Podíváme-li se na mapu, zdá se, že svět je úhledně uspořádán do mozaiky států. Jsou jasně pojmenovány a mají jasné hranice. Při bližším pohledu však vidíme mnohem složitější obraz. Po celé zeměkouli se skupiny nacházejí v různých fázích nároku na nezávislost a uznání a získávají je. Jak ukazují nedávné spory kolem umístění Palestiny v navigačních nástrojích společností Google a Apple, mapa ještě zdaleka není hotová.
Příklad Kosovo, které vyhlásilo nezávislost v roce 2008 poté, co se po ničivé válce na konci 90. let a rozpadu Jugoslávie oddělilo od Srbska. Více než 20 let po válce – a deset let po vyhlášení – kosovská státnost stále rozděluje politiky i veřejnost. Nedávno Dua Lipa, slavná zpěvačka narozená v Londýně rodičům, kteří v 90. letech odešli z Kosova, vyvolala kontroverzi, když na Twitteru zveřejnila mapu „velké Albánie“, která zahrnovala i Kosovo.
Oddělení od jiného suveréna je standardní způsob, jakým se rodí státy. Právě o to usiluje hnutí za nezávislost Skotska. Tímto způsobem se také v roce 1776 osamostatnily Spojené státy a podle svého prohlášení se „zbavily veškeré věrnosti britské koruně“. Tichomořský ostrov Bougainville se loni vyslovil pro odtržení od Papuy-Nové Guineje, čímž podle předpovědí připravil půdu pro dlouhou cestu k nezávislosti.
Přestože je důležité, aby se podařilo získat kontrolu nad územím a jeho obyvateli od předchozího panovníka, je pro fungování podobně jako u jiných států zásadní také to, aby byla tato oblast mezinárodně uznána jako suverénní.
Cena uznání je zřejmá, když se podíváme na způsob, jakým je status států často založen na jejich účasti v mezinárodně uznávaných rodinách států, jako je například Organizace spojených národů. Jižní Súdán, který vyhlásil nezávislost v roce 2011, je mnohými považován za nejmladší stát na světě, protože je nejnovějším státem přijatým do OSN. Jiné deklarace nezávislosti od té doby, jako například deklarace Doněcka a Luganska na východní Ukrajině v roce 2014 nebo Katalánska v roce 2017, byly mezinárodně ignorovány, a proto nejsou považovány za ty, které vedly ke vzniku nových států.
Ale ne vše je černobílé. Na rozdíl od toho, co by si mnozí mohli myslet, vyhlášení nezávislosti Kosova v roce 2008 neuznává téměř polovina členů OSN. Zásadní je, že mezi tyto země patří Čína a Rusko, které jsou členy Rady bezpečnosti OSN a mohou jakékoli členství účinně vetovat. Přesto je Kosovo členem Světové banky, MMF, UEFA a FIFA. Kosovo se také radostně představilo na olympijských hrách v Riu. Již několik let – a ve snaze posílit svou státnost – se Kosovo snaží zapojit do písňové soutěže Eurovize, ale je blokováno Srbskem, které je již členem Evropské vysílací unie – pořadatele této akce.
Kosovo není jediným státem, který se zdá být v nejistotě. Palestina je také pouze pozorovatelem v OSN, přestože ji uznává většina členů, a je také součástí dalších mezinárodních organizací, jako je Liga arabských států. Tchaj-wan není plně uznáván, přestože je jednou z předních světových ekonomik. Tento nedostatek uznání často způsobuje závažné problémy. Například skutečnost, že Tchaj-wan není kvůli svému neuznání členem Světové zdravotnické organizace, znamenala, že ostrov nemohl sdílet s ostatními potenciálně cenné poznatky v počátečních fázích pandemie.
Kosovo se také muselo v poslední době potýkat s trendem, kdy státy odstupují od svého uznání, a to po organizované snaze Srbska, které stále odmítá uznat svou bývalou provincii jako nezávislý stát. Došlo ke krátké diplomatické krizi, když český prezident Miloš Zeman navrhl, že by jeho země mohla učinit totéž. Srbsko rovněž úspěšně lobbovalo proti členství Kosova v UNESCO a Interpolu.
Tuto taktiku používá několik států, které považují hnutí za nezávislost za narušení své suverenity. Čína využila svého diplomatického vlivu, aby přesvědčila státy, aby uznaly Tchaj-wan. Maroko uzavírá obchodní dohody s jinými státy pod podmínkou, že zruší uznání Saharské arabské demokratické republiky v Západní Sahaře, kterou Maroko považuje za součást svého území.
Tento trend rušení uznání velmi dobře ilustruje, že to, co považujeme za suverenitu, není ani statické, ani absolutní. Lidé v místech, jako je Palestina, jsou na půli cesty k tomu, aby měli kontrolu nad svými územími. Některá, jako například Kosovo, jsou jednou nohou v mezinárodním systému a druhou mimo něj. Současně však boje za nezávislost – jako například ve Skotsku nebo v Bougainville – nebo soupeření o to, kdo má větší uznání – jako mezi Kosovem a Srbskem nebo Tchaj-wanem a Čínou – ukazují, že suverenita, módní slovo politiků, je stále cenou, o kterou stojí za to bojovat. Je to to, co definuje náš svět států a kdo se stane jeho členem.