Verze pro tisk

Američané před občanskou válkou považovali obyvatele Jihu za svébytný národ, který měl své vlastní hodnoty a způsob života. Všeobecně se však mylně věřilo, že Sever a Jih původně osídlily dvě odlišné skupiny přistěhovalců, z nichž každá měla svůj vlastní étos. O Seveřanech se říkalo, že jsou potomky anglických puritánů ze 17. století, zatímco Jižané byli potomky anglické venkovské šlechty.

V očích mnoha Američanů před občanskou válkou to přispělo k vývoji dvou odlišných typů Američanů: agresivních, individualistických, peněz chtivých Yankeeů a jižanských kavalírů. Podle oblíbeného stereotypu byl kavalír na rozdíl od Yankeeů prudce citlivý na urážky, lhostejný k penězům a zaujatý ctí.

Legenda o plantážích

V průběhu tří desetiletí před občanskou válkou vytvořili populární spisovatelé stereotyp, dnes známý jako legenda o plantážích, který popisoval Jih jako zemi aristokratických plantážníků, krásných jižanských krásek, chudé bílé chátry, věrných domácích otroků a pověrčivých polních dělníků.Tento obraz Jihu jako „země bavlny, kde staré časy nejsou zapomenuty“ získal své nejpopulárnější vyjádření v roce 1859 v písni „Dixie“, kterou napsal Seveřan Dan D. Emmett, aby oživil představení skupiny černošských minstrelů na newyorském jevišti.

V očích mnoha Seveřanů, nespokojených s jejich stále více městskou, individualistickou a komerční společností, se zdálo, že kultura Jihu má mnoho věcí, které na Severu chybí – pomalé životní tempo, jasnou společenskou hierarchii a lhostejnost k penězům.

Navzdory síle plantážnického stereotypu byl Jih ve skutečnosti rozmanitý a složitý region. Ačkoli si dnes Američané starý Jih často spojují s bavlníkovými plantážemi, velké části Jihu byly pro život na plantážích nevhodné. V hornatých oblastech východního Tennessee a západní Virginie se nacházelo jen málo plantáží a otroků. Ani jižanské farmy a plantáže se nevěnovaly výhradně pěstování bavlny nebo jiných tržních plodin, jako je rýže a tabák. Na rozdíl od otrokářských společností v Karibiku, které pěstovaly plodiny výhradně na vývoz, věnoval Jih velkou část své energie chovu potravin a hospodářských zvířat.

Jih před občanskou válkou zahrnoval širokou škálu regionů, které se lišily geograficky, ekonomicky i politicky. K takovým regionům patřily Piedmont, Tidewater, pobřežní nížina, Piney Woods, Delta, Appalačské pohoří, upcountry a úrodný černý pás – regiony, které se opakovaně střetávaly v takových politických otázkách, jako bylo oddlužení, daně, rozdělení zastoupení a vnitřní zlepšení.

Společenská struktura bílého Jihu byla mnohem složitější než oblíbený stereotyp hrdých aristokratů pohrdajících poctivou prací a nevzdělaných, zlomyslných a vykořisťovaných chudých bělochů. Složitá sociální struktura starého Jihu zahrnovala mnoho malých otrokářů a relativně málo velkých.

Velcí otrokáři byli velmi vzácní. V roce 1860 vlastnilo více než 50 otroků pouze 11 000 Jižanů, tedy tři čtvrtiny procenta bílé populace; pouhých 2 358 vlastnilo až 100 otroků. Přestože však velkých otrokářů bylo málo, vlastnili většinu otroků na Jihu. Více než polovina všech otroků žila na plantážích s 20 a více otroky a čtvrtina na plantážích s více než 50 otroky.

Vlastnictví otroků bylo poměrně rozšířené. V první polovině 19. století vlastnila otroky třetina všech jižanských bílých rodin a většina bílých jižanských rodin buď otroky vlastnila, vlastnila nebo očekávala, že je bude vlastnit. Tito majitelé otroků byli různorodí. Několik z nich byli Afroameričané, mulati nebo indiáni, desetinu tvořily ženy a více než desetina z nich pracovala spíše jako řemeslníci, podnikatelé nebo obchodníci než jako farmáři nebo plantážníci. Jen málokdo vedl život ve volném čase nebo kultivovaný život.

Průměrný otrokář žil spíše ve srubu než v sídle a byl spíše farmářem než plantážníkem. Průměrná držba se pohybovala mezi čtyřmi a šesti otroky a většina otrokářů jich nevlastnila více než pět.

Bělošské ženy na Jihu navzdory obrazu jižanské krásky v obručové sukni trpěly těžšími břemeny než jejich severní protějšky. Vdávaly se dříve, rodily více dětí a častěji umíraly mladé. Žily ve větší izolaci, měly menší přístup ke společnosti jiných žen a chybělo jim uspokojení z dobrovolných sdružení a reformních hnutí. Jejich vzdělání bylo kratší a mnohem méně pravděpodobné, že vyústí v možnost samostatné kariéry.

Legenda o plantážích byla zavádějící ještě v dalších ohledech. Otroctví nebylo ani vymírající, ani nevýnosné. V roce 1860 byl Jih bohatší než kterákoli země v Evropě s výjimkou Anglie a dosáhl úrovně bohatství, kterému se až do předvečera druhé světové války nevyrovnala Itálie ani Španělsko.

Hospodářství Jihu vytvářelo obrovské bohatství a bylo rozhodující pro hospodářský růst celých Spojených států. Více než polovina z 1 % nejbohatších Američanů v roce 1860 žila na Jihu. Ještě důležitější bylo, že jižanské zemědělství pomáhalo financovat americký hospodářský růst na počátku 19. století. Před občanskou válkou pěstoval Jih 60 % světové bavlny, zajišťoval více než polovinu všech příjmů USA z vývozu a dodával 70 % bavlny, kterou spotřebovával britský textilní průmysl. Vývoz bavlny zaplatil podstatnou část kapitálu a technologií, které položily základy americké průmyslové revoluce.

Právě proto, že se Jih specializoval na zemědělskou výrobu, vznikla navíc na Severu řada podniků, které poskytovaly jižním státům služby, včetně textilního a masného průmyslu a finančních a obchodních zařízení.

.