Jaké byly výhody expanze?

Římané si stejně jako ostatní starověké národy brali kořist od poražených nepřátel. V raném období rozvoje Říma byla nejdůležitější kořistí, kterou Římané brali svým nepřátelům, půda. Řím měl jen zřídkakdy dostatek půdy, aby mohl zaopatřit všechny své občany. Nebyli mořeplavci, takže nemohli řešit problémy s nedostatkem půdy kolonizací nebo obchodem jako například Athéňané. Římské osady tedy musely být v Itálii, a to znamenalo, že k dosažení tohoto cíle museli odebrat půdu nějakému jinému státu. Římští politici věděli, že mohou zmírnit populační tlak v Římě tím, že budou bojovat o získání většího množství půdy, takže političtí vůdci, kteří byli, jak si vzpomínáte, také vojenskými vůdci, aktivně vyhledávali války.

Ale ekonomické motivy nebyly jediné. Příčiny expanze byly složitější než pouhé války o půdu. Poměry v Itálii v období rané republiky téměř znemožňovaly, aby se Řím nebo jakýkoli jiný stát vyhnul válce. V Itálii existovaly doslova stovky malých nezávislých států, které mezi sebou soupeřily o omezené zdroje. Většina těchto států potřebovala půdu a mohla ji získat pouze tak, že ji sebere svým sousedům. Válka se tak stala běžnou součástí života Říma již ve velmi rané fázi jeho vývoje. Římské ctnosti byly válečnické ctnosti, které byly vhodné pro zemědělce a válečníky. Aby muži tyto ctnosti získali, museli bojovat ve válkách. Jedním z hlavních přínosů expanze tedy byla sláva! Pokud konzul vyhrál velkou bitvu, jeho prestiž vzrostla. On a jeho příbuzní mohli v budoucnu snáze získat volby do úřadů a mohli být pověřeni většími vojenskými povinnostmi. I obyčejní vojáci získávali velkou prestiž, když se podíleli na významném římském vítězství. Dostávali půdu a podíl na válečné kořisti. Římané tak byli vždy připraveni, a dokonce i ochotni bojovat, pokud k tomu dostali od nějakého jiného státu důvod. A podmínky byly takové, že se důvody obvykle našly.

Další důležitý důvod římské expanze souvisí také s četností válečných akcí v raném období rozvoje Říma. Římané byli zvyklí pohlížet na své „sousedy“ jako na potenciální hrozbu pro bezpečnost republiky. Když Řím v Itálii expandoval, narazil na dalšího svárlivého souseda, který chtěl jeho území. Proto se nepsaným předpokladem římské zahraniční politiky stalo „každý soused je další potenciální hrozba“.

První římské výboje lze přehledně rozdělit do tří částí – dobytí střední Itálie, dobytí severní Itálie a dobytí jižní Itálie. Začneme střední Itálií. V letech 500-400 bojoval Řím především proti horským kmenům a blízkým městům ve střední Itálii. V podstatě tak činil na svou ochranu. Tyto kmeny nebo tato jiná města podnikala nájezdy na Řím a římští vojáci se je snažili dobýt. A aby se Řím ujistil, že nebude znovu ohrožen, usazoval mezi těmito lidmi některé své občany. Jinými slovy, římští občané by dostali půdu, usadili by se a vytvořili by vlastní komunity nebo by se smísili s místními obyvateli. To znamená, že římské osady jsou nyní dále od vlastního Říma a musí být také chráněny – což znamená další expanzi.

V roce 390 se objevila další hrozba, tentokrát ze severu. Kmeny Keltů – nazývané Galové – začaly podnikat nájezdy do střední Itálie a Římané proti těmto nájezdům organizovali odpor mezi ostatními italskými městy. Do roku 350 př. n. l. se Římanům podařilo Galy porazit a nastolit svou moc nad severní Itálií.

V roce 282 př. n. l. Římané obdrželi výzvu od některých starých řeckých měst v jižní Itálii, aby jim pomohli vzdorovat jednomu z menších helénistických království, a to Epiru. Římané souhlasili s poskytnutím této pomoci a bojovali proti králi jménem Pyrrhos až do roku 275, kdy tohoto krále nejen porazili, ale v podstatě dostali celou jižní Itálii pod svůj vliv. V roce 275 př. n. l. tak Římané ovládali celou Itálii.