Mexiko bylo takové, jaké jsme si přáli. Jídlo bylo fantastické, pivo levné, lidé k nám ohromně milí. Většinu času jsme strávili u stánků s tacos v centru Puerto Vallarta. Ulice jsou dlážděné a rozpadající se a poseté těmi malými taco vozíky, každý obložený pěti nebo šesti hrnci se salsou, okurkami a ředkvičkami. Naše oblíbené jsme našli za 6 pesos za kus u staré ženy, která bydlela za stánkem. Sledovali jsme ji, jak jako uslintaní psi pečlivě obaluje tortilly, sype na ně chorizo a grilovanou cibuli a podává nám je na barevných talířích zabalené v igelitových sáčcích.

Hned první večer nás zastavili v autě z půjčovny. Rozuměli jsme dostatečně španělsky, abychom rozluštili, že policista vypisuje pokutu za nedovolené odbočení z rychlostního pruhu. Řekl, že půjdu do „detencion“ (vězení), pokud mu nedám 400 pesos. Snažili jsme se mu zběsile lámanou španělštinou říct, že zaplatíme, ale on stejně napsal pokutu. Začali jsme pětkrát nebo šestkrát opakovat „no comprendo“ a museli jsme vypadat opravdu uboze, protože přestal psát, řekl „cuidado“ a odešel. Celá cesta se skládala z těchto strašně přerušovaných rozhovorů. Mluvili jsme lámanou španělštinou a místní nám odpovídali lámanou angličtinou. Spanglish. Dva lidé komunikující tak akorát, aby se domluvili.

Projížděli jsme džunglí do nádherného, členitého pobřeží Nayaritu, do Sayulity a provinčních plážových městeček, která lemují pobřeží. Sayulita působí jako mexické Bali. Zmítá se v ní vliv bílých a volnomyšlenkářských turistů, ale přesto je okouzlující. Je barevná, trochu špinavá a silně energická. Stáli jsme na ulici a jedli smažené tortilly s vepřovým, hovězím a zelím a pak vysoké poháry s ovocem naložené v soli, limetkové šťávě a drceném chilli. Už jsem v New Yorku jedla mango s pálivou omáčkou, ale na tomhle bylo něco zvláštního: vrstvená šťavnatá papája, jicama a okurka, na které byly vymačkané čerstvé limetky. Hned jsme si v obchodě koupili Tajin, abychom si ho vzali s sebou.

Zamilovali jsme si Lo de Marcos a San Pancho, dvě malá plážová městečka severně od Sayulity. San Pancho je jako menší, chladnější Sayulita. Lo de Marcos je výrazně provinční, plný zchátralých obchodů na rohu, toulavých psů a prázdných pláží. Moc se mi tam líbilo. Pili jsme Coronu na pláži a pozorovali pelikány, jak se vrhají do oceánu pro ryby. Procházeli jsme se po okolí, prohlíželi si všechna ta prázdná místa a nemovitosti, chtěli jsme se tam usadit a otevřít si obchod s tacos, a pak jsme si rychle připadali jako součást problému. Lo de Marcos je dokonalé takové, jaké je – neudržované, krásné, ponechané na pokoji.