OSCAR WILDE’S BESTSELLER NOVEL: Obraz Doriana Graye
(Special Nook Edition)
OSCAR WILDE

NOOKBook
O KNIZE
Obraz Doriana Graye je jediný publikovaný román Oscara Wilda, který vyšel jako hlavní příběh v Lippincott’s Monthly Magazine 20. června 1890, otištěný jako červencové číslo tohoto časopisu z roku 1890. Román vypráví o mladém muži jménem Dorian Gray, který je námětem obrazu malíře Basila Hallwarda. Basil je ohromen Dorianovou krásou a začne se do něj zamilovávat, protože věří, že jeho krása je příčinou nového způsobu jeho umění. Dorian se setkává s lordem Henrym Wottonem, Basilovým přítelem, a je okouzlen světonázorem lorda Henryho. Lord Henry prosazuje nový hédonismus a tvrdí, že jediné věci, které stojí za to v životě sledovat, jsou krása a uspokojení smyslů. Dorian si uvědomuje, že jednoho dne jeho krása vybledne, a (rozmarně) vyjádří přání prodat svou duši, aby zajistil, že portrét, který Basil namaloval, bude stárnout spíše než on sám. Dorianovo přání se splní, což ho uvrhne do zhýralých činů. Portrét slouží jako připomínka dopadu každého činu na jeho duši, přičemž každý hřích se zobrazuje jako znetvoření jeho podoby nebo prostřednictvím známky stárnutí.
Portrét Doriana Graye je považován za dílo klasické gotické fikce se silným faustovským motivem.
EXCERPT
Uprostřed místnosti, připevněný ke vzpřímenému stojanu, stál v plné velikosti portrét mladého muže neobyčejné osobní krásy a před ním, o kousek dál, seděl sám umělec Basil Hallward, jehož náhlé zmizení před několika lety vyvolalo svého času takové vzrušení veřejnosti a dalo podnět k tolika podivným domněnkám.
Když malíř pohlédl na půvabnou a půvabnou postavu, kterou tak dovedně zrcadlil ve svém umění, přejel mu po tváři potěšený úsměv a zdálo se, že se tam chystá setrvat. Náhle však vstal, zavřel oči a položil si prsty na víčka, jako by se snažil uvěznit v mozku nějaký podivný sen, z něhož se obával, že by se mohl probudit.
„Je to tvoje nejlepší dílo, Basile, to nejlepší, co jsi kdy udělal,“ řekl lord Henry chabě. „Příští rok ji rozhodně musíš poslat do Grosvenoru. Akademie je příliš velká a příliš vulgární. Kdykoli jsem tam šel, bylo tam buď tolik lidí, že jsem neviděl obrazy, což bylo hrozné, nebo tolik obrazů, že jsem neviděl lidi, což bylo ještě horší. Grosvenor je opravdu jediné místo.“
„Myslím, že ji nikam nepošlu,“ odpověděl a pohodil hlavou dozadu tím podivným způsobem, kvůli kterému se mu přátelé v Oxfordu smáli. „Ne, nikam ji nepošlu.“
Lord Henry zvedl obočí a udiveně se na něj podíval skrz tenké modré věnečky kouře, které se mu v tak fantaskních vírech kroutily z těžké, opiem prosycené cigarety. „Nepošleš ho nikam? Milý příteli, proč? Máš k tomu nějaký důvod? Vy malíři jste ale divní chlapi! Uděláte cokoli na světě, abyste získali pověst. A jakmile ji získáte, hned ji chcete zahodit. Je to od vás hloupé, protože na světě je jen jedna věc horší, než když se o vás mluví, a to je, když se o vás nemluví. Takový portrét by tě vynesl daleko nad všechny mladé muže v Anglii a staří muži by ti docela záviděli, pokud jsou staří muži vůbec schopni nějakého citu.“
„Vím, že se mi budeš smát,“ odpověděl, „ale já to opravdu nemohu vystavit. Vložil jsem do toho příliš mnoho ze sebe.“