(1824 – 1884)

Bedřich Smetana se narodil v Litomyšli v Čechách (dnes Česká republika). Je jedním z prvních velkých „nacionalistických“ skladatelů 19. století; Smetana dal svým milovaným Čechám ústřední roli ve svých dvou nejslavnějších dílech, orchestrální suitě Má Vlast a opeře Prodaná nevěsta. Tyto narážky, zcela zbavené bombastičnosti a jingoismu, jen prohlubují posluchačovo vnímání Smetanovy hudby. Smetanova tvůrčí dráha byla spjata s bojem jeho rodných Čech o prosazení základního práva na existenci. Narodil se v rodině amatérského hudebníka a sládka na litomyšlském panství hraběte Valdštejna a již v pěti letech hrál na housle v provedení Haydnova kvarteta. V následujícím roce 1830 debutoval jako klavírista hrou předehry ke hře Daniela-Françoise Aubera La muette de Portici (Němá dívka z Portici); v osmi letech již vesele komponoval lidové a taneční melodie. Jeho rodiče však nebyli natolik prozíraví ani disciplinovaní, aby prosadili jeho formální hudební vzdělání, a přestože měl spoustu ambicí – v roce 1840 si do deníku zapsal, že se chce stát „Mozartem ve skladbě a Lisztem v technice“ – absolvoval pouze všeobecné vzdělání na škole v Plzni.

Seznam klasických koncertů se Smetanovou hudbou v Praze >>>

Plzeň hrála ve Smetanově životě důležitou roli, neboť se zde znovu seznámil s Kateřinou Kolářovou, s níž v chlapeckých letech hrával klavírní dueta. Devatenáctiletý Smetana se do ní beznadějně zamiloval a ona se mu odvděčila způsobem, kterým si vysloužila jeho celoživotní vděčnost: v té době studovala klavír v Praze u ctihodného učitele Josefa Proksche a svou vytrvalostí a šarmem přesvědčila Proksche, aby zchudlého Smetanu přijal jako studenta skladby a teorie a umožnil mu odklad platby, dokud si to nebude moci dovolit. Díky tomu měl Smetana v Praze alespoň nějaké vyhlídky. Kontakty, které se otevřely, vedly k tomu, že ředitel pražské konzervatoře doporučil Smetanu rodině hraběte Leopolda Thuna jako jejich stálého hudebního mistra a učitele klavíru. Nově zaměstnaný Smetana tak kombinoval delší letní pobyty s rodinou na venkově s obdobími ve městě, kdy se účastnil pražské společenské „sezóny“.

V následujících letech se Smetanovy ambice postupně přesouvaly od virtuózní hry na Lisztův způsob ke skladatelské činnosti s vlastní silnou osobností. Již rané klavírní skladby, jako Bagately a Impromptus (1844), měly půvab a prostou upřímnost, které obsahovaly jeho nezaměnitelnou pečeť. Odrážela se v nich také zkouška a trápení jeho občasného románku s Kateřinou Kolářovou.

V době, kdy se v Evropě schylovalo k bouřlivým revolucím roku 1848, začal Smetana pociťovat omezení vyplývající z jeho služby v thunovské domácnosti; v roce 1847 se rozhodl založit v Praze vlastní hudební školu. Jedním z těch, které požádal o finanční pomoc, byl Franz Liszt, který si všiml hodnoty některých klavírních skladeb, které mu Smetana poslal, a mladému Čechovi povzbudivě napsal a dokonce mu nabídl, že mu najde nakladatele pro jeho hudbu. Smetana byl patřičně nadšen a s vypuknutím povstání v roce 1848 (k němuž se cítil vášnivě zavázán) opustil zaměstnání u Thunů. Opatrně, aby nespálil mosty, zařídil, aby se jeho nástupkyní stala Kateřina, která se stala Thunovým hudebním mistrem. Hudební škola byla otevřena v roce 1848 a v následujícím roce se Smetana a Kateřina vzali.

Smetanovi se však neustále ocitali na pokraji finančních propastí, protože se snažili, aby se jim hudební škola vyplatila, a série porodů vedla k tomu, že pouze jedno dítě, Žofie, přežilo rané dětství. Přestože Smetana rozšiřoval okruh svých hudebních přátelství – setkával se s Clarou a Robertem Schumannovými a udržoval kontakty s Hectorem Berliozem, s nímž se seznámil v roce 1847 -, Praha se odmítala podmanit jeho úspěchy. V roce 1855 začala jeho milovaná Kateřina jevit známky souchotin, a když Smetana přijal nabídku švédského Göteborgs Harmoniska Sällskap, aby se stal jejich dirigentem, umožnilo mu to uniknout před krutými politickými intrikami v Praze. Smetana zůstal ve Švédsku až do roku 1861 a rozvíjel svůj přístup k orchestrální kompozici, přičemž si za vzor bral Lisztovy a Wagnerovy ideály programní hudby, kdy je dílu dána jednota tematickými a motivickými prostředky a samotným námětem. Je zajímavé, že nepřítomnost v Praze v něm nevyvolala vlnu tvůrčí nostalgie a díla zkomponovaná během pobytu ve Švédsku, včetně Valdštejnova Tábora a Richarda III (byl vášnivým obdivovatelem Shakespearových her), ukazují, že reagoval na kosmopolitnější podněty.

V roce 1857 Kateřina zemřela, její nemoc uspíšila krutá skandinávská zima. Ukázalo se, že Smetana nedokázal zvládnout samotu a v žalu se obrátil na Bettinu Ferdinandovou, švagrovou svého bratra Karla, a rok po Kateřinině smrti se s ní oženil. V roce 1861 se Smetana a Bettina vrátili do Prahy. Do roka po jeho příjezdu bylo otevřeno Prozatímní divadlo, věnované hrám a operám v českém jazyce, a Smetana se stal vůdčí osobností v boji o jeho pevné postavení. To se podařilo i přes značný odpor konzervativních složek pražské kulturní společnosti, kterým se nelíbil horlivý stoupenec Wagnera a Liszta, těchto arcimodernistů, stojících v čele Prahy.

V této době se Smetanovy myšlenky obrátily k tvorbě hudebních dramat a orchestrálních děl, která oslavovala lidovou kulturu a historii českého národa. Do roku 1863 dokončil svou první operu Braniborští v Čechách. Toto vlastenecké dílo, které pojednává o politických dějinách Čech a velkopanském povstání, se zpočátku těšilo velké oblibě a jeho vřelé přijetí inspirovalo Smetanu k tomu, aby se poohlédl po uvedení svého již dokončeného následujícího díla. Prodaná nevěsta, jak se jí začalo říkat, byla uvedena v Prozatímním divadle. Smetana byl nyní dirigentem divadla a vše nasvědčovalo úspěchu. Zasáhla však prusko-rakouská válka, a přestože měla Nevěsta šťastnou premiéru, teprve po skončení vojenských manévrů si méně zneklidněné publikum vzalo Prodanou nevěstu kolektivně k srdci. Opera zaznamenala takový úspěch, že její pozice nejpopulárnější české opery zůstala navzdory pozdějším Janáčkovým triumfům dodnes neohrožena. Nevěsta byla obdařena silným, jednoduchým dějem, prvotřídním libretem, promyšlenými postavami a neskonale půvabnou hudbou – zkrátka, její vyrovnanost a vyváženost byly vpravdě mozartovské. Po zbytek života se Smetana jako operní skladatel snažil znovu dosáhnout takového lidového uznání.

Kombinace očekávání veřejnosti a Smetanova rostoucího sklonu k progresivnějším hudebním postojům vedla k tomu, že jeho další opera Dalibor byla přijata chladně. To neznamená, že by samotné dílo, strohé hodnocení klíčové postavy českých dějin, bylo špatné; je to pěkné dílo a ve své vlasti se dnes často hraje, ale Smetana své publikum předběhl. Pro svou další operu, Libuši, si vybral stejně ambiciózní námět, který více odráží české politické a národní aspirace a spojuje legendu a morální ponaučení ve střízlivém proroctví o konečném vítězství českého národa. Sám Smetana si uvědomoval „příležitostný“ charakter této opery a prohlásil ji za vhodnou k uvedení pouze „při slavnostech, které se dotýkají celého českého národa“. Z tohoto důvodu, ne-li z jiného, čekal s její premiérou až do slavnostního otevření nového Národního divadla v Praze v roce 1881, tedy více než osm let po jejím dokončení.

Opery, které vznikly mezi Daliborem a Libuší, ukazují rozmanitost témat a nálad i jistotu doteků nyní již plně zralého a sebevědomého skladatele. Dvě vdovy (1874) byla komedie francouzského původu, která je neomylně odlehčená náladou i technikou, zatímco Polibek (1876) a Tajemství (1878) byly inspirovány příběhy z českého venkova.

Smetana – Má Vlast zkomponovaná v letech 1874-1879 dokazuje, že je mistrem symfonické básně

Smetana se nespokojil jen s oslavou krásy a významu své země v opeře, ale využil také předchozích zkušeností, které získal od Liszta, Berlioze a Wagnera, pokud jde o rozsáhlá orchestrální díla, a obrátil je k různým aspektům Čech. V roce 1874 začal Smetana pracovat na cyklu symfonických básní, z nichž nakonec vznikla šestidílná Má vlast. V téže době se projevily první známky fyzického rozpadu, který ho měl zabít, a Smetana si uvědomil, že ohluchne. Má Vlast se skládá z jednotlivých částí, z nichž některé se staly světově proslulými samy o sobě. Jistě, druhá z nich, Vltava, se často hraje jako samostatný celek, jejíž nádherný děj oživuje skladatelova obratná melodická a rytmická invence. Další mimořádně oblíbenou částí je Z českých lesů a polí a tento nádherný hudební obraz českého venkova má své kouzlo.

Smetana dokončil Má Vlast v letech 1878-9, ačkoli celý cyklus byl proveden až v roce 1882. To už si byl Smetana vědom, že jeho hluchota vylučuje jakékoli úvahy o tom, že by premiéru dirigoval. Stáhl se z veřejného života, protože jeho neduhy – způsobené zřejmě dědičnou syfilidou – ho stále více zneschopňovaly a jeho konzervativní nepřátelé v Praze pokračovali v pokusech podkopat jeho pozici. Smetana dokončil ještě jednu operu, Čertovu stěnu, kterou označil za „komicko-romantickou“ a která si navzdory ději, jenž postrádá obvyklou přehlednost ostatních Smetanových oper, udržela své místo na českých jevištích. Smetana ji napsal tváří v tvář nejstrašnějšímu tělesnému i duševnímu utrpení, které bylo příznakem blížícího se zhroucení. Navzdory jeho známému zdravotnímu stavu a odvaze dílo dokončit a jeho všeobecnému souhlasu veřejnosti byla jeho premiéra poznamenána bezcitnou kritikou jeho nepřátel.

Svědectvím jeho neutuchající odvahy byla skutečnost, že se Smetana v roce 1883 pustil do psaní opery Viola podle Shakespearovy Dvanácté noci a skutečně se mu podařilo dokončit celé dějství před svým definitivním duševním zhroucením v dubnu 1884, jen několik týdnů po pražském koncertu uspořádaném na jeho počest. V polovině května zemřel. Smetanova veselá povaha a nekonečně statečný optimismus tváří v tvář nejstrašnějším soukromým bolestem, stejně jako jeho neutuchající víra v budoucnost národa, zajistily jeho hudbě v českém životě jedinečné místo, které ji staví mimo bezútěšnost a pochmurnost většiny tzv. vážné hudby jeho století.

.