Shrnutí knihy

Jaký je smysl života? Na to hledá odpověď zesnulý rakouský psychiatr Viktor Frankl, který vypráví o svých zkušenostech z doby druhé světové války, kdy byl vězněm nacistických koncentračních táborů. Jeho závěr? Je na nás, abychom si sami určili smysl života.

Poznámky a citáty

Předmluva Harold S. Kushner

„Síly, které neovlivníte, vám mohou vzít vše, co máte, kromě jedné věci – vaší svobody zvolit si, jak na danou situaci zareagujete. Nemůžete kontrolovat, co se vám v životě stane, ale vždy můžete kontrolovat, co budete cítit a co uděláte s tím, co se vám stane.“

Předmluva k vydání z roku 1992

Frankl nikdy nezamýšlel, že ho tato kniha proslaví. Ve skutečnosti ji chtěl při prvním vydání vydat anonymně.

„Nemiřte na úspěch – čím více na něj míříte a děláte si z něj cíl, tím více ho minete. Neboť o úspěch, stejně jako o štěstí, nelze usilovat; musí se dostavit, a to pouze jako nezamýšlený vedlejší účinek toho, že se člověk věnuje věci větší, než je on sám, nebo jako vedlejší produkt toho, že se odevzdá jiné osobě, než je on sám. Štěstí musí nastat a totéž platí pro úspěch: musíte mu dovolit, aby nastal tím, že se o něj nebudete starat. Chci, abyste naslouchali tomu, co vám přikazuje vaše svědomí, a pokračovali v jeho plnění podle svého nejlepšího vědomí. Pak se dočkáte toho, že v dlouhodobém horizontu – v dlouhodobém horizontu, říkám! – vás úspěch bude provázet právě proto, že jste na něj zapomněli myslet.“

Co Frankl říká studentům o honbě za úspěchem.

Zkušenosti z koncentračního tábora

Kniha se snaží odpovědět na jednu otázku: „Jak se každodenní život v koncentračním táboře odrážel v mysli průměrného člověka?“

„Měl jsem v úmyslu napsat tuto knihu anonymně, pouze s použitím svého vězeňského čísla. Když jsem však rukopis dokončil, viděl jsem, že jako anonymní publikace by ztratila polovinu své hodnoty a že musím mít odvahu říci své přesvědčení otevřeně.“

Tři fáze psychických reakcí vězně na táborový život

• Období po jeho přijetí.
  • Šok je symptom, který charakterizuje první fázi.
• Období, kdy je dobře zakotven v táborové rutině.
  • Tu charakterizuje otupělá reakce na hrůzu, která se před nimi odehrávala.
  • „Apatie, otupění emocí a pocit, že člověku už je všechno jedno, jsou příznaky, které se objevují během druhé fáze psychických reakcí vězně a které ho nakonec činí necitlivým vůči každodennímu a hodinovému bití.“
• Období po propuštění a osvobození.
  • „Z psychologického hlediska by se to, co se dělo s osvobozenými vězni, dalo nazvat ‚depersonalizací‘. Vše se zdálo neskutečné, nepravděpodobné, jako ve snu. Nemohli jsme uvěřit, že je to pravda.“

Delusion of Reprieve: Psychiatrický stav, kdy odsouzenec „bezprostředně před popravou získá iluzi, že by mohl být v poslední chvíli omilostněn.“

Většina Židů přivezených do koncentračních táborů byla popravena hned po příjezdu.

• „Ti, kteří byli posláni doleva, pochodovali přímo do krematoria. Tato budova, jak mi řekl někdo, kdo tam pracoval, měla nad dveřmi napsáno slovo ‚lázně‘ v několika evropských jazycích. Při vstupu dostal každý vězeň kousek mýdla a pak – ale milosrdně nemusím popisovat události, které následovaly.“

Přes hrozné podmínky se vězni dokázali přizpůsobit. Ti, kteří přežili, dokázali vydržet mnohé (příšerné podmínky pro spánek a práci atd.)

O sebevraždě vězni běžně uvažovali. Typickým způsobem bylo vběhnutí do elektrického plotu s ostnatým drátem.

Častá byla smrt podvýživou.

• „Tohle tělo tady, moje tělo už je opravdu mrtvola. Co se se mnou stalo?“

Frankl v koncentračním táboře objevil pravdu, „poslední moudrost tolika myslitelů“.

• „Pravdu – že život je konečný a nejvyšší cíl, k němuž může člověk směřovat.“
• „Tehdy jsem pochopil smysl největšího tajemství, které má lidská poezie a lidské myšlení a víra předat:
• „Pochopil jsem, jak člověk, kterému na tomto světě už nic nezbývá, může ještě poznat blaženost, byť jen na krátký okamžik při rozjímání o své milované.“
• „Láska jde velmi daleko za fyzickou osobu milovaného. Nachází svůj nejhlubší smysl v jeho duchovní bytosti, v jeho nitru. To, zda je či není skutečně přítomen, zda vůbec ještě žije, přestává být jaksi důležité.“
  • Nevěděl, zda je jeho žena naživu, ale nepotřeboval to vědět. Důležitá byla „síla mé lásky, mé myšlenky a obraz mé milované.“

„Humor byl další ze zbraní duše v boji o sebezáchovu.“

„Nikdo by neměl soudit, pokud se sám sebe naprosto upřímně nezeptá, zda by se v podobné situaci nezachoval stejně.“

V jednu chvíli se vězni v táboře, kde byl Frankl, uchýlili ke kanibalismu.

Když se jejich pobyt v táboře chýlil ke konci a přišla na ně fronta války:

• „O mnoho týdnů později jsme zjistili, že i v těch posledních hodinách si osud pohrával s námi několika zbývajícími vězni. Zjistili jsme, jak nejistá jsou lidská rozhodnutí, zejména ve věcech života a smrti.“
• Poznamenal, že vězni z jiného tábora, kteří si mysleli, že jsou převáženi na svobodu, byli ve skutečnosti transportováni, pak zavřeni do chatrčí a upáleni.

Frankl poznamenává, že situace a prostředí nejsou jedinými faktory, které ovlivňují chování člověka:

• „Zkušenosti táborového života ukazují, že člověk má možnost volby jednání. Bylo dost příkladů, často hrdinského charakteru, které dokazovaly, že apatii lze překonat, podrážděnost potlačit. Člověk si může i v tak strašných podmínkách psychického a fyzického vypětí zachovat zbytky duchovní svobody, nezávislosti mysli.“
• „My, kteří jsme žili v koncentračních táborech, si pamatujeme muže, kteří chodili po chatrčích a utěšovali ostatní, rozdávali jim poslední kousek chleba. Možná jich bylo málo, ale jsou dostatečným důkazem toho, že člověku lze vzít všechno kromě jedné věci: poslední z lidských svobod – zvolit si svůj postoj za daných okolností, zvolit si svou vlastní cestu.“

Má-li mít život smysl, pak musí mít smysl i utrpení.

• „Utrpení je neodmyslitelnou součástí života, stejně jako osud a smrt. Bez utrpení a smrti nemůže být lidský život úplný.“
  • „Způsob, jakým člověk přijímá svůj osud a všechno utrpení s ním spojené, způsob, jakým bere na sebe boží kříž, mu dává jednoduchou možnost – i za těch nejtěžších okolností – dodat svému životu hlubší smysl. Může zůstat statečný, důstojný a nesobecký. Nebo může v urputném boji o sebezáchovu zapomenout na svou lidskou důstojnost a stát se pouhým zvířetem. V tom spočívá šance, aby člověk buď využil, nebo se vzdal příležitostí k dosažení morálních hodnot, které mu může poskytnout obtížná situace. A to rozhoduje o tom, zda je hoden svého utrpení, nebo ne.“
    • Frankl poznamenává, že to dokázalo jen několik vězňů, ale to neznamená, že je to nemožné nebo nedosažitelné pro každého. Těch několik lidí, kteří výzvu přijali, je „dostatečným důkazem, že vnitřní síla člověka ho může povznést nad jeho vnější osud.“

„Člověk, který se nechal zničit, protože neviděl žádný budoucí cíl, našel své já zaměstnané retrospektivními myšlenkami.“

• Frankl poznamenává, že skutečně poukázal na výhody ohlédnutí do minulosti, které pomáhají lépe zvládat hrůzy přítomnosti. „Ale okrádám přítomnost o její realitu, v tom spočívalo jisté nebezpečí. Bylo snadné přehlédnout příležitosti, jak z táborového života udělat něco pozitivního, příležitosti, které skutečně existovaly.“

Frankl poukazuje na to, že lidé měli dvě možnosti:

• Proměnit svůj život každodenního přežívání v táborech ve „vnitřní triumf“
• „Ignorovat výzvu a jednoduše vegetovat“
  • Většina lidí to udělala.

„Emoce, které jsou utrpením, přestávají být utrpením, jakmile si o nich vytvoříme jasný a přesný obraz.“

„Vězeň, který ztratil víru v budoucnost – svou budoucnost – byl odsouzen k zániku. Se ztrátou víry v budoucnost ztratil i duchovní oporu, nechal se zchátrat a podléhal duševnímu a tělesnému úpadku.“

V týdnech mezi Vánocemi 1944 a Novým rokem 1945 se v táboře zvýšila úmrtnost. Podle názoru jednoho z lékařů to bylo proto, že lidé ztratili naději, když nebyli v těchto dnech propuštěni.

• „Jak se blížil čas a nepřicházely žádné povzbudivé zprávy, vězni ztráceli odvahu a přemáhalo je zklamání.“
• Museli jsme se sami naučit a navíc jsme museli zoufalce naučit, že vlastně nezáleží na tom, co od života očekáváme my, ale spíše na tom, co život očekává od nás.“
  • Museli se přestat ptát na smysl života, ale spíše si na tuto otázku sami denně a každou hodinu odpovídat. „Naše odpověď musí spočívat nikoliv v řečech a meditacích, ale ve správném jednání a ve správném chování.“
  • „Život nakonec znamená převzít odpovědnost za nalezení správné odpovědi na své problémy a za splnění úkolů, které neustále klade před každého jednotlivce.“
    • Život každého z nás je jiný, takže neexistuje jedna obecná definice toho, co má život znamenat.
      • „Žádného člověka a žádný osud nelze srovnávat s jiným člověkem nebo jiným osudem. Žádná situace se neopakuje a každá situace si žádá jinou reakci.“
        • Některé situace vyžadují akci, která utváří to, co se bude dít dál, jindy je třeba nejprve rozjímat.

„Když člověk zjistí, že jeho osudem je trpět, bude muset své utrpení přijmout jako svůj úkol; svůj jediný a jedinečný úkol. Bude muset uznat skutečnost, že i v utrpení je jedinečný a jediný ve vesmíru. Nikdo ho nemůže jeho utrpení zbavit ani trpět místo něj. Jeho jedinečná příležitost spočívá ve způsobu, jakým své břemeno vyslechne.“

„Lidskou laskavost lze nalézt ve všech skupinách, dokonce i v těch, které by bylo jako chvíli snadné odsoudit.“

Čtyři důvody, proč si vojáci v nacistických táborech dovolili tak strašné chování:

• Byli sadisté, kteří dovedli věci do krajnosti.
• Tito sadisté byli vybráni k těžké práci, která vyžadovala nulovou empatii vůči vězňům
• V průběhu let byly city dozorců otupeny vystavením hrůzám koncentračních táborů.
  • „Tito morálně a psychicky otrlí muži se alespoň odmítali aktivně podílet na sadistických opatřeních. Nebránili však ostatním v jejich provádění.“
• Někteří dozorci se nad vězni slitovali, ale vždy nebyli na těch nejvlivnějších pozicích.

Po propuštění někteří vězni využívali své špatné zkušenosti jako způsob, jak ospravedlnit jednání, které nebylo vždy správné.

• „Jen pomalu se tito muži mohli vracet k běžné pravdě, že nikdo nemá právo dělat špatné věci, a to ani tehdy, když se špatné věci děly jemu.“

Dvě další zkušenosti, které mohly propuštěného vězně poškodit: „hořkost a rozčarování, když se vrátil do svého dřívějšího života.“

• Hořkost z toho, že ostatní nebyli z jeho přežití tak nadšeni, jak si myslel nebo jak očekával.
• Rozčarování ze skutečnosti, že život po táboře neměl takové lidi ani zážitky, v jaké doufal.

Logoterapie v kostce

„Logoterapie se zaměřuje spíše na budoucnost, tedy na významy, které má pacient ve své budoucnosti naplnit.“

• „Logoterapie zároveň rozostřuje všechny formace bludných kruhů a mechanismy zpětných vazeb, které hrají tak velkou roli při rozvoji neuróz.“

V logoterapii se Frankl snaží pomoci pacientům konfrontovat se se smyslem jejich života a přeorientovat se na něj.

Proč používá termín logoterapie

• Logos je řecké slovo, které označuje „smysl“.
• „Podle logoterapie je tato snaha o nalezení smyslu života základní motivační silou v člověku.“

Termín existenciální lze použít třemi způsoby:

• Pro označení samotné existence, tj. způsobu lidského bytí
• Smysl existence
• Snaha o nalezení konkrétního smyslu osobní existence.

Existenciální frustrace vyúsťují také v neurózy, v případě logoterapie je nazýváme neurózy noogenní.

• „Noogenní neurózy nevznikají z konfliktů mezi pudy a instinkty, ale spíše z existenciálních problémů.“

Frankl se domnívá, že je mylná představa, že dobrá duševní hygiena je stav rovnováhy nebo homeostázy – „stav bez napětí“.

• „To, co člověk ve skutečnosti potřebuje, není stav bez napětí, ale spíše snaha a zápas o hodnotný cíl, svobodně zvolený úkol.“
  • Člověk potřebuje „noö-dynamiku: existenciální dynamiku v polárním poli napětí, kde jeden pól představuje smysl, který má být naplněn, a druhý pól člověk, který jej má naplnit.“
  • „Chtějí-li tedy terapeuti podpořit duševní zdraví pacientů, neměli by se bát vytvořit zdravou míru napětí prostřednictvím přeorientování se na smysl svého života.“

Existenciální vakuum

• Široce rozšířený fenomén 20. století.
• Stala se skutečností, protože „člověk ztratil některé základní zvířecí instinkty, v nichž je zakořeněno zvířecí chování a jimiž je zajištěno.“
  • Člověk se nyní musí rozhodovat, protože dlouholeté tradice začaly v důsledku rozšiřování svobody slábnout.
    • Lidé pak stojí před dilematem. Buď se přizpůsobí tomu, co dělá zbytek společnosti, nebo dělají to, co jim nařizuje někdo jiný (totalitarismus).
• „Projevuje se především stavem nudy.“
  • Moderní člověk má díky technologickému pokroku více času než kdy dříve. Čas navíc vede k nudě, která v lidech vyvolává pocit neklidu ze života.
  • „A tyto problémy jsou stále zásadnější, protože postupující automatizace pravděpodobně povede k obrovskému nárůstu počtu volných hodin, které má průměrný pracovník k dispozici.
  • „Škoda jen, že mnozí z nich nebudou vědět, co se vším nově nabytým volným časem dělat.“

Smysl života

• Různí se člověk od člověka a doba od doby.
  • Není tedy důležitý smysl života obecně, ale spíše konkrétní smysl života člověka v daném okamžiku.“
  • Na to neexistuje absolutně správná nebo špatná odpověď.
    • „Člověk by neměl hledat abstraktní smysl života. Každý má své specifické životní povolání nebo poslání, aby plnil konkrétní úkol, který vyžaduje naplnění. V něm nemůže být nahrazen, ani se jeho život nemůže opakovat. Úkol každého člověka je tedy stejně jedinečný jako jeho konkrétní možnost jej uskutečnit.“
• „Nakonec by se člověk neměl ptát, jaký je smysl jeho života, ale spíše musí uznat, že je to on, kdo je tázán.“
  • Zjistit smysl života pak znamená odpovědět si na tuto otázku osobně pro sebe. Je na tobě, abys určil, jaký smysl od svého života chceš.

Podstata existence

• „Kategorický imperativ logoterapie“: „Žij tak, jako bys žil již podruhé a jako bys jednal poprvé stejně špatně, jako se chystáš jednat nyní!“
• „Chci zdůraznit, že pravý smysl života je třeba objevovat ve světě, a ne v člověku nebo v jeho vlastní psychice, jako by to byl uzavřený systém.“
• Čím více člověk zapomíná na sebe – tím, že se oddává věci, které má sloužit, nebo jinému člověku, kterého má milovat – tím více je člověkem a tím více se aktualizuje.“
  • Neměli byste usilovat o seberealizaci, protože čím více o ni usilujete, tím více se míjíte cílem.
  • Samoaktualizace je jen vedlejším produktem toho, že projdete procesem definování toho, co je pro vás smysluplný život.
• Smysl života lze podle logoterapie objevit třemi různými způsoby:
  • Vytvořením díla nebo vykonáním činu.
  • Prožitím něčeho nebo setkáním s někým.
  • Postojem, který zaujímáme k nevyhnutelnému utrpení.

Smysl lásky

• Milovat je „jediný způsob, jak uchopit druhého člověka v nejvnitřnějším jádru jeho osobnosti“.
• Umožňuje plně si uvědomit „samotnou podstatu druhého člověka“.
• Láska nám umožňuje vidět základní rysy druhého člověka i potenciál, který druhý člověk má.
  • „Tím, že mu dává poznat, čím může být, čím by se měl stát, tyto možnosti uskutečňuje.“
• Sex je způsob vyjádření lásky.“

Smysl utrpení

• „Nikdy nesmíme zapomínat, že smysl života můžeme najít i tehdy, když jsme konfrontováni s bezvýchodnou situací, když čelíme osudu, který nelze změnit.“
• Proměňte tragédii v triumf.
• „Když už nejsme schopni situaci změnit… jsme vyzváni, abychom změnili sami sebe.“
• „Utrpení svým způsobem přestává být utrpením v okamžiku, kdy nachází smysl, například smysl oběti.“
• Základní princip logoterapie: „Hlavním zájmem člověka není získat potěšení nebo se vyhnout bolesti, nýbrž spatřovat ve svém životě smysl.“
• Utrpení však není žádným způsobem nutné k nalezení smyslu.

„V minulosti totiž není nic nenávratně ztraceno, ale vše je nenávratně uloženo.“

• Člověk vždy stojí před volbou přisuzování smyslu přítomným okamžikům svého života. Které okamžiky budou následné a které bezvýznamné?“
  • „V každém okamžiku se člověk musí rozhodnout, v dobrém i zlém, co bude pomníkem jeho existence.“

Anticipativní úzkost: strach z události je ve skutečnosti děsivější než její realita.

• Může být pozorována v případech sexuální neurózy.
• „Čím více se muž snaží demonstrovat svou sexuální potenci nebo žena svou schopnost prožít orgasmus, tím méně jsou schopni uspět. Rozkoš je a musí zůstat vedlejším účinkem či produktem a je zničena a zkažena do té míry, do jaké se stává cílem sama o sobě.“

„Logoterapie založila svou techniku zvanou „paradoxní intence“ na dvojím faktu, že strach vyvolává to, čeho se člověk bojí, a že hyperintence znemožňuje to, co si člověk přeje.“

• Něco jako vlastnit to, čeho se člověk bojí, místo aby se to snažil skrýt.
• Snažte se dělat opak toho, čeho se snažíte dosáhnout.
• Frankl poznamenává, že paradoxní intence není všelék a je to jen krátkodobý terapeutický prostředek.

Pan-determinismus: „názor na člověka, který nebere v úvahu jeho schopnost zaujmout postoj k jakýmkoli podmínkám.“

• Frankl proti této myšlence argumentuje. Jde v podstatě o pojetí svobodné vůle.
  • „Člověk prostě neexistuje, ale vždy se rozhoduje, jaká bude jeho existence, čím se stane v příštím okamžiku.“
• Svoboda je však „jen částí příběhu a polovinou pravdy“.
  • „Ve skutečnosti hrozí, že se svoboda zvrhne v pouhou libovůli, pokud není prožívána ve smyslu odpovědnosti.“

Případ pro tragický optimismus

Tragický optimismus: „člověk je a zůstává optimistou navzdory ‚tragické triádě‘.

• Triáda se skládá z těchto aspektů lidské existence
  • Bolest
  • Vina
  • Smrt
• Smyslem této kapitoly je zjistit, jak je možné říci životu ano navzdory všem těmto třem věcem.
• Jak si může život zachovat svůj potenciální smysl navzdory svým tragickým aspektům?“
• Jinými slovy, záleží na tom, abychom z každé situace vytěžili to nejlepší.“
• Lidský potenciál ve své nejlepší podobě vždy umožňuje:
  • Proměnit utrpení v lidský úspěch a úspěch.
  • Vyvodit z viny příležitost změnit sebe sama k lepšímu.
  • Vyvodit z pomíjivosti života pobídku k odpovědnému jednání.
• Optimismus nelze nařídit ani přikázat. Nelze si to vynutit.
  • Nelze si vynutit víru, naději a lásku.
• „Pro Evropana je charakteristické, že americké kultuře se znovu a znovu přikazuje a nařizuje ‚být šťastný‘. Ale o štěstí nelze usilovat, to musí vyplynout samo. člověk musí mít důvod ‚být šťastný‘. Jakmile se však důvod najde, člověk se stává šťastným automaticky.
  • „Jak vidíme, člověk se nesnaží o štěstí, ale spíše hledá důvod, proč se stát šťastným, a to v neposlední řadě prostřednictvím aktualizace potenciálního smyslu, který je v dané situaci obsažen a dřímá.“

„Pravdou je, že člověk nežije jen z blahobytu.“

Frankl používá k definici smyslu analogii s filmem.

• Nemůžete plně pochopit smysl filmu, pokud jste ho neshlédli celý. Totéž lze říci o smyslu vašeho života.

Tři hlavní cesty, po kterých člověk dospívá ke smyslu života:

• První je vytvoření díla nebo vykonání činu.
• Druhou je prožitek něčeho nebo setkání s někým – jinými slovy setkání se smyslem prostřednictvím lásky.
• Třetí je proměnou tragédie v triumf.
  • Nalézáním hrdosti na utrpení, pokud k němu dojde.
  • V USA existuje pocit „být nešťastný, ale také se stydět za to, že jsi nešťastný“.
  • Změnou postoje k tomu, co tě potkává.

Vzhledem ke smrti – každý okamžik tvého života je pomíjivý. Jsou pomíjivé. Proč tedy nevyužít každý okamžik, který máš?“

„V posledním není nic nenávratně ztraceno, ale naopak vše je nenávratně uloženo a ceněno.“

„Je pravda, že staří nemají žádné příležitosti, žádné možnosti v budoucnosti. Ale mají víc než to. Místo možností v budoucnosti mají skutečnosti v minulosti – možnosti, které aktualizovali, významy, které naplnili, hodnoty, které uskutečnili – a nic a nikdo nemůže tyto statky z minulosti nikdy odstranit.“

Proč byste neměli staré lidi litovat.

Doslov Williama J. Winsladea

Frankl měl možnost uprchnout z Rakouska dříve, než se moci ujali nacisté. Místo toho se však rozhodl zůstat kvůli svým stárnoucím rodičům, kteří stejnou možnost neměli.

• „V září 1942 byli Frankl a jeho rodina zatčeni a deportováni. Frankl strávil následující tři roky ve čtyřech různých koncentračních táborech…“

Ještě než byl zadržen, pracoval na myšlenkách, které se staly součástí knihy Člověk hledá smysl.“

„Jeho přežití bylo kombinací vůle k životu, pudu sebezáchovy, některých velkorysých projevů lidské slušnosti a bystrosti; samozřejmě záviselo také na slepém štěstí, například na tom, kde se náhodou ocitl ve vězení, na rozmarech dozorců a na svévolném rozhodování o tom, kam se postavit do řady a komu věřit či věřit.“

• Také neustále spoléhal na jedinečné lidské schopnosti, jako je „vrozený optimismus, humor, psychologický odstup, krátké okamžiky samoty, vnitřní svoboda a pevné odhodlání nevzdat se nebo nespáchat sebevraždu.“
• Také se soustředil na život pro budoucnost a sílu svých láskyplných myšlenek na manželku.
• Nalézal smysl v záblescích krásy v přírodě a umění.
• Ať se stalo cokoli, „zachoval si svobodu volby, jak reagovat na své utrpení.“

„Svobodu a odpovědnost vnímá jako dvě strany jedné mince.“

Chce-li člověk dosáhnout osobního smyslu, „musí překonat subjektivní potěšení tím, že dělá něco, co ‚ukazuje a směřuje k něčemu nebo někomu jinému než k sobě samému… tím, že se věnuje věci, které má sloužit, nebo jinému člověku, kterého má milovat.“

„Smysl je možný navzdory utrpení“ a „zbytečně trpět je spíše masochistické než hrdinské“.

Viktor Frankl

Jak si vykládáme život, záleží hodně na postoji.

• „Pozitivní postoj umožňuje člověku snášet utrpení a zklamání i zvyšovat radost a uspokojení. Negativní postoj zesiluje bolest a prohlubuje zklamání; podkopává a snižuje radost, štěstí a spokojenost; může dokonce vést k depresi nebo fyzické nemoci.“

Po propuštění z koncentračních táborů se Frankl vrátil do života bez svých blízkých (včetně manželky), kteří všichni zemřeli. Rozhodl se pokračovat v kariéře psychiatra v Rakousku, což bylo neobvyklé vzhledem k tomu, že mnoho Židů emigrovalo jinam.

• Proč?“
  • „Frankl cítil intenzivní vztah k Vídni, zejména k psychiatrickým pacientům, kteří v poválečném období potřebovali jeho pomoc. Také silně věřil spíše ve smíření než v pomstu…“

Frankl se zřekl myšlenky kolektivní viny. „Nezapomínám na žádný dobrý skutek, který se mi stal, a nenosím v sobě zášť za špatný skutek.“

Žijeme provizorně? Ne: každý z nás je povolán!“

Provizorní život je takový, v němž neaktualizuješ svůj potenciál, protože jen sedíš a necháváš život, aby se ti přihodil.

• „Neustále na něco čeká, aniž by pro to něco udělal. Stává se fatalistou. Místo aby jednal z vědomí odpovědnosti, zastává názor, že by měl nechat věci plynout… a nechat ostatní lidi, ať si dělají, co chtějí…
• „Z lidského subjektu se mění v pouhý objekt – objekt okolností, aktuálních podmínek, dějinného okamžiku. Přehlíží však, že v dějinách se už nic neudálo – spíše se má všechno udělat.“
  • „Přehlíží, do jaké míry na něm současné podmínky závisí, že jsou tvůrčím způsobem utvářeny; zapomíná, že nese podíl odpovědnosti.“

Proč se fatalismus stal běžným stavem?“

• Po posledních generacích bylo požadováno a žádáno příliš mnoho – prošly dvěma světovými válkami, inflací, hospodářskými krizemi, nezaměstnaností atd. „V co by měla tato generace ještě věřit, aby byla schopna obnovy! Už nevěří v nic – čeká.“
  • Je tedy pochopitelné, proč jsou lidé fatalističtí, ale přesto je neospravedlnitelné se takto chovat.

„Doba přechodu je těžká doba, doba krize. Ale v těchto krizových dobách s jejich strastmi se již rodí nová doba. Právě v těchto dobách je každý jednotlivec zatížen nebývalou, těžkou, ale slavnou odpovědností: na každém jednotlivci záleží, co z této doby vzejde.“

Nikdo nemá právo čekat, až se usadí prach. „Jakmile se snažíme utvářet provizorium, přestává být provizorní! Ať už je to provizorium ve velkých věcech, nebo v maličkostech – každý z nás musí svůj ‚provizorní‘ život přetvořit v definitivní.“

In Memoriam

„Jistě, existuje i osobní vina člověka, který ‚nic neudělal‘, ale který ze strachu o sebe nebo z rozechvělé úzkosti o své blízké takové věci zanedbal. Kdo by však takovému člověku chtěl vytýkat, že je ‚zbabělec‘, měl by nejprve předložit důkaz, že on sám by se ve stejné situaci zachoval jako hrdina.“

Frankl, ze vzpomínkové řeči, kterou pronesl za zemřelé kolegy ze Spolku lékařů ve Vídni.