Procházel jsem s několika přáteli po mechové lesní cestě Fleury-devant-Douaumont, malou vesnicí zasazenou do pastýřské krajiny severovýchodní Francie. Předchozí noc vydatně pršelo a ve vzduchu stále visela jemná mlha. V bujném porostu nad mou hlavou se skrývalo kakofonické hejno ptáků, jejichž živý zpěv kontrastoval s hlubokým tichem desítek tisíc neznámých vojáků, kteří leželi v posvěcené půdě pod mýma nohama.

Zemřeli za Francii

Během první světové války francouzští a němečtí vojáci zcela srovnali se zemí devět vesnic během bitvy u Verdunu, nejdelší a jedné z nejzuřivějších dělostřeleckých bitev války. V roce 1916 zuřila přibližně 300 dní a nocí a vojáci používali obří děla – včetně nechvalně proslulých německých „Velkých Berthů“ – k nekonečnému ostřelování bojové zóny. Střely zamořily zemi olovem, arzenem a smrtícím jedovatým plynem natolik, že Francie rozhodla, že většinu vesnic nebude možné obnovit. Oběti války prý „zemřely za Francii“.

Za posledních 100 let se podařilo obnovit pouze jednu ze zničených vesnic. Další dvě byly částečně obnoveny, ale zbývajících šest, včetně Fleury-devant-Douaumont, leží neobydleno ve francouzské Zone Rouge neboli Červené zóně.

Mohlo by vás také zajímat:
– Francouzská vesnice oddaná podvodu
– Jak Kréta změnila průběh druhé světové války
– Pražský kostel, který se vzepřel nacistické nadvládě

Po skončení války v roce 1918 považovala francouzská vláda 1 200 km2 nesouvislého území v okolí Verdunu za příliš nebezpečné pro osídlení a příliš nákladné na obnovu. Přestože v žádné části Červené zóny nikdo nežije a velká část je stále považována za příliš nebezpečnou pro návštěvníky, francouzské zákony uznávají zničené vesnice jako obce – jsou zde dokonce určeni starostové, kteří dostávají státní peníze na přijímání hostů a uchování památky na to, co zbylo. Kromě vesnic, které jsou otevřeny celoročně a jejichž návštěva je považována za bezpečnou, bylo postaveno několik muzeí a dalších míst, která připomínají vojáky, kteří položili životy za svou zemi.

Kousek od Červené zóny se nachází malé soukromé muzeum Romagne ’14-’18, které vypráví osobní příběhy, jež se skrývají za rozsáhlou sbírkou válečných památek. Uvnitř zóny, jižně od Fleury-devant-Douaumont, se nachází Mémorial de Verdun (muzeum a památník otevřený v roce 1967 vládou), který nabízí ohromující exponáty, jež návštěvníkům poskytují ucelenější přehled o válce.

Jen několik minut jízdy autem vzdálená Národní nekropole a kostnice Douaumont obsahuje kosterní pozůstatky přibližně 130 000 francouzských a německých vojáků. Na kopci, který se kaskádovitě svažuje od nekropole a kostnice, se nachází hřbitov s mořem více než 15 000 bílých náhrobků – křesťanských, židovských a také muslimských, které připomínají, že francouzské koloniální síly měly zásadní podíl na porážce Němců u Verdunu.

Ačkoli si tato místa zaslouží pozornost, teprve když jsem procházel zákopy ve Fleury-devant-Douaumont a jeho okolí, začal jsem vnímat skutečnou velikost války.

Cesta, po které jsme šli, byl starý komunikační zákop. Kdysi po ní klouzali vojáci sem a tam a přenášeli zprávy mezi bunkry. Ještě dnes lemují některé části cesty staré cementové sloupy, kterým neustále hrozí, že je pohltí les. Náhle cesta skončila a my jsme se dostali na malou mýtinu.

„Buďte opatrní,“ varoval nás náš průvodce, historik Guillaume Moizan, a ukázal směrem ke zkrouceným provazům zrezivělého kovu, které trčely ze země jako kořeny. Stáli jsme na vrcholu ruin bunkru. Na mechu, který pokrýval stavbu, byly roztroušeny drobné kamínky a borové jehličí. Moizan zvedl kámen a podal mi ho. Překvapila mě jeho váha.

Olovo. Byla to malá, zrezivělá část vybuchlého pláště. Jemně jsem ho převaloval mezi prsty.

Ptáci nad hlavou ztichli. Cítil jsem, jak mi v hrudi buší srdce, když jsem se zahleděl na sloučeninu kovu, mechu a borového jehličí na bunkru. Uprostřed toho všeho rostl jediný malý růžový květ. V tomto památníku pod širým nebem si život našel cestu.

Někteří historici nazývají bitvu u Verdunu „mlýnkem na maso“: zdraví muži byli vrženi do boje jen proto, aby je hladová válečná mašinérie rozžvýkala a roztrhala. Zprávy z první ruky o bitvě uvádějí, že nebe, husté štiplavým kouřem, oživoval v noci děsivý ohňostroj hořících modrých, žlutých a oranžových střel. Mrtvé nebylo možné z bojiště odstranit a živí vojáci byli nuceni spát, jíst a bojovat vedle páchnoucích, hnijících těl svých kamarádů.

Když jsem stál v lese, bylo těžké si ten masakr představit. Hlavní strůjce bitvy, náčelník generálního štábu německé armády Erich von Falkenhayn, se snažil celou krvavou válku ukončit tím, že svého nepřítele zahnal do pasti, v níž „síly Francie vykrvácí“, ale přitom málem vykrvácel i vlastní armádu. Dohromady obě strany utrpěly odhadem 70 000 obětí za měsíc – tedy celkem více než 700 000 (předpokládá se, že 80 000 až 100 000 mrtvých zůstává stále ztraceno v lese).

Jean-Pierre Laparra, starosta Fleury-devant-Douaumont, pomáhá udržovat duchy z války při životě. Jeho pradědeček se ve vesnici usadil v roce 1909, ale poté, co se na ně v roce 1914 snesla válka, byl spolu se svou ženou evakuován. Jejich syn – Laparrův dědeček – zůstal bojovat.

Z Fleury-devant-Douaumont nezbylo nic kromě kamenných ruin základů několika budov. Laparra, který žije nedaleko, často vodí návštěvníky z celého světa po tenké stezce, která byla vybudována nad ruinami. Cestou upozorňuje na různé pamětihodnosti: obchod s potravinami, slévárnu, kovárnu. Vypráví o tom, jak obyvatelé žili, a všímá si, kam chodily děti do školy.

Vesnice v Červené zóně „jsou symbolem nejvyšší oběti“, říká Laparra. „Musíte vždy vědět, co se stalo v minulosti, abyste to nemuseli znovu prožívat. Nikdy nesmíme zapomenout.“

Po skončení války byly na zpustošeném bojišti nasbírány žaludy a kaštany, které starosta Verdunu poslal do Británie jako vzpomínku na bitvu mezi francouzskými a německými vojáky. Několik jich bylo vysazeno v Královské botanické zahradě v Kew a další byly vypátrány na různých místech ve Velké Británii. Dnes se tyto stromy tyčí nad krajinou.

V přízračných vesnicích červené zóny se také daří přírodě. V desítkách let po válce byly ve zkrácených zákopech a v jejich okolí vysázeny miliony stromků – včetně tisíců rakouských borovic, které Vídeň darovala jako válečné reparace. Dnes se tyto statné borovice dělí o půdu s některými stejnými druhy nádherných dubů a kaštanů, které se dostaly do Británie.

Olivier Gérard, ředitel Nadace kostnice Douaumont a zároveň starosta Douaumontu (další zničené vesnice, která se nachází severně od Fleury-devant-Douaumont) – mi říká: „Příroda a život si vždy najdou cestu.“

Za sto let stromy vstřebaly dostatek kontaminantů z toxické zeminy, aby se mohlo dařit dalším druhům rostlin, a země se hemží životem. V podstatě se bukolická krajina Červené zóny mění v Zelenou zónu, ačkoli s obsahem arsenu v půdě až 35 000krát vyšším, než je běžné, není les ani zdaleka nedotčený.

Vždycky musíš vědět, co se stalo v minulosti, abys to nemusel znovu prožívat

Když jsme šli, Moizan se zastavil, sehnul se a vytrhl ze země kus kovu: vidličku. Déšť z předešlé noci smyl vrchní vrstvu půdy a vydal detrit z války. Kromě nábojnic se objevily psí známky, přilby a někdy i kosti. Chvíli jsme na vidličku zírali a já přemýšlel, komu patřila. Průměrný věk vojáků, kteří narukovali do první světové války, byl 24 let. Touto vidličkou kdysi jedl něčí syn. Možná s ní jedl i své poslední jídlo.

Na okraji lesa jsme došli k malé kapličce, postavené po skončení války jako místo k modlitbě a vzpomínce na mrtvé. Procházeli jsme kolem ní a já byl fascinován. Je to jediná stavba na míle daleko a já si vzpomněl na říkanku, kterou mě můj nevlastní otec, farář, naučil, když jsem byl malé dítě.

„Tady je kostel,“ řekl, zatímco schovával prsty v dlaních. Pak vystrčil dva prsty do tvaru trojúhelníku a pokračoval: „Tady je věž.“ Nakonec, zatímco otevíral ruce a mával prsty, zvolal: „

Při pohledu na kostel jsem měl pocit, že vidím duchy lidí, kteří tu kdysi žili. Když jsme odcházeli, pomalu nás na cestě míjel starý muž. Kdo je to, napadlo mě? Potomek jednoho z vojáků? Nebo snad vysloužilý voják z jiné války, který tu chce vzdát hold svým bratrům? Ohlédl jsem se za mužem směrem ke kostelu a za ním k lesu, který se kymácel ve větru nad zkráceným bojištěm. Slunce vyšlo vysoko nad stromy a les se koupal ve zlatavém světle. Všiml jsem si několika mladých bříz, které stály pohromadě jako ubožáci a jejich listy se třpytily.

Uvědomil jsem si, že mám stále u sebe kus náboje, který mi Moizan předal u bunkru. S tichým žuchnutím jsem ho nechal těžce dopadnout na zem. Odněkud z posledních zbytků mlhy nad lesem vzlétlo hejno ptáků. Vzduch přerušil šílený příval peří a pak se drobné duše vznesly a zmizely ve světle.

Připojte se k více než třem milionům fanoušků BBC Travel tím, že nám dáte lajk na Facebooku nebo nás budete sledovat na Twitteru a Instagramu.

Pokud se vám tento příběh líbil, přihlaste se k odběru týdenního zpravodaje bbc.com features s názvem „If You Only Read 6 Things This Week“. Ručně vybraný výběr příběhů z BBC Future, Earth, Culture, Capital a Travel, který vám každý pátek přijde do schránky.