Analýza zahraniční politiky nám umožňuje lépe porozumět tomu, jak političtí aktéři přijímají politická rozhodnutí a jaký je jejich vztah k ostatním zahraničním vládním i nevládním subjektům. Zahraniční politika je komplexní disciplína, v níž působí řada aktérů v rámci struktur uvnitř i vně státu, kteří mají vliv na rozhodovací proces. Je užitečné mít k dispozici modely analytických procesů, které osvětlují dynamiku v této oblasti a pomáhají vysvětlit, jak státy vedou svou zahraniční politiku, mezinárodní vztahy a diplomatické úsilí.

V analýze zahraniční politiky existuje pět hlavních modelů, které budou v tomto článku zkoumány: model racionálního aktéra, model byrokratické politiky a model organizačního procesu – všechny tři modely byly vyvinuty analytikem zahraniční politiky a vědcem Grahamem Allisonem a popsány v jeho knize The Essence of Decision: V knize Decision Decision: Explaining the Cuban Missile Crisis (Vysvětlení kubánské raketové krize) je uveden model meziodvětvové politiky a model politického procesu. Aby mohl odborník na mezinárodní vztahy efektivně analyzovat zahraniční politiku jako celek, je nutné určit relativní silné a slabé stránky jednotlivých modelů v ní obsažených a pochopit, jakým způsobem má každý přístup potenciál napravit nedostatky ostatních.

Model racionálního aktéra

Nejčastěji citovaným přístupem k analýze zahraniční politiky je model racionálního aktéra. Tento přístup předpokládá, že hlavním aktérem zahraniční politiky je racionální jedinec, na kterého se lze spolehnout, že bude činit informovaná a propočítaná rozhodnutí, která maximalizují hodnotu a vnímaný přínos pro stát. Model racionálního aktéra se opírá o interakce mezi jednotlivými státy na úrovni státu a o chování vlád jako jednotek analýzy; předpokládá, že tvůrci politiky mají k dispozici úplné informace pro optimalizované rozhodování a že kroky přijaté v průběhu času jsou konzistentní a koherentní. V rozhodovacím procesu racionálního aktéra existují čtyři hlavní kroky: identifikace problému, definování požadovaných výsledků, vyhodnocení důsledků možných politických rozhodnutí a nakonec přijetí nejracionálnějšího rozhodnutí s cílem maximalizovat prospěšné výsledky.

Teoretický přístup racionálního aktéra může být užitečný pro pochopení cílů a záměrů zahraničněpolitického jednání. Kritici tohoto modelu se však domnívají, že nezohledňuje případy, kdy nemusí být k dispozici úplné informace, a také relativně subjektivní pojetí racionality nebo faktory, které mohou racionálnímu rozhodování bránit.

Model byrokratické politiky

Na rozdíl od modelu racionálního aktéra, který nahlíží na stát jako na jednotný aktér, model byrokratické politiky analyzuje rozhodování na základě předpokladu, že akce jsou přijímány řadou nezávislých, vzájemně si konkurujících subjektů v rámci daného státu. Každý z těchto samostatných subjektů vnáší do rozhodovacího procesu hodnoty a vlastní pohled na to, co je nejlepší pro osobní, organizační a národní zájmy. Každá strana se snaží uspokojit své cíle, což znamená, že jakákoli kolektivní akce je podmíněna úspěšným jednáním a dosažením konečného konsensu mezi všemi subjekty.

Rozhodování každé strany a způsob dosažení jejích cílů může ovlivnit řada faktorů, například relativní moc a míra vlivu každého dalšího subjektu ve skupině. Každá strana má protichůdné názory a požadované výsledky týkající se řady otázek a úspěch při dosahování určitých cílů může vyžadovat, aby ostatní strany učinily určité ústupky, což vede k rozhodnutím, která jsou často vnímána jako výhodnější pro jednu stranu než pro ostatní. Mezi další faktory, které ovlivňují rozhodování, patří míra důležitosti určitých cílů a politické hodnoty, které jednotlivé strany reprezentují. Stále více stranická povaha americké politiky poskytuje vynikající příklad tohoto modelu v praxi.

Přístup byrokratické politiky je často uváděn jako vysvětlení toho, proč státy někdy jednají iracionálně. Někteří však tvrdí, že tento model dostatečně nezohledňuje vysoce koncentrovanou moc, kterou mají některé subjekty, například výkonná moc ve vládě USA. Je také považován za velmi americky orientovaný a obtížně aplikovatelný v kontextu jiných stylů vládnutí.

Model organizačních procesů

Na rozdíl od dvou výše uvedených přístupů model organizačních procesů nahlíží na vládu jako na směsici mocných organizací pracujících ve vzájemné shodě, nikoli jako na jednotlivce nebo skupinu stranických subjektů. Tento model zkoumá zahraničněpolitická rozhodnutí jako rozhodnutí přijímaná v rámci rigidní striktní byrokracie, kde mohou být akce přijímány pouze s řádným oprávněním a dodržováním hierarchie velení, respektováním zavedených procesů a standardních operačních postupů neboli SOP. Vládní představitelé zde neřeší širší rozsah krize, ale místo toho delegují menší aspekty problému na výbory, oddělení a další byrokratické subjekty podporující vládu.

Kritici si často stěžují na skutečnost, že tento model omezuje schopnost jednotlivců jednat, což vede k omezenému vhledu a nedostatku alternativních pohledů. Procesní model organizace může také snižovat celkovou flexibilitu organizace. Uplatňování tohoto modelu má však potenciál zefektivnit rozhodování zavedením standardního protokolu pro určité okolnosti s předvídatelnými a měřitelnými výsledky. Jinými slovy, model organizačního procesu předjímá měřitelné tempo byrokratických postupů a snaží se vytvořit protokol, který lze snadno použít v případě krize.

Model meziodvětvové politiky

Model meziodvětvové politiky je podobný modelům organizačního a byrokratického procesu v tom, že zahrnuje samostatně definované skupiny nebo subjekty. Model meziodvětvové politiky se však spíše než na jednotlivé cíle a výsledky zaměřuje na hodnocení činností a jejich výsledků na základě společného úsilí a soudržnosti různých skupin a jejich pokroku při dosahování společných cílů. Podle Tan Qingshana, profesora politologie a ředitele asijských studií na Clevelandské státní univerzitě, který tento model poprvé představil, byrokratické a organizační subjekty uvnitř i vně států nefungují zcela nezávisle, ale spíše se vzájemně ovlivňují a působí na sebe.

Model politického procesu

Model politického procesu analýzy zahraniční politiky vypracoval Roger Hilsman ve své knize The Politics of Policymaking in Defense and Foreign Affairs. Podle Hilsmana se na rozhodovacím procesu v zahraniční politice podílí velké množství aktérů, kteří jsou soustředěni především v úřadu prezidenta a Kongresu, ale také na všech úrovních státní správy. Podobně jako model byrokratické politiky klade model politického procesu důraz na vyjednávání a přítomnost různých mocenských center usilujících o dosažení svých cílů – tyto cíle mohou být buď v rozporu, nebo ve shodě s cíli ostatních. Tento model se však od modelu byrokratické politiky liší tím, že se více zaměřuje na jednotlivé účastníky a jejich osobní cíle a smýšlení o mezinárodní politice než na organizace a skupiny jako celek. Podle Hilsmana je individuální ideologie každého politického aktéra jedním z nejdůležitějších faktorů určujících a vysvětlujících rozhodování. Kritici tohoto modelu však tvrdí, že je příliš podobný byrokratické politice, než aby mohl být podstatným přínosem pro oblast analýzy zahraniční politiky.

Analýza zahraniční politiky je nezbytná pro zlepšení našeho celkového pochopení vlády a politických rozhodovacích procesů, které se odehrávají na světové scéně. Každý přístup k diplomacii nabízí jedinečný soubor potenciálních nevýhod a výhod a zdůrazňuje význam zúčastněných politických aktérů a struktur a způsob, jakým pracují na dosažení svých zahraničněpolitických cílů.

Zjistěte více

Jako nejstarší soukromá vojenská vysoká škola v zemi je Norwich University již od roku 1819 lídrem v oblasti
inovativního vzdělávání. Prostřednictvím svých online programů Norwich poskytuje relevantní a použitelné studijní programy, které umožňují jejím studentům pozitivně ovlivnit jejich pracoviště a jejich komunity.

Norwich University’s online Master of Arts in Diplomacy programme provides working professionals with a broad understanding of global communications protocol and a deep knowledge of world issues that affect international relations. Program vám umožní navázat na vaše politické, vládní nebo obchodní zkušenosti s pevným základem v teoriích a praktikách, které řídí mezinárodní vztahy a politologii v rámci mezinárodního systému.

Doporučená četba:
Kariérní přehled: Úvod do americké zahraniční politiky
10 amerických diplomatů 20. století

Zdroje:

Evropeizace národní zahraniční politiky: Kontinuita a změna v evropském krizovém managementu, Google Books

Byrokratická politika: A Paradigm and Some Policy Implications, JSTOR

Kubánská krize: The Stuggle Over Policy, Google Books

The Organization Process and Bureaucratic Politics Paradigms: Retrospect and Prospect, JSTOR

Encyklopedie veřejné správy a veřejné politiky: A-J, Google Books