Aristotelův přístup k etice

Aristoteles navázal na Platóna a Sokrata v otázkách, které označil za klíčové pro studium etiky. Sokratova klíčová otázka zní: „Jaký život má člověk žít?“. V NE Aristoteles tuto otázku klade v souvislosti s pojmem nejvyššího dobra. Poznamenává, že pokud existuje nějaké konečné dobro, k němuž všichni svým jednáním směřujeme, bude neméně důležité ho objevit (NE, 1094a 1-26). Poté poznamenává, že všichni dospěli k ústní shodě, že konečným lidským dobrem je život v eudaimonii (NE, 1094a 14-20). Navzdory této verbální shodě však panuje neshoda v tom, v čem eudaimonia spočívá. Aristotelova klíčová otázka tedy v podstatě zní: „V čem spočívá eudaimonia?“

Dvě poznámky k tomuto přístupu stojí za to uvést hned na začátku. Zaprvé, otázka, co Aristoteles rozumí pod pojmem eudaimonia, je předmětem určitého sporu. Bylo již řečeno pouze to, že panuje obecná shoda, že se jedná o nejvyšší lidské dobro. Za druhé, Aristoteles zahajuje diskusi o této otázce tvrzením, že veškeré lidské jednání směřuje k nějakému dobru. I to je třeba prozkoumat, ale už toto východisko ukazuje, jak je pro něj chápání etiky spjato s plným pochopením povahy lidského jednání.

Aristoteles má na mysli, podobně jako Sókratés a Platón, také druhou otázku: „Vyplácí se ctnost?“ Tuto otázku nepokládá explicitně, ale je implicitně obsažena v jeho zkoumání vztahu mezi životem ctnosti a životem eudaimonia. Otázka, zda se ctnost vyplatí, je velmi podobná současné otázce: „Proč být morální?“, s tím rozdílem, že zde je vyjádřena jazykem ctnosti. Přijetím tohoto jazyka pak Aristoteles následuje Sokrata a Platóna a rozvíjí přístup k etice, který se zaměřuje na ctnosti. Je teoretikem ctností. Není však pouhým následovníkem autorit. Řeč o ctnostech, jako je spravedlnost a odvaha, byla v jeho době ústředním prvkem každodenního jazyka chvály a obviňování, přičemž stejně důležité byly i neřesti a jiné charakterové vady. Tento jazyk má také stále smysl. V každodenním životě je volání po spravedlnosti slyšet po celém světě a ti, kdo jsou odvážní, spravedliví nebo moudří, jsou stále běžně považováni za obdivuhodné. Při řešení otázky, zda se ctnost vyplatí, si řečtí myslitelé uvědomovali, že nám reflexe musí vysvětlit, proč je oprávněné obdivovat ctnostné. Mají-li být takové běžné postoje zachovány, musí reflexe ukázat, že nejsou mylné.

Teorie ctnosti, jako je Aristotelova, má přístup k bohatému slovníku pro etickou reflexi. Aristotelovi nejde jen o dobro a zlo, ale o odvahu a zbabělost, moudrost a hloupost, spravedlnost a nespravedlnost. Jeho diskuse je také taková, že může připustit, aby slabost charakteru nebo síla charakteru (NE, 1145a 15-20) byly vysvětleny adekvátní morální teorií. V těchto druzích je jeho přístup považován za citlivější než konkurenční současné teorie k nuancím každodenní morální diskuse.

Aristotelova etika má tedy široký rámec, který poskytují dvě výše zmíněné otázky. V tomto rámci vyvstávají další otázky. Za prvé, při zkoumání toho, v čem spočívá eudaimonia, bere v úvahu prominentní existující názory. Již Platón v Republice (540a-b) naznačil, že život, který by si filosofičtí králové skutečně přáli, je život intelektuálního bádání či reflexe. Předchůdci také diskutovali o hodnotě rozkoše v dobrém životě a o významu dalších vnějších statků, jako je bohatství a přátelství. Aristotela tedy zajímá role všech těchto konkurentů v životě eudaimon. To vyplývá přímo z pozornosti k jeho první otázce, ale odpověď na ni ho vede k diskusi o povaze přátelství i potěšení; a k zaměření se na roli theorie (kontemplace nebo snad reflektujícího porozumění) v rámci eudaimonie.

Druhé, zatímco Aristoteles potřebuje vyložit povahu eudaimonie, je zřejmé, že jakýkoli popis jejího vztahu ke ctnosti vyžaduje, aby také podal definici ctnosti. Stojí tedy před sokratovskou otázkou „Co to je?“ jak ve vztahu ke ctnosti jako celku, tak s ohledem na konkrétní ctnosti. Stejně tak musí řešit i otázku vztahu mezi ctnostmi, zda tvoří jednotu, nebo jsou v jistém smyslu totožné. Při rozvíjení úplného výkladu se pak musí zaměřit na roli seminárních ctností, jako je spravedlnost a odvaha, a také na praktickou moudrost (phronesis), intelektuální ctnost zvláště důležitou pro etické ctnosti.

Zatřetí diskuse o ctnostech vede k diskusi o motivaci k jednání. V raných platónských dialozích se rozvíjí to, co se zdá být sokratovským popisem ctnosti, v němž všechny touhy směřují k dobru a ctnost je tak ztotožněna s poznáním (dobra), což je postoj, který vede Sokrata k odmítnutí možnosti slabosti vůle (jak o tom referuje Aristoteles (NE, 1145b 21-35)). V Republice (434e-444e) Platón rozvíjí morální psychologii, která pro takový jev vytváří prostor, a proto bude vyžadovat jiný popis ctnosti. Navzdory rozdílům je u obou těchto předchůdců jasné, že mezi ctností a jednáním existuje těsná vazba, a zejména že adekvátní popis ctnosti bude zahrnovat náležitě rozvinutou morální psychologii. Aristoteles je následuje i v tom, že za omezení adekvátnosti teorie považuje to, aby poskytovala uspokojivý psychologický popis závadných stavů, jako je slabost vůle a neřest. Aristotelův výklad se tedy zaměřuje na povahu (etické) motivace a zejména na roli rozumu a touhy v jednání, a tedy na jejich podíl na obhajitelné definici ctnosti.

Nakonec Aristotelés na začátku NE poznamenává, že etika je odvětvím politické filosofie (NE, 1094a 24-8). Zkoumání eudaimonie tak pro něj nastoluje otázku vztahu mezi dosažením nejvyššího dobra a druhem společnosti, kterou občan obývá. To bylo samozřejmě klíčovým tématem Platónovy republiky. Aristoteles tuto problematiku dále rozvíjí prostřednictvím diskuse o lidské přirozenosti a správném lidském vývoji, které se věnuje rovněž v prvních kapitolách Politiky (1252a 1-1253a 39). I u Aristotela se tedy diskuse o ctnostném jedinci prolíná s úvahami o spravedlivé společnosti.

Jeli toto problematika, kterou Aristotelova etická teorie zahrnuje při řešení svých dvou hlavních otázek, lze nástin jeho přístupu uzavřít naznačením obecné povahy jeho odpovědi na tyto otázky.

Pokud vezmeme obě výše uvedené otázky v opačném pořadí, Aristoteles obhajuje názor, že ctnost se skutečně vyplácí. Ukazuje to tvrzením, že aktivní život praktické ctnosti, nikoliv například život v bohatství či rozkoši, představuje eudaimonii.

Aby mohl toto tvrzení, že se ctnost vyplatí, obhájit podrobněji, rozvíjí Aristotelés své pojetí eudaimonie i ctnosti. Jeho výklad eudaimonie se opírá o argument, který zavádí ohledně lidské přirozenosti. Konečné lidské dobro totiž podle něj vzniká tehdy, když člověk naplňuje svou přirozenost, realizuje (nebo aktualizuje) svůj výrazně lidský potenciál. (V aristotelském metafyzickém obrazu se příslušníci biologického druhu, jako je člověk, skládají ze souboru schopností či potenciálů, které se v průběhu času realizují či aktualizují. Můžeme tedy říci, že lidské nemluvně má potenciál mluvit nějakým jazykem, a pokud je správně vychováváno a vzděláváno, vyvíjející se člověk tento potenciál realizuje či aktualizuje a stane se plynulým mluvčím. V dalším textu budu používat terminologii „realizace“ potenciálu). Výrazně lidský potenciál (neboli základní potenciál) je potenciál žít životem vedeným rozumem. Konečného lidského dobra je tedy dosaženo, když jedinec plně realizuje svůj potenciál rozumnosti. Aristotelova odpověď na první otázku tedy zní, že eudaimonia spočívá v maximálně rozumném životě.

Aristoteles pak vytváří a obhajuje takové pojetí praktické ctnosti, že život praktické ctnosti bude maximálně vykazovat rozumnost (alespoň v praktické oblasti). Tvrdí tedy, že ctnosti jsou stavy charakteru, které umožňují jednajícímu (prakticky) uvažovat, a tedy i jednat, plně racionálně.

Tak tedy ctnostný život produkuje eudaimonii. Ctnostný život je plně racionální život a lidé jsou takoví, že nejvyšší lidské dobro, eudaimonia, se uskutečňuje v plně racionálním životě. Praktická ctnost a eudaimonia jsou tedy podle Aristotela spojeny pojmem racionality a jeho pojetím lidské přirozenosti jako cíle či telosu, takže prosperující člověk tuto racionalitu plně rozvíjí.

Jak již bylo uvedeno, Aristoteles si je vědom obecně rozšířených názorů, že rozkoš, bohatství, přátelství a dobrá rodina jsou hodnotné, a snaží se tyto názory ve své teorii zohlednit. Proto tvrdí, že plně ctnostný život je skutečně příjemný, a poskytuje argument, který závisí na analýze povahy potěšení. Poukazuje také na význam bohatství a rodiny pro ctnost. Nakonec analyzuje přátelství, přičemž naznačuje, že jeho paradigmatickou formou je přátelství ctnostných, a naznačuje, že jeho význam souvisí s důležitostí státu při uskutečňování individuálního ctnostného života.

Na úvod je však třeba věnovat pozornost Aristotelovým poznámkám o metodě v etice. Pomáhají vysvětlit, jak dospívá ke svému stanovisku, a také odhalují, co považuje za účel etické teorie. Oba tyto body jsou důležité pro využití Aristotelovy teorie v aplikované etice.