V období těsně před svým vyhynutím žili američtí lvi a šavlozubé kočky, které se v pozdním pleistocénu potulovaly Severní Amerikou, dobře z tučných zásob
Takový je závěr nejnovější studie mikroskopického opotřebení zubů těchto velkých koček nalezených v dehtových jámách La Brea v jižní Kalifornii. Na rozdíl od předchozích studií analýza nezjistila žádné známky toho, že by tyto obří šelmy měly v období před svým vyhynutím před 12 000 lety zvýšené potíže s vyhledáváním kořisti.
Výsledky, publikované v prosinci, byly zveřejněny v časopise The New York Times. 26 ve vědeckém časopise PLOS ONE, jsou v rozporu s předchozími studiemi zubů a představují problém pro nejoblíbenější vysvětlení vymírání megafauny (neboli čtvrtohor), kdy zmizely velké kočky, mamuti a řada největších savců, kteří existovali na celém světě.
„Oblíbená teorie o vymírání megafauny říká, že většinu velkých savců vyhubila buď změna klimatu na konci poslední doby ledové, nebo lidská činnost – nebo nějaká kombinace obojího,“ uvedla Larisa DeSantis, docentka věd o Zemi a životním prostředí na Vanderbiltu, která studii vedla. „V případě velkých koček očekáváme, že by pro ně bylo stále obtížnější najít kořist, zejména pokud by musely soupeřit s lidmi. Víme, že když je potravy málo, masožravci jako velké kočky mají tendenci konzumovat více mršin, které zabijí. Pokud trávily více času chroupáním kostí, mělo by to způsobit zjistitelné změny ve vzorcích opotřebení jejich zubů.“
V roce 1993 publikovala Blaire Van Valkenburghová z UCLA práci o lámání zubů u velkých masožravců v pozdním pleistocénu. Analýzou zubů amerických lvů, šavlozubých koček, vlků dravých a kojotů z La Brea zjistila, že měli přibližně třikrát více zlomených zubů než současní predátoři, a došla k závěru: „…tato zjištění naznačují, že tyto druhy využívaly mršiny plnohodnotněji a pravděpodobně soupeřily o potravu intenzivněji než současné velké šelmy.“
Nejnovější studie využívá novou techniku, tzv. analýzu textury zubního mikroopotřebení (DMTA), kterou vyvinul spoluautor Peter Ungar z University of Arkansas. Ta využívá konfokální mikroskop k vytvoření trojrozměrného obrazu povrchu zubu. Na snímku se pak analyzují mikroskopické vzory opotřebení. Při konzumaci červeného masa vznikají malé paralelní škrábance. Chroupáním kostí vznikají větší a hlubší rýhy. Předchozí metody analýzy opotřebení zubů spočívaly v tom, že vědci tyto různé typy rysů identifikovali a spočítali. DMTA se spoléhá na automatický software a je považována za přesnější, protože snižuje možnost zkreslení pozorovatelem.
DeSantis a Ungar s pomocí Blaina Schuberta z East Tennessee State University a Jessicy Scottové z University of Arkansas aplikovali DMTA na fosilní zuby 15 amerických lvů (Panthera atrox) a 15 šavlozubých koček (Smilodon fatalis) získaných z dehtových jam La Brea v Los Angeles.
Jejich analýza odhalila, že vzor opotřebení zubů lva amerického se nejvíce podobá zubům současného geparda, který se při krmení aktivně vyhýbá kostem. Podobně se vzor opotřebení zubů šavlozubé kočky nejvíce podobal zubům současného afrického lva, který si při jídle dopřává určité drcení kostí. (Tím se liší od předchozí studie mikroopotřebení s použitím jiné techniky, která dospěla k závěru, že šavlozubé kočky se kostem vyhýbají v mnohem větší míře.)
Vědci zkoumali, jak se tyto vzory měnily v průběhu času, a to výběrem vzorků z dehtových jam různého stáří, v rozmezí od asi 35 000 do 11 500 let. Nenašli žádné důkazy o tom, že by tyto dvě šelmy v průběhu tohoto období zvýšily své „využívání“ mršin. Pokud něco, pak jejich analýza naznačuje, že podíl mršin, které oba druhy koček zkonzumovaly, ke konci období ve skutečnosti klesal.
Výzkumníci uznávají vysokou míru lámání zubů zaznamenanou v předchozí studii, ale tvrdí, že je to spíše důsledek zvýšeného lámání při stahování kořisti místo při krmení.
„Zuby se mohou lámat ze stresu při žvýkání kostí, ale mohou se také lámat, když masožravci kořist stahují,“ upozornil DeSantis. U druhů, jako jsou hyeny, které pravidelně žvýkají a lámou kosti svých zabitých zvířat, dochází ke zlomení zadních zubů, které používají ke žvýkání, stejně jako předních špičáků. U druhů, jako je gepard, které se při krmení kostem vyhýbají, je však pravděpodobnost zlomení špičáků dvakrát vyšší než u zadních zubů. To naznačuje, že při stahování kořisti si s větší pravděpodobností lámou špičáky.
Výzkumníci uvádějí, že při předchozích zkoumáních čelistí amerických lvů a šavlozubých koček z tohoto období zjistili, že mají více než třikrát více ulomených špičáků, a interpretují to jako další důkaz, který podporuje jejich závěr, že k většině nadbytečných zlomů zubů došlo při odchytu místo při krmení.
Výzkumníci navíc tvrdí, že velké rozměry vyhynulých šelem a jejich kořisti mohou pomoci vysvětlit velký počet zlomených zubů. Šavlozubé kočky byly velké asi jako dnešní africký lev a americký lev byl asi o 25 % větší. Mezi zvířata, která lovily, pravděpodobně patřili mamuti, čtyřtunoví obří zemní lenochodi a 3500kiloví bizoni.
Větší zuby se lámou snadněji než menší. Větší masožravci si tedy při pokusu o skolení větší kořisti pravděpodobně zlomili více špičáků, tvrdí vědci. Citují studii, která modelovala pevnost špičáků a která zjistila, že špičáky predátora velikosti lišky unesou více než sedminásobek jeho hmotnosti, než se zlomí, zatímco predátor velikosti lva unese jen asi čtyřnásobek jeho hmotnosti a zahnuté zuby šavlozubých koček jen asi dvojnásobek jeho hmotnosti.
„Konečným výsledkem naší studie je zpochybnění panující hypotézy, že „těžké časy“ během pozdního pleistocénu přispěly k postupnému vymírání velkých šelem,“ shrnul DeSantis. „Přestože nemůžeme určit přesnou příčinu jejich vyhynutí, je nepravděpodobné, že by vyhynutí těchto koček bylo důsledkem postupného úbytku kořisti (ať už v důsledku změny klimatu, nebo lidské konkurence), protože jejich zuby vypovídají o tom, že tyto kočky zoufale nekonzumovaly celé mršiny, jak jsme předpokládali, a naopak se zdálo, že si během pozdního pleistocénu žily ‚dobře‘, přinejmenším až do samého konce.“
.