Reakce médií, společenských komentátorů a feministek zahrnovala podporu i kritiku. K 19. srpnu 2014 získala stránka kampaně na Facebooku 21 000 „lajků“.

Podporovatelé tvrdí, že moderní feminismus v některých ohledech sešel z cesty, a uvádějí příklady, jako jsou radikální feministky, které nepodporují transsexuální ženy a říkají věci jako: „každý, kdo se narodí jako muž, si ve společnosti zachovává mužská privilegia, i když se rozhodne žít jako žena“, a s tím související stížnosti, že některé feministky zveličují problémy žen a ignorují problémy mužů. Zmíněna byla také debata o potratech a argument, že ženy trpí v důsledku feministické kultury, která propaguje nezávazný sex jako posilující. Margaret Wenteová v článku pro deník The Globe and Mail podpořila kampaň Ženy proti feminismu s tím, že se podle ní moderní feminismus stal systémem víry, který představuje zkreslený pohled na realitu založený na misandrii a kultuře obětí, a zpochybnila existenci kultury znásilnění.

Kritici tvrdí, že mladé ženy zapojené do této kampaně zřejmě nevědí, co je feminismus, a argumentují proti imaginárnímu nepříteli pomocí slaměných argumentů. Komentátor z časopisu Time píše: „Většina příspěvků obsahuje nějaké opakování ústředního nedorozumění ohledně feminismu, že základní přesvědčení feminismu spočívá v nenávisti k mužům“. Komentátor z deníku The Irish Independent napsal: „být proti feminismu je jako být pro apartheid nebo velký fanoušek sociální nespravedlnosti, ale nikomu by nepřišlo roztomilé držet ceduli s tímto nápisem“. Zatímco jiní, jako například Mackenzie Cockerillová, poznamenávají, že „globální kultura misogynie roste a vzkvétá díky internetu a jeho bezprecedentnímu potenciálu propojovat lidi a jejich myšlenky.“

Komentátorka kampaně Anette Borchorstová, profesorka a výzkumná pracovnice v oblasti sexu a genderu na katedře politických věd na univerzitě v Aalborgu, uvedla, že „ve feminismu vždy existovaly neshody a debaty a tyto debaty pomáhají rozvíjet hnutí“. Dodala, že „feminismus vždy vyvolával debaty mezi ženami a je těžké si představit feministický pohled na svět, na kterém by se všichni shodli.“

Beulah Maud Devaneyová ve svém sloupku na openDemocracy ze září 2015 srovnává Ženy proti feminismu s historií odporu žen proti feminismu sahající až do konce 17. století a naznačuje, že moderní antifeministická kampaň bude v boji proti feministickému hnutí stejně neúčinná jako předchozí snahy. Devaney tvrdí, že Ženy proti feminismu představují především názor privilegovaných žen, které chtějí zachovat status quo, a proto záměrně zkreslují to, co feminismus představuje. Podle Devaneyové „s tím, jak se průřezový feminismus stává populárnějším, se bohužel dá očekávat, že některé bílé, heterosexuální, cis ženy prvního světa budou důraz na svá vlastní privilegia vnímat jako útok. Stejně tak lze feministické výzvy k inkluzivnějšímu standardu krásy a ocenění různých typů těl chápat jako snahu podkopat zažitou představu, že ‚hubená bílá holka‘ je ideální estetikou.“ Devaney dodává, že Ženy proti feminismu nedokázaly zastavit veřejnou podporu feministické agendy, že jejich vliv je malý a že jejich argumenty jsou „snadno odmítnutelné“. Devaneyová však dochází k závěru, že antifeminismus, který představuje, si zaslouží bližší zkoumání.

V říjnu 2015 zmínila Angela Epsteinová blog v úvodníku, v němž kritizovala feministky za to, že jsou nepříjemné na ženy, které s nimi nesouhlasí. Epsteinová tvrdí, že feministky ztratily svou věc, vedou zbytečné bitvy a přeceňují problémy, jako je „skleněný strop“, který si ženy samy nastolily. Když vypráví o svých zkušenostech, kdy dostávala urážlivé zprávy poté, co se s BBC News podělila o svůj postoj k modernímu feminismu, uvádí: „Neočekávám, že se mnou budou všechny ženy souhlasit. Ale je mnoho těch, které souhlasí. Nehledejte nic jiného než šíření webových stránek, jako je Women Against Feminism.“

Nejnovější práce, jako například „The Social Representation of Feminism within the on-line movement „Women Against Feminism“ Oany Crusmac, tvrdí, že sociální reprezentace feminismu v rámci on-line hnutí WAF není založena na nedostatku informací, ale spíše na stereotypním chápání tohoto pojmu. Crusmacova práce také tvrdí, že „přispěvatelé WAF se nekvalifikují jako postfeministé“, neboť „zatímco postfeministy lze snadno identifikovat a charakterizovat již známým výrazem „nejsem feministka, ale…“, přispěvatelé WAF kategoricky odmítají ay feministickou podobu a místo toho dávají přednost buď označení „humanista“, nebo „rovnostář“, nebo jsou silnými zastánci tradičních genderových rolí.“. Cursmacův výzkum také odhaluje, že sociální reprezentace feminismu v on-line skupině WAF má „řadu společných prvků s tím, jak byla druhá vlna stereotypizována mediálním odporem proti feminismu v 80. letech, jako například: feminismus je ideologie, která démonizuje muže a nepřeje si rovnost (což je cíl, kterého již bylo dosaženo), ale zvláštní zacházení a privilegia pro ženy, čímž ignoruje individuální přínos při utváření úspěchu nebo rozhodování. Navíc ve stejném směru, který je společný s negativní ilustrací 80. let, je feminismus vnímán jako ohrožení rodiny a ženství a jako propagátor promiskuity.“

.