Existuje stereotypní představa o tom, jak vypadá tělo běžce: dlouhé, štíhlé a zdánlivě stvořené pro zdolávání kilometrů a kilometrů. tato mylná představa o tom, jak „vypadá“ běžec, může odrazovat ty, kteří nemají pocit, že odpovídají tomuto vytáhlému, svalnatému ideálu. Pravdou je, že každý, kdo běhá, má tělo běžce, bez ohledu na váhu, postavu, věk, schopnosti nebo zdravotní stav. Ba co víc, běh může být prostředkem, který lidem pomůže přijmout jejich tělo takové, jaké je – a jaké dokáže. Zde se sedm skutečných běžců podělí o své příběhy.

„Stoprocentně nemám „tělo běžce“ nebo to, co se za něj obvykle považuje,“ říká Paul Ronto, 36letý muž z Fort Collins v Coloradu. „Jsem malý a statný, ne vysoký a štíhlý. Ale dokážu uběhnout míli za 5:30, půlmaratony jsem dokončil pod 1:30:00 a můj nejlepší maraton byl těsně kolem 3:30:00.“

Ronto říká, že si nikdy nemyslel, že by mohl být běžcem. „Vlastně jsem běháním pohrdal, ale mám silné nohy a jádro, tak jsem si řekl, že udělám něco šíleného a přihlásil jsem se na maraton. Upřímně řečeno, když jsem se přihlásil, nečekal jsem, že doběhnu do cíle.“ Když mu ale maratonský trénink začal připadat méně bolestivý a zvládnutelnější, uvědomil si, že se z něj najednou stal „běžec“.

„Běhání je i dnes těžké, ale díky němu si vážím svého těla. Vím, že se můžu přemáhat a moje tělo to dokáže podpořit. Vždycky mě štvaly moje obrovské nohy. Neseděly mi dobře v džínách a v létě jsem měla mezi stehny odřeniny. Ale jako běžkyně jsou mou největší předností. Umožňují mi běhat tvrdě a dlouho a já si teď svých hřmotných stehen vážím.“

„Mám krátké nohy, které se nepohybují příliš rychle, ale stále se pohybují,“ říká Kelly Kasperová, 32letá žena z Piscataway v New Jersey. Ale nebylo tomu tak vždycky. „Byla jsem doslova holka, která v hodinách tělocviku podváděla na míli, takže jsem asi ten poslední člověk, kterému by někdo předpovídal, že se stane běžcem, částečně proto, že jsem si myslela, že to nedokážu.“

Ale jakmile začala běhat sama za sebe (místo toho, aby ji někdo nutil), Kasperová si zamilovala svobodu, kterou jí to dalo. „Cítila jsem, jak se stávám silnější fyzicky, psychicky i emocionálně. Běžecké opojení pro mě bylo skutečné. Jakmile jsem dosáhla bodu, kdy jsem byla dost silná na to, abych běžela, aniž bych měla pocit, že mi shoří nohy a srdce mi vyskočí z hrudi, tehdy jsem věděla, že jsem dosáhla bodu, kdy mohu být nejen běžkyní, ale dělat vlastně cokoli, co si usmyslím.“

„Vyrůstal jsem s cystickou fibrózou (CF), genetickým onemocněním, které má velký vliv na plíce,“ říká 45letý Andy Lipman, který žije v Atlantě ve státě Georgia. „CF mě měla připravit o život ve dvaceti letech. Běhání jsem neměl být schopen. Když jsem vyrůstal, dotahovaly mě děti ze třídy.“ Ale Lipmanův strýc byl běžec a povzbudil ho, aby to zkusil. „Nevěděl jsem, že jsem běžec, dokud jsem neabsolvoval svůj první závod na 10 km. Není to tak, že by ze mě běhání udělalo běžce. Byla to touha, kterou jsem po závodě získal, že jsem stejný závod běžel dalších 22 let v řadě.“

„Nyní běhám 15-20 mil týdně a spolu s posilováním jsem se stal docela dobrým sportovcem. Dokázal jsem věci, které jsem nikdy neměl dělat: Jsem ženatý, mám dvě děti, vybral jsem přes 4 miliony dolarů pro Nadaci pro cystickou fibrózu, napsal jsem čtyři knihy a nepochybně jsem se stal vášnivým běžcem. Mnoho let jsem nenáviděl pohled do zrcadla kvůli tomu, jak jsem byl kvůli své nemoci hubený. Běhání mi pomohlo, že už se tak necítím.“

„Během patnáctikilometrového běhu v prudkém lijáku jsem necítila absolutně žádnou únavu, jen naprosté blaho,“ vzpomíná Donna Brownová, 68 let, z Pearce v Arizoně. „Byla jsem promočená na kost a cítila jsem se nadšená, že jsem naživu! V tu chvíli jsem si uvědomila, že budu běhat do konce života. Vždycky jsem se styděla za své tělo, ale když běhám, je to to poslední, co mě trápí. Jsou zajímavější věci, které je třeba zvážit, například odměny, které vám běhání přináší: sílu, vytrvalost a pozitivní sebeobraz.“

„Než jsem objevil běh, vždycky jsem si připadal hubený a nevhodný pro sport,“ říká Thomas Watson, 32letý muž, který žije ve španělském Madridu. „Po celou střední školu jsem byl do sportovních týmů vybírán jako poslední a neměl jsem žádné sportovní koníčky.“

Watson se k běhání dostal na vysoké škole a poté v něm pokračoval jako ve způsobu relaxace, když začal pracovat. „Brzy jsem se účastnil maratonů a nakonec jsem se stal ultrarunnerem. Během přípravy na ultramaratony jsem začal běh doplňovat odporovým tréninkem, jehož cílem bylo posílit tělo a zlepšit běžecké výkony.

„Díky své lásce k běhání jsem si tak postupně vypěstoval více štíhlých svalů a mnohem atletičtější vzhled – což bych ještě na škole považoval za nemožné.“

„Vstup do běžeckého klubu mi přinesl ten „aha!“ moment,“ říká Lindsay McClellandová, 32letá žena ze Sarasoty na Floridě. „Vidět celou škálu schopností a tělesných typů mi otevřelo oči. Není to sport, kde můžete posuzovat něčí sílu nebo rychlost pouze podle toho, jak vypadá. Přesto mi trvalo několik let, než jsem získala sebevědomí závodit v crop topu. Teď jsem ve čtvrtém a půl měsíci těhotenství a stále se cítím, že mám tělo běžce, protože běhám!“

„Měřím sotva přes metr devadesát, mám krátké nohy, robustní stehna a boky, které jsou o dvě čísla větší než můj pas,“ říká Julia Goldsteinová, 53letá žena ze Seattlu ve státě Washington. „Přesto mě běhání posiluje. Jsem hrdá na to, co moje tělo dokáže. Nikdy nebudu mít ploché břicho, ale dokážu se smířit s tím, že tak nejsem stavěná. Běhání je pro mé fyzické i duševní zdraví klíčové.“

„Letos jsem dokončila svůj první závod Ragnar a je pro mě úsměvné, když si uvědomím, že jsem dokázala uběhnout 18,5 míle za méně než 24 hodin a druhý den ještě chodit. Nikdy nebudu rychlá, ale naučila jsem se to přijmout. Jsem solidní běžec ve střední skupině a jsem s tím spokojený.“