Přesuneme-li se z Indie na východ do Číny, začneme románem, který se z Číny přesune na západ do Indie. Wu Cheng’enova „Cesta na Západ“ je založena na skutečné cestě mnicha Xuanzanga ze sedmého století, který strávil sedmnáct let cestováním a studiem ve Střední Asii a Indii.
Nakonec se v roce 645 vrátil do Číny se sbírkou více než šesti set buddhistických traktátů a po zbytek života pracoval s týmem spolupracovníků na překladech sanskrtských originálů a psal k nim komentáře. Císař mistra Xuanzanga požádal, aby sepsal příběh své epochální cesty, a téměř o tisíciletí později se jeho Velké tchangské záznamy o západních oblastech staly základem jednoho ze „čtyř klasiků“ tradiční čínské beletrie, Cesty na Západ.
Toto rozsáhlé vyprávění, vydané anonymně v roce 1592, se obvykle připisuje Wu Cheng’enovi, drobnému úředníkovi dynastie Ming. Ve Wu Cheng’enově vyprávění se mistr Xuanzang (obvykle nazývaný Tripitaka neboli „Tři koše“, což odkazuje na tři kategorie buddhistických textů, které si přinesl domů) vydává na cestu ve společnosti čtyř fantaskních společníků, které mu poskytla Guanyin, bohyně milosrdenství: napraveného říčního zlobra, polidštěného prasete, draka proměněného v koně a hlavně výřečné a nezkrotné opice Sun Wukonga neboli „Opice probuzené k prázdnotě“.
Společně se stávají jakýmsi Bratrstvem súter. V průběhu sta kapitol překonají osmdesát jedna nebezpečí a zkoušek, od divokých zvířat přes krvežíznivé bandity až po zlovolné démony, než konečně dosáhnou svého cíle v Indii, kde dostanou darem písma od samotného Buddhy.
Historický Xuanzang byl poutník, který se do Indie vydal navzdory císařskému zákazu cestování do zahraničí, ale Wu Cheng’en přidává konfuciánský důraz. Dělá z Tripitaky věrného služebníka svého císaře, který ho pověřil hledáním písem, a úvodní a závěrečná kapitola zasazuje příběh do rámce politických problémů šestnáctého století týkajících se císařské správy a růstu byrokracie. Dále se v jedenaosmdesáti dobrodružstvích, která zabírají většinu vyprávění, nyní objevují alchymistické praktiky a magické proměny běžné pro lidový taoismus.
Zatímco Xuanzang se věnoval analýze textů a sofistikovaným filozofickým debatám, Wuovo vyprávění odráží taoistické chápání světa jako v zásadě mentální konstrukce, jejíž význam je nejlépe uchopitelný prostřednictvím meditace a mentální disciplíny přesahující slova. V jedné části příběhu se Tripitaka a Sun Wukong přou o správný výklad klíčového sanskrtského textu, Sútry srdce: „Opičí hlava!“ vyhrkl Tripitaka. „Jak se opovažuješ tvrdit, že neznám její výklad! A ty ano?“ Sun Wukong trvá na tom, že ano, ale pak se odmlčí. Když se mu prase a lidožrout posmívají, že je příliš nevědomý na to, aby odpověděl, Tripitaka je pokárá. „Přestaňte s těmi bláboly!“ řekne. „Wukong podal svůj výklad v nemluvném jazyce. To je pravdivý výklad.“ (Yu trans. 4,265).
Podle románu sám Buddha poznamenal, že v čínské části světa „jsou chamtiví, chlípní, vražední a hádaví. Zajímalo by mě, zda by u nich znalost Pravého písma nezpůsobila nějaké zlepšení?“. (Waley tr., 78). A tak inspiruje čínského císaře, aby vyslal poutníka, který by obdržel jeho „tři koše“ písem. „Jeden obsahuje Vinaju, která mluví o nebi, jeden obsahuje Sastry, které vyprávějí o zemi, jeden obsahuje Sutry, které zachraňují zatracené. Celek je rozdělen do třiceti pěti oddílů, napsaných na 15 144 svitcích. Ty jsou cestou k dokonalosti, jedinou branou ke ctnosti.“
Základní otázkou pro každého čtenáře Cesty na Západ je rozhodnutí o vztahu této náboženské kosmologie a sociální a politické geografie lidského světa. Dva hlavní překladatelé příběhu do češtiny, Arthur Waley a Anthony Yu, zaujali velmi odlišné přístupy. Anthony Yu ve svém čtyřsvazkovém překladu podává dílo celé, včetně 745 reflexivních básní, a ve stostránkovém úvodu podrobně popisuje náboženské a filozofické pozadí chápání knihy jako alegorie náboženské sebekultivace. Sun Wukong tak ztělesňuje buddhistický koncept „opice mysli“, jejíž neklidné snažení je třeba zklidnit a osvítit.
Naproti tomu Arthur Waley ve svém překladu z roku 1943 vytvořil jakousi novelizaci originálu, podobně jako předtím v případě Příběhu Gendžiho, kterému se budeme věnovat příští týden. Potlačil téměř všechny básně, text radikálně zkrátil a soustředil se na činy živelného, anarchického Sun Wukonga; svou verzi dokonce nazval Opice.
Ve Waleyově podání prvních sedm kapitol románu podrobně popisuje Sun Wukongův magický původ (zrodil se z kamene) a líčí jeho téměř úspěšný pokus napadnout a ovládnout nebe, k čemuž mu dopomohly jeho obrovské alchymistické schopnosti a schopnost rozdělit se na celou armádu útočících opic. Nebeský Nefritový císař se ho snaží vykoupit menším postem, ale opičák není spokojen. Zatímco se ho nebeská byrokracie snaží uvést do souladu, zní jako mocný vojevůdce, který zkouší hranice pozemského císaře. „Jaký zločin jsi nespáchal?“ vyčítají Sun Wukongovi rozhořčení přisluhovači Nefritového císaře. „Hromadil jsi hřích na hřích, copak si neuvědomuješ, co jsi spáchal?“ ptá se. „To je pravda,“ odpoví klidně, „všechno je to pravda. Co s tím hodláš dělat?“
V souladu s tímto důrazem dělá nedávná čínská filmová verze ze Sun Wukonga opici, která se má stát králem:
Byrokracie vládne i podsvětí. Když je Sun Wukong odvlečen do Země temnot, vyzve úředníky Krále smrti, aby ho našli ve svých záznamech, ale on neodpovídá žádné z jejich kategorií: „Úředník se ponořil do postranní místnosti a vyšel s pěti nebo šesti účetními knihami, rozdělenými do deseti složek, a začal je jednu po druhé procházet – Lysý hmyz, Chlupatý hmyz, Okřídlený hmyz, Šupinatý hmyz Zoufale to vzdal a zkusil Opice. Ale Opičí král, který měl lidské vlastnosti, tam nebyl.“ Nakonec se Sun Wukong ocitl v kategorii různých: „Rodiče: přírodní produkt. Popis: Zvířecí kůň, který se narodil v roce 1912: Kamenná opice.“ V jeho záznamu je uvedena délka života 342 let, ale Sun Wukong tvrdí, že se stal nesmrtelným, a směle přeškrtne své jméno i jména svých opičích nohsledů; byrokraté z podsvětí jsou příliš vyděšení, než aby se mu postavili na odpor.
Mysticismus a Realpolitik se v celém vyprávění třou o sebe. Ve vrcholné fázi příběhu Tripitaka a jeho společníci konečně dosáhnou dlouho hledané Svaté hory v Indii. Tam Buddha milostivě nařídí dvěma pomocníkům, aby je zavedli do jeho pokladnice a připravili dobrý výběr svitků, „které tito kněží odnesou zpět na Východ, aby tam byly dobrodiním navždy“. Vše by mělo být v pořádku, ale Tripitaka opomene asistenty podplatit a ti se mu pomstí tím, že sbalí pořádný, ale klamný svazek svitků. Cestou domů učiní poutníci šokující objev: všechny svitky jsou prázdné. Tripitaka s pláčem vykřikne: „K čemu je dobré vzít si zpátky takový prázdný svazek beze slov? Jak bych se mohl postavit tchangskému císaři?“ (4:353). Spěšně se vracejí na Svatou horu – jen aby jim usměvavý Buddha odpověděl, že celou dobu věděl, co se stane. Prozrazuje, že pomocníci udělali navzdory sobě samým správnou věc, neboť „tyto prázdné texty jsou ve skutečnosti pravdivá písma beze slov a jsou stejně dobrá jako ta se slovy“. (4:354). Přiznává však, že „tvorové ve vaší zemi na Východě jsou tak hloupí a neosvícení, že mi nezbývá než vám nyní předat texty se slovy“. (4:354). Jazyk a vnímání narážejí na své hranice, stejně jako v Attarově Konferenci ptáků, kde snaha o osvícení prochází oblastmi Zmatku a Nicoty a ptáci nakonec dojdou k poznání hranic veškerého vidění.
Ať už ve zkrácené verzi Arthura Waleyho zaměřené na simíky, nebo v rozsáhlé verzi Anthonyho Yu o sto kapitolách, Cesta na Západ je tour de force, velké dílo světové i mimozemské literatury. Podobného efektu bychom v evropské literatuře mohli dosáhnout, kdybychom spojili Dantovu stokantovou Božskou komedii s Donem Quijotem, dalším rozsáhlým vyprávěním komických příhod, v němž se podobně rozvláčně škádlí idealistický pán a jeho pozemský sluha. Cervantes vydal první díl Quijota v roce 1605, jen několik let poté, co v roce 1592 vyšlo Wu Cheng-enovo mistrovské dílo. Ačkoli se tito dva velcí spisovatelé nemohli znát, jejich hrdinové Quijote a Tripitaka a jejich pomocníci Sancho Panza a Sun Wukong mohli společně ujít dlouhou cestu „nel mezzo del cammin de nostra vita“, jak by řekl Dante: uprostřed naší životní cesty.