Vzhledem k rostoucím nákladům na výchovu dětí přibývá v Americe a dalších vyspělých zemích rodin s jedním dítětem – za posledních 30 let se počet rodin s jedním dítětem v USA zdvojnásobil na 18 %. To znamená, že více dětí v této generaci bude zažívat radosti i problémy výchovy v tom, co komik John Hodgman láskyplně nazývá „klubem superchytrých a ultrastydlivých narcisů“. Sama jsem jedináček a tady je 30 věcí, o kterých vím, že jsou pravdivé, pokud jde o sólo vyrůstání.

Všichni neodpovídáme stereotypu

Všichni jsme to už slyšeli, jedináčci jsou rozmazlení malí spratci… no, hádejte co, spousta z vás „normálních“ lidí je na tom stejně a neslyšíte nás, jak si na to pořád stěžujeme. Ne všichni jsme úplně posedlí sami sebou.

Rádi se vyhýbáme konfliktům

Nevyrůstali jsme se sourozencem, kterého bychom trápili nebo který by nás trápil, a proto máme přirozený odpor ke konfliktům mezi vrstevníky.

Často jsme náruživí čtenáři

Bez existence vestavěného rodinného spoluhráče jsme si museli najít jiné způsoby, jak zaměstnat svůj čas, a přidat nějaké lidi, i když imaginární, do souboru postav v našem životě.

Rádi se stýkáme s velkými rodinami

Stejně jako je pro obyvatele města návštěva venkova vzrušujícím a neotřelým dobrodružstvím, je pro jedináčky příjemné pozorovat dynamiku a vnitřní fungování velké rodiny.

Máme tendenci být blíž svým přátelům

Své přátele bereme jako bratry a sestry, které jsme nikdy neměli. Nespokojíme se s náhodnými známostmi, chceme kamarády typu „mluvit hodiny po telefonu každý den“.

Nevadí nám být sami

Viděli jste někdy někoho, kdo sám jí v restauraci nebo jde do kina. Hádejte co, pravděpodobně se skvěle baví, objednávají si nebo sledují, co chtějí. Jen dětem naprosto vyhovuje, když jsou samy.

Rádi máme lidi v pozadí

Když jsem vyrůstal, jednou z mých nejoblíbenějších činností bylo pozvat si domů partu lidí a pak sám vysedávat v jiné místnosti a číst si nebo psát. I když se to může zdát jako extrémně asociální chování, jednoduše mě bavilo mít v pozadí lidi, se kterými jsem nemusel přímo komunikovat.

Jsme staré duše

Jelikož většina našich interakcí mimo školu probíhá s dospělými, máme tendenci být o něco vyspělejší než naši vrstevníci, a proto se chováme starší, než je náš věk.

Víme přesně, proč jsme jedináčci

Každý jedináček se nakonec dočká „rozhovoru“, kdy nám rodiče vysvětlí, proč nám neposkytli sourozence. V mém případě jsem se narodila pozdě, náhodou. Celý ten rozhovor mi připadá jako omluva. Je to trapné.

Měli jsme imaginární kamarády

V podstatě naši imaginární kamarádi měli imaginární kamarády. S těmito výplody naší hyperaktivní fantazie jsme vytvářeli propracované vyprávěcí výměny a skvěle jsme se u toho bavili.

Jsme méně náchylní k PDA

Nevyrůstali jsme v neustálém dotýkání, a proto máme tendenci být při veřejných projevech náklonnosti trochu zdrženlivější.

Máme menší tendenci chtít vlastní děti

Nemáme hezké vzpomínky na to, jak vedle nás vyrůstali naši sourozenci, takže nás ze své podstaty neláká tyto časy obnovovat.

Jsme trochu citliví

Nevyrůstali jsme v tom, že by nás někdo žebral a neustále šikanoval. Nikdy jsme si nevybudovali citové mozoly potřebné k životu v tak krutém světě, takže jsme často trochu citliví.

Nejspíš nedáme ránu pěstí

… ale často přemýšlíme, jaké by to bylo pustit se do opravdového pěstního souboje.

Lidé si o nás automaticky myslí, že jsme divní

Říct lidem, že jste jedináček, je jako říct, že jste vyrůstali v sektě – v reakci na to se setkáte s různými pohledy, které se pohybují od mírně překvapených až po vyloženě znechucené.

Nejsme moc dobří ve sdílení

Naše věci jsou naše věci a naše jídlo je naše jídlo. Nevyrůstali jsme v tom, že bychom se museli dělit, a proto nám to moc nejde.

Přitahují nás ostatní jedináčci

Tři z mých nejbližších přátel jsou také jedináčci. Je to trochu jako soukromý klub.

Myslíme si, že jsme atypický případ

Co se týče těch tří blízkých přátel, mám silný pocit, že jsou všichni mnohem stereotypnější „jedináčci“ než já.

Jsme obsedantní

Bez rozptýlení, které nám poskytují sourozenci, máme tendenci propadat svým koníčkům.

Vždy se snažíme vyhovět rodičům

To se přenáší i do dospělosti. Cítíme hlubokou potřebu, aby na nás rodiče byli pyšní, většinou proto, že jsme byli jedinou starostí rodičů po celá léta našeho formování.

Milujeme pozornost

Vyrůstáme tak, že o pozornost nikdy nemusíme bojovat, ve skutečnosti se nám jí v průběhu let dostávalo pravděpodobně až příliš. Jsme zvyklí být středem pozornosti ve společenských interakcích a není snadné se toho vzdát.

Mluvíme sami se sebou

A někdy jsou ty rozhovory docela poutavé.

Máme panovačné rodiče

Není to jejich vina, jsme to jediné, co mají, takže je přirozené, že se stanou trochu panovační.

Trošku nás mrzí, že nebudeme tety a strýcové

Pokud se do takové situace nevdáme, nikdy nebudeme mít malou neteř nebo synovce, které bychom mohli rozmazlovat.

Ne vždy si dobře hrajeme s ostatními

Jedináčci mají někdy potíže fungovat v týmu, protože se nezapojovali do stejného typu skupinových her jako ostatní děti.

Ne vždy si přesně pamatujeme své dětství

Postrádáme sekundární záznam o svém dětství. Nemáme se koho zeptat, jestli se přehnaná verze událostí, která existuje v našich hlavách, skutečně stala.

Předstírali jsme, že máme starší sourozence

Moje sestra byla světoběžnice ve vysokoškolském věku, měla zrzavé vlasy a luxusní auto… Upřímně netuším proč.

28. Jaké je naše dětství? Nejsme soutěživí

Často nám chybí ta ohromná touha, kterou mnozí mají, proměnit všední události v příležitost k soutěžení. Nechápejte mě špatně, rádi vyhráváme stejně jako kdokoli jiný, jen obvykle dáváme přednost nesoutěžním aktivitám. 29.

Ušetřili jsme rodičům spoustu peněz

Děti jsou nesmírně drahé, ve skutečnosti se odhaduje, že celkové náklady na výchovu dítěte často přesahují 250 000 dolarů, než dosáhne 18 let. 30.

Jsme stejní jako všichni ostatní

Tak to přestaňte pořád vytahovat! Jsme na to citliví.