„Ač se to může zdát zvláštní, děti, které bijí, jsou děti, které se bojí. Strach, který dítěti, jež bije, způsobuje potíže, má obvykle kořeny v nějakém děsivém zážitku z dřívější doby jeho života, i když se vůbec nemusí zdát vystrašené. Aby zvládlo svůj strach, vyvíjí vystrašené dítě agresivní chování, které vzplane, kdykoli se cítí napjaté. Místo toho, aby se rozplakalo nebo řeklo, že se cítí vyděšené, když se v něm spustí strach, stáhne se do sebe, nedokáže požádat o pomoc a vyrazí.“ -Patty Wipflerová

Většina z nás se cítí zahanbena, když naše dítě uhodí jiné dítě. Možná rozumově víme, že se vrhá, protože je přetížené nebo vyděšené, ale přesto máme pocit, že jde o mimořádnou událost. Jeho agrese spustí naši reakci „bojuj nebo uteč“ – a naše vlastní dítě najednou vypadá jako nepřítel. Cítíme naléhavou potřebu jednat. Trestající akci.

Trestání dítěte, které bije, však bití nezastaví. Jen zvyšuje strach dítěte a zvyšuje pravděpodobnost budoucího bití. Chcete-li bití jednou provždy zastavit, musíte se zabývat pocity, které jsou hnací silou bití. Zde je návod, jak na to.

1. Pokud je to možné, předcházejte bití. Možná si myslíte, že to nemůžete vidět, ale pokud vaše dítě často bije v sociálních situacích, můžete předvídat, že bití je pravděpodobné v každé sociální situaci, dokud neprovedete nějaký zásah. Nejlepší prevencí je běžná preventivní údržba, kterou si zaslouží všechny děti: Empatie jako vaše reakce na vše, co vaše dítě vyjadřuje, každodenní drsné chování, každodenní individuální čas s každým dítětem, rutinní postupy, které pomáhají dítěti cítit se bezpečně, a plánované rozbroje. Preventivní údržba udržuje vaše dítě v dobré emocionální kondici, takže je méně pravděpodobné, že udeří nebo skončí v havarijním pásmu.

Ale jak zabránit bití v situaci s jinými dětmi? Zůstaňte si velmi blízko, aby se vaše dítě cítilo více spojeno s vámi. Tak bude mít pocit, že ať se stane cokoli, zvládne to, protože má zázemí – takže je méně pravděpodobné, že se bude vztekat. Můžete také lépe sledovat jeho náladu. Pokud si všimnete, že začíná být napjaté, přibližte se k němu fyzicky, mezi něj a druhé dítě. Vaše přítomnost ho může uklidnit, nebo může jeho rozčilení ještě vystupňovat – v takovém případě se můžete zhluboka nadechnout, mírně ho od ostatních dětí oddálit a přejít ke kroku 7. Dobrá zpráva? Pomáháte svému dítěti s pocity, které ho k bití vedly, a nikdo jiný ani nemusel přijít k úrazu!“

2. Pokud vaše dítě udeří, dýchejte. Připomeňte si to: Udeřilo, protože se bojí. Já to zvládnu. Teď potřebuje můj soucit. Postavte se mezi ni a druhé dítě, abyste zabránili dalšímu násilí. Modelujte seberegulaci tím, že vědomě ztišíte hlas, zhluboka dýcháte a odfouknete napětí.

3. Modelujte péči a nápravu. Doufejme, že je přítomen další dospělý, který se postará o dítě, které bylo udeřeno. Pokud ne, budete muset toto dítě obejmout a utěšit. Tím také získáte minutu na to, abyste se před interakcí s vlastním dítětem uklidnili, takže na něj nebudete zuřit.

Když se zraněné dítě uklidní, obejměte své dítě a společně se postavte čelem k druhému dítěti. Řekněte druhému dítěti: „Je nám moc líto, že tě Kira (nebo jak se vaše dítě jmenuje) uhodila. Byla rozrušená a zapomněla používat slova. Doufáme, že se teď cítíš lépe.“

4. Vyhněte se obviňování. Svému dítěti můžete pomoci rozvíjet empatii tím, že poukážete na účinek jejího bití na druhé dítě: „Au, Samantha je zraněná… bití bolí!“. Ale to, že se vaše dítě bude cítit jako špatný člověk, se mu jen vymstí: „Máma říká, že to, co jsem udělala, bylo špatné… ale já jsem si nemohla pomoct… musím být špatná….co když mě přestane mít ráda, protože jsem tak špatná?“. Právě tento strach způsobuje onen prázdný pohled, který tak často vídáme poté, co je dítě agresivní. Poučování o tom, co udělalo špatně, ji děsí a staví ji do defenzivy. A tak se na nás dívá skrz prsty a zatvrzuje své srdce.“

Podívejte se na to z pohledu svého dítěte. Vaše dítě je malý člověk, který je v tomto velkém světě snadno ohromen. Je příliš stimulované a odpojené od vás a cítí se úplně samo a vyděšené. Nebo má v sobě uzamčený nějaký strach z minulých zážitků a v této nové situaci prostě nezvládá veškerou svou úzkost, takže jeho minulé obavy začnou probublávat na povrch. Nedokáže tyto pocity unést. A tak se vymrští. Pokud si tohle všechno dokážete zapamatovat, budete s ním více soucítit. Tento soucit potřebujete, protože vaše dítě neobměkčí své srdce, dokud vy neobměkčíte to své.“

5. Dítě se bude cítit dobře, když se bude cítit špatně. Odstraňte své dítě. Ještě desetkrát se zhluboka nadechněte. Řekněte dítěti: „Bití bolí… Bylo to pro tebe s ostatními dětmi příliš těžké… Potřebujeme nějaký čas sami pro sebe, abychom se uklidnili.“ Řekněte dítěti, aby se uklidnilo. Nebuďte na něj zlí, buďte laskaví a chápaví. Netrestáte, děláte preventivní opatření. Dokud svému dítěti nepomůžete s jeho pocity, bude téměř jistě dál bít. Odveďte ho proto ze situace, aby mělo možnost se vyplakat nebo zasmát – obojí mu pomůže překonat strach. Jakmile mu pomůžete cítit se dostatečně bezpečně na to, aby tyto slzy a obavy snášelo a cítilo, vypaří se a bití přestane.

6. Jakmile dítěti pomůžete cítit se bezpečně, aby tyto slzy a obavy snášelo, vypaří se a bití přestane. Odolejte nutkání poučovat. Neměli byste dítěti říct, že bití není v pořádku? Samozřejmě! Ale copak to už neví? Jen se nedokázalo zastavit. Důležité je teď pomoci mu zpracovat jeho pocity, aby se mohlo chovat tak, jak ví, že by mělo. A tyto pocity nevyplave na povrch, pokud se nebude cítit v bezpečí. Říkat mu, co udělal špatně, mu nepomůže cítit se bezpečně. Později ho to naučíte. Nejprve se věnujte pocitům: „Musel jsi být tak rozrušený, že jsi Samanthu uhodil….Mrzí mě, že jsem tu nebyl, abych ti pomohl….Jsem tady… Jsi v bezpečí…“

7. Přivítejte zhroucení. Pokud se zhroutí, protože jste ho vytáhli ze situace, kdy si hraje, připomeňte si, že vám ukazuje všechno to zdrcení, které ho vedlo k úderu, a dostává to ze sebe. To je dobře. Prostě si to prodýchejte. Čím více slz, tím více pocitů si vybije a tím lépe se pak bude cítit. Více než slova nabídněte svou vřelost. Mluvte jen tolik, abyste s ním zůstali ve spojení a pomohli mu cítit se bezpečně. Nezačínejte analyzovat jeho pocity. Jen zůstaňte soucitní, aby se mohl vyplakat.

8. Co když nebude plakat? Obměkčete své vlastní srdce. Vžijte se do toho, jak je to pro ni těžké: „Uhodila jsi Samanthu… byla jsi tak rozrušená… nebyl jsem tam… měla jsi strach… Bylo to pro tebe tak těžké, viď….“. Pokud stále nepláče, pustit ji zpět do situace, kdy si hraje, je riskantní, protože je stále pravděpodobné, že uhodí. Přejděte k učení, ale uvědomte si, že ji budete muset rozesmát, než se vrátíte k ostatním dětem, jinak je pravděpodobné další bití.

9. Než se vrátíte k ostatním dětem, budete ji muset rozesmát. Jakmile se vy i dítě uklidníte, začněte učit. To neznamená poučovat. Berte to tak, že dítě vyzvete, aby se zamyslelo nad lepšími způsoby zvládání těchto pocitů, na které si možná vzpomene i příště, až se bude na hřišti vztekat. Dělejte to s lehkostí a smyslem pro humor. Možná budete muset s tímto rozhovorem počkat i několik hodin, než ho budete moci vést v klidu. Řekněte: „Pamatuješ si, jak jsi dnes v parku uhodil toho malého kluka? Pamatuješ si, jak byl rozrušený? To mu ublížilo. Au! Co se stalo?“

Poslechněte ho a zamyslete se: „Byl jsi na něj naštvaný?… Pískoviště bylo příliš přeplněné… řekni mi víc…“

Poté mu pomozte prozkoumat alternativy: „Když se příště naštveš, co jiného bys mohl udělat místo toho, abys tomu druhému ublížil?“ . Nechte ho odpovědět. Pokud potřebuje pomoci s vymýšlením alternativ, nabídněte mu nějaké: „Mohl bys mi zavolat? Mohl bys odejít? Mohl by sis dupnout nohou?“

Poté ho nechte tyto reakce procvičovat, aby si je zapamatovalo: „Dobře, procvičíme si to. Tento plyšák se snaží chytit tvůj náklaďák. Vidíš? Jsi naštvaný a chceš ho praštit. Ale pamatuješ si, že jsou i jiné věci, které můžeš udělat! Tak mi zavolej, ano? Jsem zrovna tady a mluvím s jinou mámou. Zavolej mi nahlas – MAMINKO!! – a já přijdu. Zavolej mi hned teď.“

10. Všímejte si svých vlastních pocitů. I vy máte v této souvislosti velké pocity, zejména pokud vaše dítě bije s nějakou pravidelností. Za vaším hněvem se pravděpodobně skrývá strach. Strach, že s vaším dítětem není něco v pořádku, že jste špatný rodič nebo že z něj bude sekerník. Nic z toho není pravda. Ale je třeba, abyste tento strach nechali vystoupit na povrch a pocítili ho, aby byl vystaven dennímu světlu. Pak se scvrkne a odfoukne a vy budete moci svému dítěti lépe pomoci.“

Když máme strach, naše děti ho zachytí a jsou ještě napjatější. Tato úzkost ve skutečnosti zvyšuje pravděpodobnost, že se budou vztekat. Takže nezpůsobujete bití svého dítěte ani jeho velké pocity. Ale když dokážete zvládnout svůj strach a zůstat soucitní, vaše dítě se cítí dostatečně bezpečně na to, aby si svůj vlastní strach zpracovalo.

A když se přestane bát, přestane i bít. Není to budoucnost, kterou si všichni přejeme vytvořit?