Desenzibilizace a přepracování očními pohyby (EMDR) se ukázala jako účinná metoda při léčbě osob vystavených traumatickým událostem. Objevila ji nechtěně psycholožka Francine Shapiro v roce 1987, když vypozorovala, že při rychlém pohybu očí „dochází k dramatické úlevě od jejího stresu“ (Van Der Kolk, s. 253). Pomocí EMDR se pacienti mohou vracet k minulým traumatickým zážitkům bez bolestivého znovuprožívání, které by jinak mohlo vést k opětovné traumatizaci. EMDR se skládá z osmi fází: odebrání anamnézy, příprava, posouzení, desenzibilizace, tělesný sken, uzavření a přehodnocení (Rousseau, 2018). Léčba EDMR je pro pacienta minimálně invazivní, protože nevyžaduje, aby o svém traumatickém zážitku mluvil. Místo toho se EMDR zaměřuje na stimulaci a otevření asociačního procesu, kdy „terapeuti žádají své klienty, aby v mysli udržovali vzpomínky na podněty vyvolávající úzkost – například bolestivé vzpomínky na děsivou nehodu. Klienti přitom sledují očima terapeutovy pohyby prstů tam a zpět“ (Arkowitz, 2012). Tento proces pomáhá vzít volně spojené vzpomínky a obrazy z pacientovy minulosti a poskládat je dohromady do komplexnějšího pohledu na traumatický zážitek. Prostřednictvím studií bylo prokázáno, že spánek s rychlými pohyby očí (REM) „přetváří paměť tím, že zvyšuje otisk emočně relevantních informací a zároveň pomáhá irelevantnímu materiálu vymizet“ a „dává smysl informacím, jejichž význam je během bdění nejasný, a začleňuje je do širšího paměťového systému“ (Van Der Kolk, s. 262). Lidé postižení posttraumatickou stresovou poruchou mají z velké části potíže s tím, aby se dostali do REM spánku a setrvali v něm. Protože EMDR napodobuje REM spánek prostřednictvím rychlého pohybu očí tam a zpět, „EMDR by měla být schopna využít procesy závislé na spánku, které mohou být u osob trpících PTSD blokovány nebo neúčinné, a umožnit tak efektivní zpracování paměti a řešení traumatu“ (Van Der Kolk, s. 263). Tím, že se pacienti naladí na kontext emocí a pocitů spojených s traumatickými událostmi, se mohou naučit překonávat fyzické reakce, které byly dříve diktovány otiskem minulosti.

Mnozí lidé, kteří prožili traumatické události, se snaží potlačit své vzpomínky tím, že vypínají „mozkové oblasti, které přenášejí viscerální pocity a emoce, jež doprovázejí a definují hrůzu“ (Van Der Kolk, s. 94). Ve snaze ochránit se před zraňující minulostí mohou oběti traumatu neúmyslně zabránit tomu, aby se v přítomnosti cítily plně živé. V důsledku toho zůstává traumatická vzpomínka zaseknutá v pacientově mysli, „nestrávená a syrová“ (Van Der Kolk, s. 258). Pro zotavení z traumatu je zásadní, aby pacienti byli schopni cítit přítomnost a uvědomovat si, co se v nich odehrává. „Jádro našeho sebeuvědomění spočívá na fyzických vjemech, které zprostředkovávají vnitřní stavy těla“ (Van Der Kolk, s. 95). EMDR pomáhá obnovit narušený „systém sebeuvědomování“ oběti traumatu a reaktivovat jej tím, že traumatický materiál integruje do „souvislé události v minulosti, namísto prožívání pocitů a obrazů odtržených od jakéhokoli kontextu“ (Van Der Kolk, s. 257). EMDR umožňuje mozku aktivovat nové obrazy, pocity a myšlenky ze zdánlivě nesouvisejících událostí a současně obnovuje pacientův pocit zastupitelnosti, angažovanosti a vlastnictví mysli a těla.

Terapii EMDR lze použít také na pomoc těm, kteří truchlí nad ztrátou milované osoby, a těm, kteří trpí vysilujícími zdravotními potížemi. Rodinní příslušníci „často nejsou schopni vybavit si pozitivní vzpomínky na zesnulého, což dále zhoršuje a komplikuje proces truchlení“ (Shapiro, 2014). Stejně tak mohou mít z EMDR prospěch ti, kteří prožili tragický zdravotní stav, například popálení nebo amputovaní. V obou příkladech pomáhá léčba EMDR jedinci soustředit se spíše na příjemné zážitky z minulosti než na emocionální přítomnost. Jedinec tak může svůj zármutek označit za určitý časový bod a začít chápat, že jeho tragická událost není tím, co ho definuje jako člověka, a začít se emocionálně uzdravovat.

Pacienti vykazovali dramatické zlepšení již při několika málo ošetřeních EMDR. Dr. Van Der Kolk ve studii na dvanácti jedincích zjistil, že po pouhých třech sezeních EMDR „se u osmi z dvanácti jedinců výrazně snížilo skóre PTSD“ (Van Der Kolk, s. 256). Bylo také zjištěno, že skóre PTSD pacientů se zlepšilo podstatně lépe než u těch, kteří k léčbě používali léky (Prozac). Po několika terapiích EMDR byli pacienti schopni integrovat své traumatické vzpomínky a nadále se zlepšovat do té míry, že mnozí z nich se ze svých potíží vyléčili a zůstali vyléčeni i několik měsíců po léčbě, na rozdíl od těch, kteří po vysazení léků recidivovali. Dr. Francine Shapiro dále zjistila: „Dvacet čtyři randomizovaných kontrolovaných studií potvrzuje pozitivní účinky terapie EMDR při léčbě emočního traumatu a dalších nepříznivých životních zkušeností důležitých pro klinickou praxi. Sedm z deseti studií uvádí, že terapie EMDR je rychlejší a/nebo účinnější než kognitivně behaviorální terapie zaměřená na trauma. Dvanáct randomizovaných studií složky očních pohybů zaznamenalo rychlé snížení negativních emocí a/nebo živosti rušivých obrazů a dalších osm studií uvádělo různé další účinky na paměť. Četná další hodnocení dokumentují, že terapie EMDR přináší úlevu od různých somatických obtíží“ (Shaprio, 2014). EMDR se ukázala jako účinná, minimálně invazivní a dlouhodobá možnost léčby obětí traumatu. Tento holistický přístup se může ukázat jako přínosnější pro oběti traumatu než jiné invazivnější nebo na lécích závislé způsoby léčby, které nemusí mít tak dlouhodobé výsledky.

Ačkoli mnohé výzkumy léčby EMDR prokázaly, „že zpracování vzpomínek na takové (nepříznivé životní) zážitky vede k rychlému zmírnění negativních emocí, přesvědčení a fyzických pocitů (Shapiro, 2014), existuje jedno zjevné omezení EMDR. Bylo zjištěno, že není tak účinná u pacientů, kteří zažili trauma v dětství. Dr. Van Der Kolk naznačuje, že EMDR u dětí nefunguje tak dobře kvůli psychickým a biologickým změnám, které se objevují u dětí, které zažily chronické zneužívání. Protože život zneužívaného dítěte může mít řadu „spouštěčů“, nemusí být schopno rozlišit své trauma jako minulou izolovanou událost, od které se může posunout dál, jak se o to pokouší EMDR. Zneužívaným dětem často chybí bezpečné zázemí a bezpečná vazba s milujícími pečovateli. „Bezpečná vazba v kombinaci s kultivací kompetencí buduje vnitřní lokus kontroly“ (Van Der Kolk, s. 115). Bez těchto prvotních dovedností mohou fyziologické změny u dětí po prožití traumatické události ztížit jejich osvobození od minulosti, protože by pro ně mohlo být těžší podívat se do svého nitra a uvědomit si, že nejsou příčinou svého traumatu. Přesto je EMDR nesmírně užitečným nástrojem, který lze využít ve zdravotnictví jak pro pacienty, tak pro rodinné příslušníky. Tato léčba může odborníkům na duševní zdraví pomoci přesně určit, jaké nepříznivé zážitky mají na jedince vliv, aby mohlo dojít k psychickému a fyzickému řešení.