Látky ovlivňující mysl jsou lidmi cíleně užívány téměř tak dlouho, jak dlouho existují lidé. Dávné kultury po celém světě objevily psychoaktivní účinky původních rostlin a používaly je při náboženských obřadech a k léčení nemocí. Jejich konzumace pokračuje dodnes, i když moderní generace tyto tradiční drogy užívají i rekreačně. Zde je sedm nejběžnějších látek měnících mysl, které užívají kultury po celém světě.

Houby (psilocybin)

Foto: J. Borruel/

Houby obsahující halucinogenní chemickou látku psilocybin, známé také jako „magické houby“, se používají při tradičních náboženských obřadech po celém světě. Existují důkazy z jeskynních maleb v severní Africe, že se houby používaly při náboženských obřadech již 9 000 let př. n. l., i když někteří zpochybňují, že jsou zobrazeny právě psychoaktivní houby. Další poněkud sporná nástěnná malba z doby 6 000 let př. n. l. ve Španělsku zobrazuje psychedelické houby pod malbou býka.

Užívání hub bylo běžné i ve starověkém Irsku. Druidové konzumovali houby s červeným kloboučkem a malými bílými tečkami zvané muchomůrka (vzpomeňte si na Alenku v říši divů), aby získali moudrost ze země, zatímco běžná houba zvaná klobouček svobody poskytovala konzumentům méně intenzivní opojení. Obě údajně vyvolávaly vílí halucinace, které jsou běžné ve starém galském umění a folklóru.

Definitivní důkazy o raném náboženském užívání hub lze nalézt také v Mexiku a Střední Americe. Aztécké, mayské, mazatecké, mixtécké, nauhské a zapotécké kultury mají umělecké a archeologické artefakty, které zobrazují houby jako způsob komunikace s bohy. Aztécký výraz pro houby, teonanácatl, znamená „maso bohů“. Cílem užívání hub zdaleka nebylo jen rekreační užití, ale dosažení transcendentálního stavu změněného vědomí, které podporovalo spiritualitu.

Moderní západní chápání psilocybinu vychází ze studia domorodého užívání. Bankéř a amatérský výzkumník hub R. Gordon Wasson studoval v roce 1955 houby v Oaxace, když se zúčastnil obřadu pořádaného náboženským příslušníkem domorodého národa Mazateců. O tomto zážitku napsal pro časopis Life článek s názvem „Hledání kouzelné houby“.

Mák opiový (opium)

Foto: M. G. Wasson: Couperfield/

Opium se získává z máku opiového (Papaver somniferum). Omamná látka vzniká naříznutím makové cibulky pod květem, aby z ní vytékala mléčně bílá šťáva. Míza se sbírá a suší, čímž vzniká opium. Ačkoli všechny máky mají určité množství šťávy produkující opium, nejkoncentrovanější je v Papaver somniferum.

První známé lidské užití opia se datuje k Sumerům (kteří ho nazývali hul gil, což znamená „rostlina radosti“) kolem roku 3 400 př. n. l.. Znalost schopností této rostliny se rozšířila do starověkého Egypta, Řecka a Říma. Egypťané za vlády krále Tutanchamona byli fanoušky kolem roku 1 333 př. n. l. a Homér se o opiu jako léku zmiňuje v Odyssei. Nebyl zdaleka jediným starověkým Řekem, který tomu věřil. Řekové a Římané používali opium mimo jiné ke zmírnění bolesti, odstranění nespavosti a podpoře trávení. Staří Řekové dokonce zobrazovali bohy Hypnos, Nyx, Thanatos a Demeter (spánek, noc, smrt, respektive úroda) s makovicemi.

Později se užívání opia rozšířilo do Asie, pravděpodobně podél Hedvábné stezky kolem sedmého století. Suchá vysokohorská poušť se ukázala být úrodnou půdou pro pěstování máku. V sedmnáctém století se opium užívalo z temnějších důvodů. Zákaz v Číně vedl k opiovým válkám, kdy se Číňané snažili omezit závislost a Britové a Francouzi bojovali o udržení výnosného obchodu s opiem. Obě války (jedna v letech 1839-1842 a druhá v letech 1856-1860) vedly k tomu, že Číňané postoupili Hongkong Britům.

Dnes je opium mnohem rafinovanější než v době, kdy ho používaly starověké civilizace. Mezi moderní deriváty opia patří heroin, OxyContin a morfin. Všechny deriváty kromě heroinu, který je zařazen do seznamu I, jsou v USA zařazeny do seznamu II, což znamená, že mají léčebné využití s vysokým potenciálem zneužití.

Ayahuasca (dimethyltryptamin neboli DMT)

Fotografie: Dana Toerien/

Ayahuasku užívá mnoho domorodých kmenů v Amazonii. Jedná se o odvar, který se vyrábí kombinací dvou původních rostlin: liány ayahuasky a listu chacruna. Tento list obsahuje dimethyltryptamin (DMT), jedno z nejsilnějších psychedelik na světě, zatímco liána je inhibitorem monoaminooxidázy (MAOI), který umožňuje DMT překonat hematoencefalickou bariéru. Existují důkazy, které naznačují, že ayahuasca se mohla připravovat již před 1000 lety. Není přesně známo, kdy a jak se zjistilo, že tyto dvě rostliny se společně stávají silným halucinogenem, ale působí pouze tehdy, když se konzumují společně.

Tradičně ayahuasku pili pouze šamani. Odvar vyvolává silné vize a po celé generace se věřilo, že ayahuasca dokáže léčit fyzické i duševní nemoci druhých, stejně jako další problémy jejich komunity. Ayahuasca je silný halucinogen, který vyvolává živé vize a něco, co vypadá jako vhled do minulosti a budoucnosti. Během více než čtyřhodinového zážitku vyvolává také prudké zvracení a průjem.

Dnes je ayahuasca velmi vyhledávaná lidmi ze západních zemí, kde je tato droga přísně zakázána. Do peruánské Amazonie se každoročně sjíždějí tisíce turistů, aby ji sami vyzkoušeli.

Peyote a san pedro (meskalin)

Foto: vainillaychile/

Peyote je malý beztrnný kaktus, který roste ve středním Mexiku a jižní části Spojených států. Výrůstky na kaktusu se otrhávají a sbírají pro meskalin, aktivní halucinogenní složku rostliny. Aztékové a další domorodé národy jedli peyotl čerstvý nebo sušený, aby vyvolali vize a komunikovali se svými předky a bohy.

Takto konzumovaný meskalin obsažený v peyotlu zvyšuje krevní tlak a srdeční tep a zároveň potlačuje chuť k jídlu. Může vyvolat návaly horka a zimnici, stejně jako nevolnost a zvracení. Po psychické stránce je běžná euforie a zostřené smysly. Hlášeny jsou také synestezie (vidění hudby nebo slyšení barev) a realistické halucinace.

Dnes je peyotl v USA drogou zařazenou do seznamu I, i když existují výjimky pro náboženské obřady v oficiální indiánské církvi.

Dalším kaktusem, který obsahuje meskalin, je San Pedro. Roste v Andách v Jižní Americe a užívají ho především domorodé skupiny v Peru a Ekvádoru. Byly objeveny kamenné rytiny, textilie a další artefakty staré tisíce let, které zobrazují šamany a vysoký kaktus. Tradičně se nápoj připravuje krájením a vařením kaktusu. Po jeho požití se člověk vydává na psychedelickou cestu. Kmeny ho dodnes používají jako prostředek k diagnostikování a léčení nemocí.

Salvia divinorum (salvinorin A)

Foto: autorka: Yakov Oskanov/

Salvia divinorum (běžně označovaná jen jako „šalvěj“) je rostlina pocházející z mexické Oaxacy. Patří do čeledi rostlin Lamiaceae, která je stejná jako máta. Obsahuje salvinorin A, psychoaktivní chemickou látku. Původně ji indiáni kmene Mazatec používali při náboženských obřadech k navození vizí. Vzývali ji k léčení a ke spojení s božstvím. Tradičně se z listů vaří čaj nebo se listy žvýkají a cucají. Vyvolává smích, euforii a snové halucinace, které až na hodinu zkreslují čas a místo.

Kromě náboženského významu rostliny se používá k léčbě průjmu, bolestí hlavy, chudokrevnosti a bolestí žaludku. O celé historii užívání šalvěje je známo jen málo a do obecného povědomí v USA se dostala až poté, co o ní začal mluvit R. Gordon Wasson, stejný muž, který je zodpovědný za dovoz hub ze Střední Ameriky do USA.

Iboga (ibogain)

Tabernanthe iboga (zkráceně „iboga“) je zelený keř deštného pralesa pocházející ze západní a střední Afriky. Ibogain je psychoaktivní chemická látka nacházející se v kůře kořene této rostliny, která může mít velmi silné psychedelické účinky. Kmeny z této oblasti, především Bwitiové z Gabonu, používají ibogu po staletí v duchovní praxi. Dodnes se používá při obřadech spojených se vstupem do dospělosti. Používá se také k léčení a ke komunikaci s předky a náboženskými postavami. Ibogain se dnes stal velmi známým díky své úspěšnosti při léčbě závislosti na opiátech, ačkoli zdravotní komplikace spojené s touto látkou činí tuto praxi kontroverzní.

Konopí (tetrahydrokanabinol neboli THC)

Foto: bondgrunge/

Konopí užívala řada starověkých civilizací po celém světě. V této souvislosti se zaměříme na konopí, které přirozeně obsahuje psychoaktivní složku tetrahydrokanabinol (THC), a nikoli na konopí, rostlinu konopí, která neobsahuje THC a používá se na výrobu textilií.

Písemné zmínky o konopí pocházejí z posvátných indických textů známých jako Védy, které byly sepsány v období 1 500 až 1 000 let před naším letopočtem. Konopí bylo jednou z pěti posvátných rostlin zmiňovaných pro svou schopnost přinášet radost a zmírňovat úzkost. V jiných hinduistických textech je bůh Šiva spojován s bhangem, nápojem napuštěným konopím, který se dodnes pravidelně konzumuje v některých částech západní Indie.

První fyzický důkaz o kouření konopí pro psychoaktivní účely pochází z hrobky v západní Číně z doby kolem roku 500 př. n. l.. Komunity na Tibetské náhorní plošině dlouho pěstovaly konopí s nízkým obsahem THC pro vlákno. V hrobce však vědci zjistili, že vyšší obsah THC (i když podle dnešních měřítek stále nízký) pálili v dřevěných pekáčích Jirzankalové ze západočínského pohoří Pamír.

Na Blízkém východě existují písemné záznamy z doby kolem roku 425 př. n. l. od starořeckého historika Hérodota, které popisují středoasijské nomády zvané Skythové, kteří rekreačně konzumovali konopí. Užívání na Blízkém východě se však rozmohlo kolem roku 800 n. l. s nástupem islámu. Korán výslovně zakazuje alkohol, ale o konopí nic neříká. Tradičně se konzumovalo rekreačně a nazývalo se hašiš (arabsky „tráva“). Konopí vzkvétalo stovky let a putovalo s islámem po severní Africe a jižním Španělsku, než se jeho užívání v 19. století zpomalilo.

.