Co když ten, který utekl, byl on a vám teď nezbývá než prožít zbytek života s otázkou: „Co když?“

Na různých místech svého života jsem nad touto jedinou otázkou přemýšlel snad celkem pět let. Ty chvíle samozřejmě přicházejí, když někoho ztrácíte nebo on ztrácí vás. Teprve nedávno jsem si však uvědomil, že na ně myslím i tehdy, když mě neztrácejí ani já je neztrácím.

Všichni, nebo alespoň většina z nás, si v určitém okamžiku myslí, že jsme našli svou osobu. Toho, kdo nás dělá lepšími, než jsme byli předtím, ne proto, že nás doplňuje, ale proto, že nás nutí chtít být nejlepšími, jakými můžeme být. Lidé, kteří vstoupí do našeho života a ovlivní nás tak, jak jsme si to nikdy nedokázali představit.

Člověk, díky němuž cítíte část sebe, o které jste jen snili. Někdo, o kom jste si nikdy nemysleli, že by mohl existovat, ale přímo před vašima očima je tu.

Někdo, kdo se cítí tak úžasně příjemně, až je to děsivé. Pohodlí, které nedokážeš popsat. Pohodlí, které tu je. Vzpomínáte si, když jste se poprvé něčeho zalekli a pak jste viděli maminku nebo tatínka jako malého človíčka? To pohodlí. Vědomí, že díky této osobě se budete vždy cítit v bezpečí způsobem, který ani nedokážete vyjádřit.

Ten člověk, který vás fyzicky vzrušuje pouhým pohledem na vás. Když slyšíš její hlas, vidíš její jméno, cítíš její přítomnost, tu osobu, která je v tobě, aniž by ti byla nablízku. Vůně jejich kůže, jejich hlas, drobné chloupky na jejich těle, vůně jejich úst. Všechno na nich vás vzrušuje.

Člověk, kterého se nemůžete dočkat, až ho uvidíte. Ne z nějakého konkrétního důvodu, prostě proto. Člověka, ke kterému vztáhneš ruku v dobách vrcholných i zlých, aniž by sis uvědomoval, že to děláš.

Člověka, kterého zoufale chceš udělat lepším nebo ho alespoň přimět, aby si uvědomil, jak je dobrý.

Člověka, u kterého, když sedíš sám ve tmě, si uvědomíš, že říct, že ho miluješ, se ani zdaleka neblíží tomu, co cítíš.

Člověka, kvůli kterému budeš riskovat všechno, abys byl s ním. Tohle je těžké, protože to zní špatně, ale není to tak. Příliš mnoho lidí dnes dovolí svým přátelům nebo rodině, aby jim zasahovali do toho, co je pro ně správné. I když si myslím, že názor lidí, na kterých ti záleží, je důležitý, musíš se rozhodnout sama za sebe. Mám tři kluky a nikdy jsem jim neřekla, že by měli nebo neměli být s tím, s kým jsou. Jak mi řekli, kdybych to udělala, dávala bych najevo, že jim nevěřím nebo že si myslím, že jsou dost chytří na to, aby si se životem poradili sami. Snažím se, aby věděly, že se na mě mohou kdykoli obrátit s čímkoli. Je v tom rozdíl.

Vaše osoba!“

Takže, co potom, až tuto osobu zažijeme, uděláme, když už s námi není? Jak je ve svém životě nahradíme? Jak si uvědomíme, že jsou tu pro nás jiní a že musíme jít dál?

Víte, tady je to nejtěžší; když cítíte, že jste milovali někoho, kdo se nepodobá nikomu jinému, koho jste kdy potkali, odstraníte část každého člověka, kterého jste ještě nepotkali. Navždy budete srovnávat lidi ve svém životě s nějakým prvkem toho, co jste cítili jako „dokonalé“.

Co když problém, který máte, když potkáte úžasné lidi a nedokážete se s nimi spojit, je stejný odstín tohoto pocitu? Co když jsou lidé, s nimiž přicházíte do kontaktu, úžasní, ale ten stín je stále s vámi? Pořád myslím na svou první lásku. Poznal jsem ji, když jsem byl dítě, a i když jsme se snažili být spolu jako dospělí, nikdy to nefungovalo. Vzpomínám si, že když jsme o tom naposledy mluvili z očí do očí, byl jsem ženatý a ona chtěla, abych za ní přijel a byl s ní. Právě jsem měl první dítě a svou ženu jsem upřímně miloval. V žádném případě jsem ten život nehodlal vyhodit do vzduchu kvůli někomu, kdo o mě až do této chvíle nikdy nebojoval, ale myslím na ni dodnes. Vždycky jsem na ni myslel.

Svoji ženu jsem poznal poté, co jsme se rozešli s mou životní láskou. Bylo to docela snadné. Nejsem si úplně jistý, proč nebo jak to bylo, ale bylo to tak. Uchvátila mě v mnoha ohledech. Ta osoba mi chybí. Ta osoba odešla z mého života o mnoho let dříve než fyzická bytost, kterou byla moje žena. Překonal jsem svou lásku, ale co kdybych to nedokázal? Byl bych schopen dát své srdce jiné?“

Teď, když jsem starší a rozvedený, jsem měl to štěstí, že jsem se do někoho zamiloval v podstatě hned poté, co jsme se s bývalou ženou rozešli. Tvrdě jsem se zamiloval. Byla vším, co je popsáno výše, s tou výhodou, že je necítila. Jakmile ten vztah skončil, musel jsem se snažit přijít na to, jak znovu milovat. Nemohu vám říct odpověď, protože to stále netuším. Po ní jsem dělal chyby, dělal skvělá rozhodnutí a přišel k úžasným lidem. Jeden mi pomohl překonat to, o čem teď můžu říct, že to bylo nejtěžší období v mém životě, ale zaplést se po tom všem s někým na delší dobu mi tentokrát připadá těžší.“

Možná proto je pro nás jako pro lidi těžké vzít si někoho podruhé nebo potřetí. S každým dalším manželstvím stoupá rozvodovost a já si uvědomuji, že pro mě bude těžké dostat se znovu k oltáři. Není to proto, že bych na někom visela, spíš visím na tom, že nechci, aby se opakovalo to, co se stalo v minulosti. Teď miluji jinak a myslím, že vždycky budu. Jak nespravedlivé je to vůči lidem, kteří nám vstoupí do života po „tom jediném“?“

Láska je něco, co my lidé zřejmě potřebujeme. Miluju být s někým a dělal jsem to opravdu velmi dobře a masivně jsem v tom nestál za nic, ale jedno je jisté, dělám to rád. Nejvíce mě však znepokojuje, že nyní miluji na základě toho, co jsem zažil v minulosti, a pokud osoba, kterou se snažím milovat, takový typ zlomeného srdce nezažila, přijme to stejně?

Jsou ti, kteří byli zlomeni, schopni milovat ty, kteří zlomeni nebyli?

Podle nesmrtelných slov Thomase Shelbyho: „Nemůžeš zlomit to, co bylo zlomeno. Nemůžete to ani opravit, abyste to zlomili znovu, takže do toho jděte. Zkus mě milovat“.