Black Sabbath, metalová instituce, jejíž vliv nelze přeceňovat, byla průkopníkem žánru, protože vytvořila rámec pro pozdější subžánry v rámci metalu, přičemž celé směry vznikly na základě plánů stanovených v jednotlivých písních Sabbath. Od konce 60. let a po celá 70. léta se kapela stala legendární pro doomovou chemii mezi svými hráči: Prvotní vokál Ozzyho Osbourna, seismické riffy Tonyho Iommiho, tupě silné bicí Billa Warda a dunivé basové linky Geezera Butlera se spojily ve zlověstnou odrůdu hard rocku a okultního písničkářství, jakou svět ještě neslyšel. Tato nedotknutelná původní sestava byla zodpovědná za mistrovská metalová díla jako Paranoid z roku 1970, ale když se v roce 1979 rozpadla, Black Sabbath pokračovali s řadou různých zpěváků, zatímco Osbourne uplatnil svou osobnost prince temnoty na úspěšné sólové dráze, která trvala několik desetiletí. Docházelo k různým reunionům a částečným reformacím první sestavy Black Sabbath, která se snažila na pozdějších albech, jako je 13 z roku 2013, zachytit část své rané ďábelské energie.
Kapela vznikla v roce 1968 pod špatně padnoucím názvem Polka Tulk Blues Band – Iommi a Ward, kteří právě opustili hospodské bluesové uskupení Mythology, chtěli tento žánr posunout robustnějším směrem. Využili služeb Butlera a Osbourna, kteří spolu hráli ve skupině Rare Breed, a koncem roku už působili pod přezdívkou Earth.
K přechodu od Earth k Black Sabbath došlo následujícího roku poté, co Osbourne a Butler napsali píseň, která byla inspirována stejnojmenným hororem Borise Karloffa z roku 1963. Výsledná „Black Sabbath“, pohřební deska hrůzy kované ve vysoké peci, postavená na zvětšeném čtvrtém/tritonickém intervalu, známějším jako ďáblův interval, měla sloužit jako úvodní salva na jejich výbušném eponymním debutu z roku 1970. LP, které vyšlo u Vertigo Records, progresivnější dceřiné společnosti Philips/Phonogram, bylo z větší části nahráno během jediného dne v produkci Rodgera Baina. Jen hrstka kytarových předělávek – Iommiho charakteristickému zvuku dodala značnou vážnost skutečnost, že svou kytaru naladil o půl stupně níž, aby poskytl trochu volnosti pro pár prstů, kterým byly při nehodě v továrně odstraněny špičky – spolu s deštěm, hřměním a zvoněním zvonů, které tak účinně představily skupinu světu, byly přidány později. Deska vyšla v pátek třináctého, což pomohlo nastartovat pověst kapely, která zaplnila úrodné místo činu, jímž je historie, spoustou krvavých cákanců. Deska Black Sabbath, plná pozdějších žánrových klasik jako „The Wizard“, „N.I.B.“ a výše zmíněná titulní skladba, byla zpočátku kritikou odmítána – retrospektivní recenze byly mnohem uctivější -, ale podařilo se jí dostat do britské Top Ten a více než rok se držet v americké Top 40 a nakonec získat platinový certifikát.
Po překvapivém úspěchu Black Sabbath kapela neztrácela čas a vrátila se do studia. Album Paranoid, které vyšlo pouhých sedm měsíců po jejich debutu, bylo pravým opakem druhotného propadu a zrodilo dva z jejich největších singlů – „Iron Man“ a nervní, údernou titulní skladbu, z nichž druhá se stala jediným hitem kapely v Top Ten – LP se dostalo rovnou na vrchol britské hitparády. Hlubší, ale neméně bezprostřední kousky jako politicky nabitá „War Pigs“ s leteckou sirénou a triphopová, mírná doomová hymna „Planet Caravan“ odhalily skupinu, která měla v zásobě mnohem více tvůrčího benzínu, než by si její odpůrci byli ochotni připustit. Album „Paranoid“ také přineslo Sabbath první kontroverzi poté, co bylo provedeno vyšetřování v souvislosti s americkou zdravotní sestrou, která při poslechu desky spáchala sebevraždu; pro mnohé se jméno Black Sabbath stalo v 70. a 80. letech synonymem satanismu.
Sabbath pokračovali v troubení na nesvatý roh hojnosti i na albech tři a čtyři. Brutální Master of Reality, vydané v roce 1971, získalo dvojnásobnou platinu díky fanouškovským oblíbencům jako „Sweet Leaf“, „Children of the Grave“ a „Into the Void“, přičemž v posledních dvou jmenovaných Iommi snížil ladění o tři půltóny, aby uvolnil ještě větší napětí strun – Butler ho následoval a hluboká zemská pumelice, která následovala, byla široce citována jako svorník sludge, doomu a stoner metalu. LP obsahovalo také Iommim a Butlerem složenou skladbu „After Forever“, která ke zmatení některých horlivějších kritiků kapely odrážela baskytaristovu hlubokou katolickou víru. Vol. 4, nahraný v Los Angeles, vyšel následujícího roku a byl prvním albem Sabbath bez Rodgera Baina, který se staral o produkci – Iommi a tehdejší manažer Patrick Meehan se na albu podíleli jako koproducenti. Vol. 4 bylo do té doby jistě nejambicióznějším počinem skupiny a zároveň představovalo nejsilnější chemickou závislost Black Sabbath – pracovní název alba zněl Snowblind (Sněhová slepota) -, dodávalo reprobedny naplněné kokainem a z pronajatého domu v Bel Air udělalo černý kotel plný alkoholu a rockových hvězd. Přesto se jim podařilo udržet se pod kontrolou dostatečně dlouho na to, aby dali dohromady temný, introspektivní klenot, který sice nepřinesl žádné hity – sžíravý riff-gasmus „Supernaut“ se musel dostat do nějaké jiné, shovívavější dimenze -, ale přesto se dostal na vrchol albových žebříčků. Vol. 4 povinně odrážel tehdejší zhýralou kolektivní atmosféru Sabbath, ale zachoval si dostatek modré síly, která poháněla jejich ranou tvorbu.
Další úspěch zaznamenalo album Sabbath Bloody Sabbath z roku 1973, které zdvojnásobilo progresivnější prvky Vol. 4. Dokonce zašlo tak daleko, že do skladby „Sabbra Cadabra“ přispěl klávesami Rick Wakeman z Yes. Deska posílená dnes již kultovní titulní skladbou a údernou „Killing Yourself to Live“ našla odezvu nejen u fanoušků, ale sklidila pozitivní ohlasy i u mainstreamové kritiky a stala se pátým platinovým albem Sabbath v USA. Na albu Sabotage, vydaném v roce 1975, se kapela vrátila ke spodnímu, roztavenému metalovému útoku svého debutu a z velké části omezila orchestrální výkvěty a studiové triky svých posledních dvou alb. Také se objevilo uprostřed sporných soudních sporů mezi kapelou a jejím nyní již bývalým manažerem Meehanem. Mezi údernou „Hole in the Sky“, úzkostnou „Symptom of the Universe“ a téměř devítiminutovým eposem „The Writ“ zněla kapela jako oživená i zničená, jako zkrvavená bestie plná kulek, která stojí na mrtvole svého věznitele. Fanoušci i kritika byli laskaví, ale hudební klima se měnilo doma i v zahraničí a Black Sabbath začínali pociťovat chlad.
V roce 1976 kapela procházela i vnitřním bojem a musela se potýkat se stále frustrovanějším a na chemii závislým frontmanem, který se chtěl vydat vlastní cestou. Na deskách Technical Ecstasy (1976) a Never Say Die! (1978), přestože se staly zlatými, trpěly pod tíhou problémů kapely s návykovými látkami i jejího stále horšího postavení v populární hudbě. Kapely jako Clash a Sex Pistols byly na vzestupu a Sabbathova značka těžkého blues-rocku ztrácela přízeň. Během nahrávání alba Never Say Die! Osbourne odešel, nakonec se během závěrečných nahrávek vrátil do kapely, ale v roce 1979, po turné na podporu alba, byl ze skupiny nadobro vyhozen.
Osbourneův odchod a úspěšná sólová kariéra sice znamenaly konec jedné éry skupiny, ale Black Sabbath nehodlali odejít do dobré noci. Na návrh dcery nového manažera kapely Sharon Arden (později Sharon Osbourne) přivedli Iommi, Butler a Ward bývalého frontmana skupiny Rainbow Ronnieho Jamese Dia, aby převzal vokální povinnosti. Diův mohutný hlas, stejně osobitý a ikonický jako Osbourneův, ale s mnohem větším záběrem, se pro Black Sabbath 2.0 dokonale hodil. Album Heaven and Hell, vydané v roce 1980, bylo kriticky i komerčně úspěšné a po deskách Paranoid a Master of Reality se stalo jejich třetí nejprodávanější deskou. V témže roce, během turné, dosáhl Ward vrcholu svého alkoholismu a oznámil, že i on skupinu opouští. Na jeho místo byl povolán Vinny Appice, mladší bratr legendárního bubeníka Vanilla Fudge Carmina Appiceho, který se objevil na desátém studiovém počinu skupiny, Mob Rules z roku 1981. Album se setkalo se smíšenými recenzemi, ale přesto se mu podařilo získat zlatou desku v USA a proniknout do britské Top 40 díky ohnivé titulní skladbě, která se také objevila – v jiné verzi – v kultovním animovaném fantasy filmu pro dospělé Heavy Metal. V roce 1983 vyšlo vůbec první koncertní album skupiny Live Evil. Bylo nahráno během turné skupiny v roce 1982 na podporu alba Mob Rules a představovalo zvukový snímek kapely na vrcholu jejích technických sil, ale nedokázalo zachytit vnitřní napětí, které bublalo pod všemi těmi trsátky a pyrotechnikou. S odvoláním na nesmiřitelné rozpory s Iommim a Butlerem opustili Dio a Appice skupinu uprostřed mixování alba a založili vlastní kapelu. Když novopečený Dio vydal Holy Diver a Osbourne vydal svou třetí sólovou desku Bark at the Moon, Black Sabbath se ocitli na definitivní křižovatce.
Iommi a Butler se nenechali odradit a okamžitě začali hledat nové členy, s nimiž by rozjeli starou mašinérii, a nakonec se rozhodli pro Iana Gillana z Deep Purple na zpěv a čerstvě vystřízlivělého Billa Warda za soupravou. Ačkoli se album zpočátku dobře prodávalo, výsledná deska Born Again byla kritickým propadákem, hluchou sbírkou podřadných sabbathovských tropů, na které nakonec Iommi zůstal jako poslední. Dokonce i turné na podporu alba bylo katastrofou, Ward, který během nahrávání prodělal recidivu, byl nahrazen bubeníkem Move/ELO Bevem Bevanem a nefunkčnost rekvizit se stala inspirací pro dnes již klasickou sekvenci Stonehenge ve výsměšném filmu This Is Spinal Tap z roku 1984. Po turné Bevan odešel, Gillan se vrátil k Deep Purple a Butler se vydal na sólovou dráhu, takže Iommimu nezbylo než kapelu přerušit.
Následovalo dlouhé období téměř neustálých personálních změn, přičemž Iommi zůstal jediným původním členem. Bluesová Seventh Star, vydaná v roce 1986, byla po všech stránkách Iommiho sólovým albem – tlak nahrávací společnosti ho donutil přidat na přední stranu obalu přídomek Black Sabbath – a Eternal Idol z roku 1987 byla první deskou, na které se objevil nový polostálý zpěvák Tony Martin. Na albu Headless Cross z roku 1989 a koncepčním albu Tyr s vikingskou tématikou z roku 1990 se k Iommimu a Martinovi přidal bubeník Cozy Powell, ale žádná z prvních desek po albu Born Again neměla velký kritický ani komerční dopad. Hudební paradigma se opět odklánělo od žánru hard rock/heavy metal a Sabbath se jen snažili udržet nad vodou. Obecně dobře přijatá deska Dehumanizer, reunion z éry Heaven and Hell/Mob Rules s Butlerem, Diem a Vinnym Appicem, poskytla v roce 1992 jménu Black Sabbath tolik potřebnou injekci a dokázala je propašovat zpět do Top 40 doma i v zámoří, ale ukázalo se, že to byla jednorázová záležitost. V roce 1994 přišla deska Cross Purposes, na níž zůstal Butler a Martin se vrátil ke zpěvu, ale nepodařilo se jí zužitkovat žádný impuls, který zůstal po úspěchu Dehumanizer, a následující rok vyšlo zklamání Forbidden, osmnácté studiové LP kapely, které se stalo posledním počinem Martina a zároveň posledním studiovým albem kapely na téměř 18 let.
Iommi, Butler, Ward a Osbourne se nakonec v roce 1997 vrátí pod pódiová světla, což vyvrcholí vydáním dvojalba Reunion, oceněného cenou Grammy za nejlepší metalový výkon, ale bude to trvat ještě 16 let – a spoustu let Ozzyho, který nakonec dostane vlastní televizní reality show – než kapela vrátí temné umění do nahrávacího studia. V roce 2013 vydaná deska 13 produkovaná Rickem Rubinem, za kterou si Black Sabbath rovněž odnesli Grammy, tentokrát za singl „God Is Dead?“, bude jejich posledním albem a v roce 2015 Osbourne, Iommi a Butler (Ward účast odmítl) oznámili, že nadcházející světové turné bude jejich posledním. Turné s příznačným názvem The End Tour, které skončilo v jejich rodném Birminghamu, znamenalo pro Black Sabbath uzavření víka rakve za téměř padesátiletou kariérou a upevnění jejich odkazu coby nepřehlédnutelných předzvěstí heavy, sludge, stoner a doom metalu. V roce 2017 vyšlo koncertní LP/film z tohoto vystoupení.