Izrael Aharoni, který řídil odchyt prvních syrských křečků chovaných v zajetí

Po Waterhouseově identifikaci křečka zřejmě až do roku 1930 neexistuje žádná původní vědecká studie křečka syrského. V roce 1930 Izrael Aharoni odchytil první vědecky známé živé křečky a v roce 1942 vydal své poznámky a vyprávění o této zkušenosti v autobiografii Vzpomínky hebrejského zoologa (זכרונות זואולוג עברי).

Někdy před Aharoniho expedicí s křečky v roce 1930 měl parazitolog Saul Adler problémy s výzkumem kvůli nedostatku pokusných zvířat. Leishmanióza byla regionálním problémem a jako modelový organismus pro studium nemoci se běžně infikovali čínští křečci. Měl však problém s chovem těchto křečků v zajetí a měl potíže také se získáváním pravidelných dodávek čínských křečků z Číny. Kvůli těmto problémům si přál najít křečka ze Středního východu, kterého by bylo možné snadno odchytit na místě a který by měl potenciál pro testování na zvířatech. Adler mohl, ale nemusel vědět o existenci syrského křečka z Waterhousovy publikace nebo od jiných autorů, kteří zkopírovali informace z této práce. Ať už věděl cokoli, obrátil se na Israela Aharoniho s žádostí o radu, protože oba byli vědeckými pracovníky na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a Aharoni byl vedoucím katedry zoologie.

Aharoni již o syrském křečkovi věděl, a když sestavoval svůj plán, jak reagovat na Adlerovu žádost, plánoval odchytit syrské křečky a poskytnout je Adlerovi. Aharoni si vzal na pomoc místního syrského průvodce Georgiuse Chalíla Tah’ana, který jeho jménem získal od místního vůdce šejka El-Beleda informace o tom, kde by se křečci mohli nacházet. Šejk svolal 12. dubna 1930 Aharoniho a Georgiuse na schůzku, která vedla k odchytu křečků a kterou Aharoni popsal takto:

Na schůzce bylo rozhodnuto, že se tento tvor uloví na jednom z nejlepších polí, na poli, které si křeček vybral ke kolonizaci. Šejk najal několik dělníků, kteří kopali na mnoha místech a zničili značnou část pšeničného pole. Po několika hodinách usilovné práce se jim podařilo z hloubky osmi stop vyzdvihnout kompletní hnízdo, pěkně čalouněné, s matkou a jejími jedenácti mláďaty! V domnění, že se matka o mláďata postará a nakrmí je, Georgeus celou rodinu umístil do koloniální budky. Jeho naděje se však nenaplnily… Viděl jsem, jak matka křečka (tvor, jehož evoluční úroveň není vysoká) zatvrdila své srdce a s ošklivou krutostí usekla hlavu mláděti, které se k ní nejvíce přiblížilo (každé z mláďat měřilo v té době pouhých 21/2 cm). Přirozená mateřská láska ji vedla k tomu, aby své drahé dítě zabila: „Když Georgeus spatřil tento brutální čin, rychle vraždící křeččí matku odstranil (protože by je jistě zabila všechny!).) a vložil ji do láhve s kyanidem, aby ji usmrtil.

– Aharoni, Vzpomínky hebrejského zoologa, 1942

Poté, co Aharoni začal s matkou a 11 mláďaty, zbylo mu jich deset. V době odchytu neměla mláďata vzhledem ke svému věku ještě otevřené oči. Aharoni a jeho žena se o křečky starali, když je odnášeli zpět na univerzitu. Nějakým způsobem před vrácením křečků na univerzitu všichni křečci utekli, a když je Aharoni získal zpět, jeden z nich utekl natrvalo a zůstalo po něm 9 mláďat. Aharoni je předal Heimu Ben-Menachenovi, který byl vedoucím zvířecích zařízení Hebrejské univerzity a zakladatelem této katedry. Ben-Menachen umístil křečky do dřevěné bedny na podlahu a Aharoni zaznamenal tento popis toho, co se dělo dál:

Když se dozvěděl o velké katastrofě (útěku pěti křečků, kteří se prokousali dnem klece a dostali se ven), byl zděšen. Kdo neviděl šok ve tváři toho muže, nikdy neviděl člověka zasaženého, otřeseného do hloubi duše… Bylo mi ho líto. Jeho zděšení se ještě zvětšilo, když jsem mu vylíčil, jak obtížné je dostat ty tvory z hlubin země, jak velkou cenu má objev tohoto krásného zvířete, že v celém širém světě jediné vhodné prostředí, které může najít, je dlouhá oblast mezi Aleppem a Homsem; všech těch snopů suché trávy, všeho sena, všech snopů pšenice….

– Aharoni, Memoirs of a Hebrew Zoologist, 1942

Nejdůkladnější pátrání nedokázalo uprchlé křečky najít, zůstaly tři samice a jeden samec. Samec křečka pak jednu ze samic zabil. Aharoni pochyboval, že by se zbývající křečci rozmnožili. Ben-Menachen vyzkoušel novou techniku chovu, kterou popsal takto:

…(Ben-Menachen) naplnil velkou klec z drátěného pletiva těsně zabaleným senem, přičemž nahoře ponechal pouze 5 cm jasně osvětleného prostoru. Do tohoto prostoru umístil svou samici. Samice vyhledávala tmu a začala se zahrabávat do sena. O den nebo dva později byl do klece umístěn samec. Ten pokračoval v pronásledování samice – která byla s prostředím mnohem lépe obeznámena než její přidělený druh – a nakonec (jak dlouho to trvalo, nevím) ji dohonil. To už byli oba unavení a samec byl pravděpodobně dost vzrušený. Předpokládám, že jejich pozice v noře byla příznivější pro páření než pro porážku, a tak se spářili.

– syn Ben-Menachen, dopis Murphymu, jak je citováno v Murphy 1985, str. 12

Aharoni napsal tento závěr:

Všemohoucí z lásky k vědě a k rozšíření lidstva pošťouchl jediné kolo z nesčetných kol přírody – a stal se zázrak!“

Jen ten, kdo zakusil pravé štěstí, nebeskou radost, dokáže ocenit naše nadšení nad tím, že se naše velké úsilí neukázalo jako marné. Našeho cíle bylo dosaženo. Od nynějška bude existovat druh křečka, který bude plodný a mnohonásobný i v zajetí a bude vhodný pro nekonečné laboratorní pokusy.

Dozorce zvířecí kolonie se věnoval výchově mláďat s láskou a obdivuhodnou obětavostí. Místo vody, kterou dostávala jako mláďata, krmila matka mláďata mlékem, o němž je od pradávna známo, že je prospěšnější než voda. Synové zplodili a dcery porodily „nespočet“ nových synů a dcer. A s Boží pomocí (nejen díky štěstí) se křeček, který byl přivezen z Aleppa, ukázal být neuvěřitelně plodný, a to vše od jedné matky!“

Jak podivuhodná jsou tvá díla, Hospodine!“

– Aharoni, Vzpomínky hebrejského zoologa, 1942

Z těchto tří křeččích sourozenců vznikla během jednoho roku kolonie 150 křečků. Adler byl prvním příjemcem křečků z této kolonie. Adler a další vědec publikovali první výzkum s využitím syrských křečků v roce 1931. Adler byl znám svou velkorysostí a skromností a o své práci často nedělal záznamy, takže některé další události jsou nejisté. Aharoni se ve svých pamětech o dalších výpravách za křečky nezmiňuje, ale Museum für Naturkunde má ve své sbírce tři exempláře křečků samičích, které jsou mu připisovány a u nichž je uvedeno, že byly uloveny 27. a 29. dubna 1930.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.