Po mnoho let byla cytokineze v eukaryotických buňkách považována za proces, který nabývá různých podob. To je poněkud překvapivé tváří v tvář zdánlivě konzervativní mitóze. Živočišná cytokineze byla popsána jako proces založený na aktomyozinovém kontraktilním prstenci, který se sestavuje a působí na periferii buňky. Naproti tomu na cytokinezi rostlinných buněk se pohlíželo jako na odstředivé vytváření nové buněčné stěny fúzí vezikul vzniklých z Golgiho aparátu. Nedávné pokroky v biologii živočišných a rostlinných buněk však odhalily, že mnohé rysy dříve považované za specifické pro rostliny jsou ve skutečnosti platné i pro cytokinetické živočišné buňky. Například se ukázalo, že vezikulární doprava je důležitá nejen pro rostlinnou, ale i pro živočišnou cytokinezi. Terminální fáze živočišné cytokineze založená na aktivitě mikrotubulů uprostřed těla se navíc podobá rostlinné cytokinezi v tom, že interdigitující mikrotubuly hrají rozhodující roli při náboru cytokinetických vezikul a jejich nasměrování k cytokinetickým prostorům, které je třeba ucpat splývajícími endosomy. V současné době se blížíme k dalšímu zlomovému bodu, který ještě více přibližuje cytokinezi v rostlinných a živočišných buňkách. Nečekaným zvratem jsou nové studie, které odhalují, že rostlinná i živočišná cytokineze není řízena ani tak Golgiho vezikulami, ale spíše homotypicky a heterotypicky splývajícími endozomy. Ty vznikají z cytokinetických kortikálních míst vymezených předfázovými mikrotubuly a kontraktilním aktomyozinovým prstencem, které vyvolávají lokální endocytózu jak plazmatické membrány, tak materiálu buněčné stěny. Nakonec se rostlinná a živočišná cytokineze setkávají společně při fyzickém oddělení dceřiných buněk navzdory zjevným rozdílům v jejich přípravných dějích.