Píseň zazněla o půlnoci bez jakéhokoli upozornění uprostřed celosvětové pandemie. Trvala 17 minut. Soustředila se na atentát na prezidenta Johna F. Kennedyho a jmenovala všechny od Patsy Cline a Bustera Keatona až po Wolfmana Jacka a Stevie Nicks. Pak se dostala na první místo rockového žebříčku Billboardu.
Těžko říct, který z těchto aspektů nového singlu Boba Dylana „Murder Most Foul“ je nejpodivnější. A ještě jeden podivný kousek k zamyšlení:
„Murder“, vydaná čtyři týdny před jeho nedělními 79. narozeninami, dokazuje, že největší žijící kulturní hrdina Minnesoty stále umí překvapit. Teď uvidíme, jestli se bardovi podaří získat šesté první album, až 19. června vyjde „Rough and Rowdy Ways“, jeho první LP s původním materiálem od roku 2012.
Tady jsou další nezapomenutelná překvapení z celé Dylanovy 58leté kariéry.
Going electric. Na Newport Folk Festivalu v roce 1965 odehrál nejžhavější mladý americký folkový zpěvák sólový akustický set a poté se připojil k elektrické rockové kapele. Fanoušci bučeli. Dylan a hudební svět se navždy změnili.
Play me. Po tomto novém sedmnáctiminutovém eposu se to zdá nepodstatné, ale délka „Like a Rolling Stone“ (6:13) dělala vydavatelství Columbia Records velké starosti. Většina písní v rádiích v roce 1965 měla ještě poloviční délku. Singl se okamžitě ujal v tanečních klubech a víceméně donutil rádia hrát to, co je dnes všeobecně považováno za nejlepší rockovou píseň všech dob.
Going country. Milovník klasického twangu se v roce 1966 poprvé vydal do Nashvillu, aby natočil „Blonde on Blonde“. Přesto to byl trochu šok, když v roce 1969, v bouřlivé době, kdy od něj mnozí očekávali naštvané rockové a folkové písně, změnil styl zpěvu, spojil se s Johnnym Cashem a skončil s uvolněným, countryovým zvukem alba „Nashville Skyline“.
Jde do kina. Dylan si vypůjčil stránku z příručky Krise Kristoffersona a přijal dramatickou roli po jeho boku ve westernu Sama Peckinpaha „Pat Garrett a Billy Kid“ z roku 1973. Příznačně se jeho postava jmenovala Alias. Film alespoň uvedl Dylanův hit „Knockin‘ on Heaven’s Door“ a odstartoval jeho filmovou kariéru, která se v pozdějších desetiletích stala ještě podivnější (viz také: „Renaldo and Clara“ z roku 1978, „Hearts of Fire“ z roku 1987 a „Masked and Anonymous“ z roku 2003).
Domácí nahrávka. Doma na prázdninách v Minnesotě v roce 1974 nebyl Dylan úplně spokojený se svou novou deskou, která měla vyjít už 20. ledna. Nechal proto svého bratra Davida Zimmermana sehnat několik hudebníků z Twin Cities na sezení v Sound 80 v Minneapolis, kde znovu nahráli pět skladeb. Obaly desek „Blood on the Tracks“ už byly vytištěny bez titulků pro minnesotské hráče, takže jejich otisk na oblíbeném albu byl dlouhá léta málo známý.
Pop-up tour. Poté, co v roce 1974 absolvoval comebackové turné po arénách za podpory kapely, vydala se triumfující superhvězda v letech 1975-76 na malou šňůru, která byla obdobou pop-up turné: hrála ve skromných sálech v krátkém čase s cirkusovou karavanou, v níž byli Joan Baezová, básník Allen Ginsberg a další kamarádi.
Eyeing the Hurricane. Po celý počátek 60. let byl aktivistou v hnutí za občanská práva, ale jen málokterý hudebník se tak aktivně zapojil do boje za spravedlnost – a úspěšně – jako on v případě boxera střední váhy Rubina „Hurricanea“ Cartera, uvězněného v roce 1966 za vraždu. Dylanova píseň „The Hurricane“ z roku 1976 a následné benefiční koncerty přispěly k tomu, že Carterovo odsouzení bylo zrušeno.
Znovu zrozený. Prostým zvratem víry zpěvák, který vyrůstal na country, blues a R&B v dobách své bar micvy v Hibbingu, náhle našel Ježíše a gospelovou hudbu na albu „Slow Train Coming“ z roku 1979, prvním ze tří takzvaně znovuzrozených křesťanských alb. Opravdoví Dylanovi věřící udělali „jéje.“
Otvírání trezorů. Po letech, kdy se snažil bránit rozsáhlému pašování, poskytl v roce 1993 společně s vydavatelstvím Columbia fanouškům velkou dávku outtake materiálu na albu „Bootlegs, Vol. 1-3 (Rare & Unreleased 1961-1991)“. Překvapení bylo tak příjemně přijato, že nyní mají na kontě již 15 svazků, včetně loňského „Travelin‘ Thru, 1967-1969.“
Biding his „Time“. Po albu „Oh Mercy“ z roku 1989 se zdálo, že je připraven na další plodný a tvůrčí rozkvět, a tak si lidé opět drbali hlavy, když v letech 1992 a 1993 vydal dvě LP s nepůvodním materiálem, „Good as I Been to You“ a „World Gone Wrong“, akustické kolekce plné starých folkových a bluesových melodií. Tvůrčí výbuch však nakonec přišel se zásadní deskou „Time Out of Mind“ z roku 1997.
Je to komerční záležitost. Už jen představa, že by Dylan hrál v nějaké televizní reklamě, byla před rokem 2004, kdy svou účastí v reklamě na Victoria’s Secret zmátl i své nejzkušenější pozorovatele, zarážející. To, že nikdy neodpověděl proč – jako by to ani nepotřeboval -, bylo ještě zábavnější. Kritici se tak nikdy nemohli rozčilovat nad následnými televizními spoty s Cadillacem a IBM.
Psal paměti. Po desetiletích vyhýbání se mnoha spisovatelům, kteří se snažili popsat jeho život, obrátil a napsal o tom vlastní knihu. „Kroniky, svazek 1“, vydané v roce 2004, si vysloužily všeobecnou chválu za svou prózu, ale jejich přesnost byla zpochybňována a ve skutečnosti jen vyvolaly další otázky ohledně jeho kariéry a tvůrčího procesu. Není to tak překvapivé:
DJ Dylan. Dylan, který se vždy vyhýbal médiím, nikdy nemluvil na veřejnosti víc než jako DJ v pořadu „Theme Time Radio Hour With Your Host Bob Dylan“, který se musí poslouchat na satelitním rádiu XM v roce 2006. V každém pořadu se zaměřil na určité téma, například na počasí, baseball nebo matku, přičemž točil apropos písně a diskutoval o nich. S pomocí třeskutého výzkumného týmu zněl jako znalý, i když někdy záhadný DJ.
Sváteční láska. Uprostřed série vynikajících autorských alb na sklonku své kariéry obdaroval v roce 2009 fanoušky albem „Christmas in the Heart“, sbírkou patnácti svátečních kaštanů provedených nečekaně přímočaře. Kdo by to byl řekl, že je takový sentimentalista?
Ol‘ Blue Eyes. Poté, co v pozdní fázi své kariéry předvedl pravděpodobně nejsilnější výkon v rockové historii s pěti pozoruhodnými alby (od „Time Out of Mind“ z roku 1997 po „Tempest“ z roku 2012), hodil v roce 2015 flintu do žita: album standardů, které proslavil Frank Sinatra, „Shadows in the Night“. V domnění, že jeden dobrý nápad si zaslouží zopakování, vydal další dvě kolekce standardů, „Fallen Angels“ a trojdiskovou „Triplicate.“
Mluvím nahoru. Na charitativním galavečeru Grammy MusiCares v roce 2015 přednesl mimořádný, bezprecedentní, čtyřicetiminutový projev podle scénáře, v němž poděkoval klíčovým lidem své kariéry, pokáral ty, kteří kritizovali jeho pěvecký hlas, a rozebral své vlivy v konkrétních dylanovských písních. Už dříve byl drzý a odvážný, ale nikdy se tak nestydatě neodhalil.
Never Ending? Od roku 1988 se kdysi samotářský Dylan opět vydal na cesty a už se neohlížel zpět. Od té doby odehrál každý rok tolik koncertů, že si jeho věčně se valící karavana vysloužila přezdívku Never-Ending Tour, a v posledních letech si skutečně vysloužil jedny z nejlepších recenzí za úctyhodných 32 let.
Jon Bream – 612-673-1719
Chris Riemenschneider – 612-673-4658