Lidé mají dvě základní metody signalizace svých emocí ostatním lidem: expresi a projekci.

Tyto dvě metody signalizace nejsou stejně snadné ani produktivní.

Emocionální exprese je lepší v získávání empatie a budování emoční seberegulace.

Emocionální projekce je jednodušší a často regresivní v získávání empatie a budování emoční seberegulace.

Stejně jako u většiny věcí v životě platí, že hodnotnější metoda je ta těžší. Tak to chodí.

Ale jak poznáme, zda vyjadřujeme emoci, nebo ji projektujeme?“

Dobrým způsobem, jak poznat rozdíl, je všimnout si, zda emotivní osoba používá výroky typu Já nebo Ty.

Osoba vyjadřující emoci bude většinou používat výroky, ve kterých je v centru pozornosti ona sama.

„Cítím strach, protože si nejsem jistý našimi financemi.“
„Jsem naštvaný, protože jsi u večeře urazil mou sestru.“
„Jsem frustrovaná, protože nemám pocit, že by mě někdo vyslechl.“
„Jsem smutná, protože něco, v co jsem doufala, nevyšlo.“

Osoba projektující emoce bude téměř výhradně používat výroky, ve kterých je osoba, na kterou se projektuje, osobou ohniskovou.

„Nevysvětluješ mi naši finanční situaci!“
„U večeře jsi byl takový osel!“
„Ty nikdy nic neposloucháš, u tebe to jde jedním uchem tam a druhým ven!“
„Ty tomu nerozumíš. Ani tě to nezajímá. Je to jedno. Fajn.“

Obojí, vyjadřování i projekce, jsou metody, které emotivní člověk používá k hledání empatie, ale jedna je mnohem lepší metodou než druhá. Důvod, proč je vyjádření lepší než projekce, spočívá v tom, že neútočí na osobu, od které emotivní jedinec chce empatii získat.

I když je pravda, že náš partner nevysvětluje peníze, byl u večeře za vola, neposlouchá nás a není vnímavý k našim hodnotám, projekce stále vzdaluje pár od porozumění, usmíření a růstu.

Proč?

Lidé jsou od přírody defenzivní. Když se jeden člověk pokusí promítnout negativní emoci na druhého člověka, bude se tento člověk bránit před emoční zátěží, kterou nechtěl, o kterou nežádal a které je přirozeně schopen se bránit.

Obranný mechanismus člověka, na kterého je emoce promítána, pouze zhorší jakýkoli nesoulad, který pár má, a vyhrotí situaci tam, kam by se jinak nedostala.

Jediný případ, kdy k tomu nedochází, je ten, kdy má emotivní osoba nad promítanou osobou nějakým způsobem nadvládu. Emotivní osoba může ve skutečnosti chtít empatii pro svůj emocionální stav, ale místo toho jí jde o podřízení osoby, kterou vnímá jako zdroj svých negativních emocí.

Proč tedy lidé raději volí projekci, než aby vyjádřili své emoce, i když projekce končí jen tím, že se růže zbarví do červena?

„Cesta nejmenšího odporu činí všechny řeky a některé lidi křivolakými.“
-Napoleon Hill

Protože je to jednodušší a nevyžaduje to, aby emotivní člověk převzal vlastnictví a odpovědnost za své emoce, což by ho uvedlo do zranitelného stavu.

Stejně jako osoba v situaci, na kterou se promítají emoce, má své obranné mechanismy, které ji chrání před negativními emocemi, má i osoba s negativními emocemi obranné mechanismy určené k sebezáchově.

Naše lidská mysl raději ochrání toxickou mentalitu, než aby musela změnit svou mentalitu na produktivní. Samotná naše biologie je přizpůsobena tisíciletím maximalizace výdeje/příjmu energie jako mechanismu přežití. Mentalita, kterou si osvojíme v dětství a kterou si neseme do dospělosti, je dokonale schopná nás provést životem, dokud nezemřeme ve zralém věku… pravděpodobně zahořklí, chudí a osamělí, ale úspěšně proběhneme svými 80-90 lety, což je vše, o co lidské biologii ve skutečnosti jde.

Ale to, že mentalita, kterou jsme si osvojili v dětství a kterou si neseme do dospělosti, je schopná nás provést životem, ještě neznamená, že je to ta nejlepší mentalita, která nás provede šťastným a úspěšným životem.

Pro to musíme udělat kus práce a naučit se bojovat se svými špatnými emočními návyky z dětství.

O tom se samozřejmě snáze bloguje, než dělá. Ale lze to udělat.

Jak?“

Především tím, že budeme věnovat pozornost výrokům Já vs. Ty v emočních situacích. Chvíli se sami sebe ptejte;

„Vyjadřuji to, co cítím, nebo se snažím, aby někdo jiný cítil to, co cítím já?“
„Usiluji o porozumění, nebo o kontrolu?“
„Chci řešení, nebo nadvládu?“

Na první pohled to může vypadat jako způsob, jak se ten partner, který v manželství ovládá peníze, uráží vaši sestru u večeře, nikdy neposlouchá, co říkáte, nebo odmítá sdílet vaše hodnoty, může zbavit svých keců. Ve skutečnosti je to však mechanismus, který nám pomůže pochopit, jaký je tento partner člověk a jak do vztahu zapadá.

Pokud dokážeme vyjádřit své emoce bez útoků na osobu, kterou vnímáme jako viníka (tedy osobu, která je příčinou našeho emocionálního účinku), a přesto se nám nedostane empatie, řešení nebo pokroku, pak budeme lépe vědět, jak si ve vztahu stojíme, a můžeme udělat potřebnou práci, abychom se s touto situací vypořádali.

Když útočíme na osobu v místnosti kvůli emocím, které neseme, pak víme jen to, co můžeme očekávat od svého partnera, když je pod útokem (z naší strany) a ve vlastním obranném režimu, což není přesné měřítko vztahové dynamiky.

To, co můžeme získat, když své emoce vyjádříme, místo abychom je promítali, je možnost pomoci partnerovi pochopit, jak na nás jeho slova a činy působily, když se nachází v neobranném nebo bojovém stavu.

To usnadňuje empatii a může vést k rychlejšímu usmíření a pozitivnímu rozvoji vztahu.

Vyjádřením emocí můžeme partnerovi pomoci pochopit, jak na něj působily.