.
.
Oblast zahrnuje cca 185,180 km2 pouští, rovin a hor. Je rozdělena na pobřežní pásmo – s úzkým dvojitým horským pásem uzavírajícím prohlubeň na západě – a mnohem větší východní náhorní plošinu. Podnebí je převážně suché; přibližně na třech pětinách území spadne méně než 250 milimetrů srážek ročně. Nejdůležitějším přírodním zdrojem státu je úrodná půda, jejíž množství se snaží zvýšit pomocí zavlažovacích projektů.
Pobřežní nížinaEdit
Podél Středozemního moře se na jih od tureckých hranic až po Libanon táhne úzká pobřežní nížina. Rovinatost tohoto pobřeží, pokrytého písečnými dunami, je přerušena pouze bočními výběžky sbíhajícími z hor do moře. Hlavními přístavy jsou Latakia a Tartous. Sýrie si nárokovala teritoriální hranici 35 námořních mil (64,8 km; 40,3 mil) od svého středomořského pobřeží. V roce 2003 však Sýrie jednostranně vyhlásila své námořní zóny, přičemž se držela 12 námořních mil povolených mořským právem OSN.
Vysokohorské oblastiEdit
Džabal an Nusajríja, pohoří rovnoběžné s pobřežní nížinou, má průměrnou nadmořskou výšku něco málo přes 1212 metrů; nejvyšší vrchol, Nabi Yunis, je asi 1575 metrů nad mořem. Západní svahy zachycují vlhké západní mořské větry, a jsou proto úrodnější a hustěji osídlené než východní svahy, na které vanou pouze horké a suché větry přes poušť. Před dosažením libanonské hranice a Protilébanonského pohoří končí pohoří Džabal an Nusajríja a zůstává zde koridor – Homsská propast – kterým vede dálnice a železnice z Homsu do libanonského přístavu Tripolis. Po staletí byla Homská proláklina oblíbenou obchodní a invazní cestou z pobřeží do vnitrozemí země a do dalších částí Asie. Na východě je linie pohoří al-Ansaríja oddělena od pohoří Džabal az-Závíja a oblasti náhorní plošiny údolím Al Ghab, úrodným zavlažovaným příkopem protékaným meandrující řekou Orontes.
Vnitrozemí a dále na jih se na syrsko-libanonské hranici zvedá pohoří Anti-Lebanon do výšky přes 2 700 m n. m. a šíří se v výběžcích na východ směrem k oblasti náhorní plošiny. Východní svahy mají málo srážek a vegetace a nakonec splývají s pouští.
Na jihozápadě se k náhorní plošině Hawran, na kterou vanou dešťové větry od Středozemního moře, svažuje vysoká hora Hermon (Džabal aš-Šajch), rovněž na hranici mezi Sýrií a Libanonem. Všechny svahy hory Hermon kromě nejnižších jsou však neobydlené. Sopečné kužely, z nichž některé dosahují výšky přes 900 metrů, protínají otevřenou, zvlněnou, kdysi úrodnou Hawranskou plošinu jižně od Damašku a východně od pohoří Anti-Libanon. Jihozápadně od Hawránu leží vysoká vulkanická oblast pohoří Džabal al-Druze, kde žije drúzské obyvatelstvo země. Jedná se o část sopečného pole Harrat aš-Šaam, které se táhne až do Saúdské Arábie. Severovýchodně od Džabal al-Druze se nachází rozsáhlé lávové pole zvané Al-Safa, které vyniká na satelitních snímcích.
Východní náhorní plošinaEdit
Celou oblast východní plošiny protíná nízký řetězec pohoří Džabal ar Ruwaq, Džabal Abú Rujmayn a Džebel Bišrí, táhnoucí se severovýchodně od Džabal Al Arab k Eufratu. Jižně od těchto hor se rozkládá neúrodná pouštní oblast známá jako Hamad. Severně od Džabal ar Ruwaq a východně od města Homs se nachází další neúrodná oblast známá jako poušť Homs, jejíž povrch je tvořen tvrdou hlínou.
Na severovýchod od Eufratu, který pramení v tureckých horách a protéká šikmo přes Sýrii do Iráku, se nachází úrodná oblast Džazíra. Tato oblast je napájena dvěma přítoky Eufratu, řekami Balikh a Chabur. V 60. a 70. letech 20. století došlo v této oblasti ke zlepšení zavlažování a poskytuje značné množství obilovin a bavlny. Objev ropy a zemního plynu v krajní severovýchodní části Džazíry výrazně zvýšil hospodářský potenciál regionu.
.