Dilda v té či oné podobě se v historii vyskytovala velmi často. O artefaktech ze svrchního paleolitu typu zvaného bâton de commandement se spekuluje, že byly používány k sexuálním účelům. Jen málo archeologů považuje tyto předměty za sexuální hračky, ale archeolog Timothy Taylor řekl: „Při pohledu na velikost, tvar a – v některých případech – výslovnou symboliku obušků z doby ledové se zdá neupřímné vyhýbat se nejzřejmější a nejpřímější interpretaci. Ale vyhnuli jsme se jí.“
První dilda byla vyrobena z kamene, dehtu, dřeva, kostí, slonoviny, vápence, zubů a dalších materiálů, které se daly tvarovat jako penisy a které byly dostatečně pevné, aby se daly použít jako penetrační sexuální hračky. Vědci se domnívají, že dvaceticentimetrový naplaveninový falus z období svrchního paleolitu před 30 000 lety, nalezený v jeskyni Hohle Fels nedaleko německého Ulmu, mohl být používán jako dildo. Byla nalezena prehistorická dvouhlavá dilda, která pocházejí z doby před 13 až 19 000 lety. Na různých malbách ze starověkého Egypta z doby kolem roku 3000 př. n. l. jsou dilda používána různými způsoby. Ve středověku se v horké vodě namáčela rostlina zvaná „kantonská slabina“, aby se zvětšila a ztvrdla a ženy ji mohly používat jako dildo. Chlebové tyčinky podobné vibrátorům, známé jako olisbokolliky (sing. olisbokollix), byly známy ve starověkém Řecku již před 5. stoletím př. n. l.. V Itálii se v průběhu 14. století dilda vyráběla z kůže, dřeva nebo kamene. Čínské ženy v 15. století používaly dilda z lakovaného dřeva s texturovaným povrchem a někdy s nimi byly i pohřbívány. Nasheovo dílo The Choise of Valentines z počátku 90. let 15. století zmiňuje dildo vyrobené ze skla. Dilda se objevovala také v Japonsku 17. a 18. století, a to v šungách. V těchto erotických románech jsou ženy zobrazovány, jak nadšeně kupují dilda, některá vyrobená z rohů vodních buvolů.
Dilda se nepoužívala jen pro sexuální potěšení. Spekuluje se, že příklady z euroasijské doby ledové (40 000-10 000 let př. n. l.) a z doby římské sloužily k defloračním rituálům. Nejde o jediný příklad používání dild k rituálním obřadům, neboť lidé v Pákistánu 4000 let př. n. l. je používali k uctívání boha Šivy.
V historické a etnografické literatuře existuje mnoho zmínek o dildech. Haberlandt například ilustruje dřevěná dilda s jedním a dvěma konci ze Zanzibaru z konce 19. století. S vynálezem moderních materiálů se výroba dild různých tvarů, velikostí, barev a textur stala praktičtější.
Staré Řecko
Dilda lze vidět na některých příkladech starořeckého vázového umění. Některá díla ukazují jejich použití při skupinovém sexu nebo při masturbaci osamělých žen. Na jedné nádobě z přibližně 6. století př. n. l. je zobrazena scéna, v níž se žena sklání k orálnímu sexu s mužem, zatímco jiný muž se jí chystá vrazit dildo do řitního otvoru.
Několikrát jsou zmíněny v Aristofanově komedii Lysistrata z roku 411 př. n. l.
LYSISTRATA A tak, děvčata, až přijde čas na šukání… nikde po něm není ani památky, že? Od té doby, co nás zradili ti Milesiáni, nemůžeme najít ani naše osmiprsté kožené dildy. Alespoň by posloužily jako jakási náhražka masa pro naše ubohé kundy… Tak tedy! Chceš, abych našel nějaký mechanismus, kterým bychom mohli tuhle válku ukončit?
Herodasova krátká komická hra Mime VI, napsaná ve 3. století př. n. l., pojednává o ženě jménem Metro, která touží zjistit od své přítelkyně, kde nedávno získala robertka.
METRO Prosím tě, nelži, milý Corrioto: kdo byl ten muž, který ti ušil toho jasně červeného robertka?
Nakonec zjistí, že výrobcem je muž jménem Kerdon, který své řemeslo skrývá pod zástěrkou, že je švec, a vydá se ho hledat. Metro a Kerdon jsou hlavními postavami další hry v pořadí, Mime VII, když navštíví jeho obchod.
Page duBois, klasik a feministický teoretik, předpokládá, že dilda byla v řeckém umění přítomna proto, že pro starořeckou mužskou představivost bylo obtížné představit si sex probíhající bez penetrace. Ženská masturbace nebo sex mezi ženami proto vyžadovaly použití umělého falusu. Řecká dilda se často vyráběla z kůže vycpané vlnou, aby měla různou tloušťku a pevnost. Často se mazaly olivovým olejem a používaly se k sexuálním praktikám a dalším činnostem. Řekové byli také jednou z prvních skupin, která v souvislosti s dildem použila výraz „hračka“.
Talmud
Traktát Avoda Zarah v Talmudu zaznamenává výklad, který podal rav Josef bar Hija k biblické zmínce o judském králi Asovi, který „(…) sesadil svou babičku Maaku z funkce královny matky, protože zhotovila odporný obraz k uctívání Ašery. Ása ji rozsekal a spálil v údolí Kidron“. Podle rav Jósefa si Maaka na svůj obraz Ašery nainstalovala „jakýsi mužský orgán“, „aby naplnila svou touhu“, a „každý den se s ním pářila“. Slova rav Jósefa cituje Raši ve svém vlastním výkladu 2. Paralipomenon 15,16. Ať už měl rav Josef pravdu, když tuto praktiku přisuzoval biblické královně, nebo ne, to, že o ní mluvil, naznačuje, že Židé ve 3. století v Mezopotámii takové pomůcky znali.
Raný novověk
Na počátku 90. let 15. století napsal anglický dramatik Thomas Nashe báseň známou jako The Choise of Valentines, Nashe’s Dildo nebo The Merrie Ballad of Nashe his Dildo. Tato báseň nebyla v té době kvůli své obscénnosti otištěna, ale přesto byla hojně rozšířena a proslavila Nasheovo jméno. Báseň popisuje návštěvu muže jménem „Tomalin“ v nevěstinci; hledá svou milou Františku, která se stala prostitutkou. Jediný způsob, jak ji může vidět, je najmout si ji. Ona se však uchýlí k použití skleněného dilda, protože zjistí, že není schopen sexuálního výkonu k její spokojenosti.
Dilda jsou vtipně zmíněna ve čtvrtém dějství, čtvrté scéně Shakespearovy Zimní pohádky. Tato hra a hra Bena Jonsona Alchymista (1610) jsou obvykle uváděny jako první použití tohoto slova v publikaci (Nasheova Veselá balada vyšla až v roce 1899).
John Wilmot, anglický libertin sedmnáctého století, vydal v roce 1673 báseň Signor Dildo. Během parlamentního zasedání v tomto roce byly vzneseny námitky proti navrhovanému sňatku Jakuba, vévody z Yorku, bratra krále a následníka trůnu, s Marií Modenskou, italskou katolickou princeznou. Králi Karlovi byla 3. listopadu předložena adresa, v níž se předvídaly nebezpečné důsledky sňatku s katoličkou a naléhalo se na něj, aby plánované svatbě učinil přítrž „… k nevýslovné radosti a útěše všech Vašich věrných poddaných“. Wilmotovou odpovědí byl Signior Dildo (You ladies all of merry England), posměšný projev předjímající „solidní“ výhody sňatku s katolíkem, konkrétně hromadný dovoz italských dild, k nevýslovné radosti a útěše všech anglických dam:
You ladies all of merry England Who have been to kiss the Duchess’s hand, Pray, did not you lately observe in the show A noble Italian called Signor Dildo? … (Vy, dámy z veselé Anglie, které jste byly políbit ruku vévodkyni, prosím, nepozorovaly jste nedávno na výstavě vznešeného Itala jménem Signor Dildo? Chátra hajzlů, kteří byli dříve vítáni, teď zjistili, že jim vrátný odepřel dveře, zlomyslně čekali na jeho příchod dole a nelidsky se vrhli na signora Dildo …
Tato balada byla následně doplněna dalšími autory a stala se tak populární, že Signor se stal výrazem pro robertka. V epilogu k románu The Mistaken Husband (1674) od Johna Drydena si jedna herečka stěžuje:
Hrát s mladými chlapci je milování bez mužů. Cožpak to chudé opuštěné ženy nezkusí? Když muž není nablízku, Signior musí dodávat.
Signor Dildo byl zhudebněn Michaelem Nymanem pro životopisný film The Libertine z roku 2004.
Tématem se zabývá mnoho dalších děl oplzlé a satirické anglické literatury té doby. Dildoides: A Burlesque Poem (Londýn, 1706), připisovaná Samuelu Butlerovi, je posměšným lamentem na sbírku dild, která byla zabavena a veřejně spálena úřady. Mezi příklady anonymních děl patří The Bauble, a tale (Londýn, 1721) a Monsieur Thing’s Origin: or Seignor D—o’s Adventures in London (Londýn, 1722). V roce 1746 napsal Henry Fielding knihu The Female Husband: or the surprising history of Mrs Mary, alias Mr. George Hamilton, v níž žena vydávající se za muže používá vibrátor. Jednalo se o beletrizovaný příběh Mary Hamiltonové.
20. století
Dilda jsou okatě zmiňována v románu Saula Bellowa The Adventures of Augie March (1953): „….he mě vzal s sebou na staromládenecké dostaveníčko, kde dvě nahé akrobatky předváděly kousky s falešným nářadím“. Dildo s názvem Steely Dan III z Jokohamy se objevuje v románu Williama S. Burroughse Nahý oběd (1959). Rocková skupina Steely Dan od něj převzala své jméno.
21. století
V roce 2017 výzkumnice soukromí na temném webu Sarah Jamie Lewisová připojila vibrátor (pomocí reverzního inženýrství) k anonymní síti Tor, čímž demonstrovala použitelnost technologie ochrany soukromí dodatečně.
Právní a etické otázky
V některých jurisdikcích, například v Indii, je držení a prodej vibrátorů nelegální. Donedávna mnoho jižních států a některé státy Velkých plání ve Spojených státech prodej dild zcela zakazovaly, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zákonů regulujících „obscénní zařízení“. V roce 2007 federální odvolací soud potvrdil platnost alabamského zákona zakazujícího prodej erotických hraček. Tento zákon, Anti-Obscenity Enforcement Act z roku 1998, potvrdil 11. září 2009 také alabamský Nejvyšší soud. Existují dokonce případy, kdy byla dilda zabavena a spálena na celnici.
V únoru 2008 zrušil federální odvolací soud Spojených států texaský zákon zakazující prodej dild a dalších sexuálních hraček, neboť takový zákon považoval za porušující 14. dodatek ústavy o právu na soukromí. Odvolací soud citoval rozsudek Lawrence v. Texas, v němž Nejvyšší soud Spojených států v roce 2003 zrušil zákazy dobrovolného sexu mezi homosexuálními páry jako protiústavně zaměřené na „prosazování veřejného morálního kodexu omezováním soukromého intimního chování“. Podobné zákony byly zrušeny v Kansasu a Coloradu. Alabama je jediným státem, kde zákon zakazující prodej sexuálních hraček zůstává v platnosti.
Někteří konzervativní křesťané se domnívají, že používání sexuálních hraček je nemorální. Jižanský baptistický kazatel Dan Ireland je otevřeným kritikem těchto pomůcek a bojuje za jejich zákaz z náboženských a etických důvodů. Ireland vedl snahu o zákaz vibrátorů a dalších sexuálních hraček v Alabamě, aby „…chránil veřejnost před sebou samým“. Jiní křesťanští náboženští představitelé, například pastorka Evangelické luteránské církve v Americe Heidi Johnsonová, která na Duke Divinity School založila studentskou skupinu zabývající se sexualitou, mají na sexuální hračky v rámci křesťanské sexuality pozitivní názor.