20. léta 20. století byla jako stvořená pro objevitele a dobrodruhy. Po hrůzách Velké války svět potřeboval hrdiny, protože vstupoval do nového okouzlujícího věku – a našel je v osobnostech jako Charles Lindbergh, Percy Fawcett, George Mallory a Amelia Earhartová, jejichž hrdinské činy jsou živé i po téměř 100 letech.

Jeden takový hrdina se však vytratil z paměti: Gertruda Ederleová (vyslovuje se „Ed-er-ly“), plachá devatenáctiletá Newyorčanka, která byla v létě 1926 nejslavnější ženou světa. Ederleová byla první ženou, která přeplavala kanál La Manche, což je úspěch sám o sobě a je o to působivější, že jej přeplavala rychleji než všech pět mužů, kteří jej přeplavali před ní. Přestože se její výkon stal dnes již běžnou záležitostí, zaslouží si uznání za to, že inspirovala celou generaci mladých žen.

Hrozivá výzva

Ederleová byla nadaná plavkyně, která reprezentovala svou zemi na olympijských hrách v Paříži v roce 1924. Právě tehdy, když loď amerického týmu plula kanálem La Manche, přišla Ederleová na nápad přeplavat jej.

Předchozí rok se Henry Sullivan stal prvním Američanem, který přeplaval 21 mil, jež dělily Dover od Calais, ačkoli ve skutečnosti uplaval více než 50 mil kvůli silným proudům – faktor, který byl příčinou 1000 neúspěšných pokusů 200 plavců od historicky prvního přeplavání Matthew Webba v roce 1875. Byly tu i další problémy – například vysilující teplota vody a rozmarné počasí -, ale hlavním problémem byla skutečnost, že příliv a odliv měnil směr každých šest hodin. To znamenalo, že každý, kdo se odvážil překonat kanál, musel plavat cik-cak a měnit směr s přílivem a odlivem.

• 9 lidí, o kterých jste nevěděli, že se zapsali do historie plaváním v Temži
• Průvodce plaváním Tudorovců: jak jsme se poprvé naučili plavat

Ederle se poprvé pokusila přeplavat kanál v roce 1925, ale po devíti hodinách ji z vody vytáhl její podpůrný tým. Pro mladou Američanku to byla hořká lekce, ze které si přísahala, že se poučí. Plavba se stala osobní záležitostí, bojem mezi ní a kanálem, ale zároveň si Ederleová uvědomovala, že představuje víc než jen sportovní výzvu.

Symbol pro novou generaci

V srpnu 1920, byl ratifikován 19. dodatek americké ústavy a volební právo bylo oficiálně rozšířeno na ženy. Byl to historický okamžik v amerických dějinách, který předznamenal nástup energické generace mladých žen, které byly nezávislé a průbojnější než jejich předchůdkyně a do značné míry si vzaly příklad z drzých žen zobrazovaných v rozvíjejícím se filmovém průmyslu.

• Historie britského sportu
• 1921: rok, kdy byl fotbal zakázán ženám

Ederle patřila k této generaci „Flappers“, jejímž poznávacím znamením byl účes na hlavě (mnohem praktičtější pro mladé ženy, které byly stále na cestách). Jejich fotografie se staly základem nových bulvárních novin, a když Ederleová oznámila, že se chystá znovu proniknout do kanálu, dostala smlouvu na psaní exkluzivního týdenního sloupku pro New York Daily News za do očí bijící honorář 5 000 dolarů (s příplatkem 2 500 dolarů, pokud uspěje).

První duchem psaný sloupek Ederleové vyšel 3. června, 24 hodin po jejím odplutí do Francie. „Za své úsilí nedostanu půl milionu dolarů,“ informovala Američany. „Takže když si večer zatančím nebo vezmu pro potěšení do ruky ukulele, nemyslím si, že by se o tom mělo psát jako o skandálu… Nechci, aby mě někdo kádroval na tréninku. Chci mluvit o šatech a přehlídkách a charlestonu .“

Ederleová se opět utábořila na pobřeží Calais. Pamětliva svého neúspěchu z předchozího roku strávila několik týdnů tréninkem, poznáváním mořských proudů a aklimatizací na chlad. Dohlížel na ni její anglický trenér Bill Burgess, který se stal druhým člověkem, jenž kanál přeplaval, když jej překonal v roce 1911.

Mezitím dorazily další čtyři plavkyně (tři Američanky a jedna Angličanka), aby se pokusily Ederle překonat kanál, ale žádná nebyla schopna náročnou trasu zkrotit. Jejich neúspěchy jen posílily v Británii přesvědčení, že žena není schopna přeplavat úsek vody, který porazil desítky silných mužů, včetně generála Bernarda Freyberga, který měl na svém kontě Viktoriin kříž. Pokud nedokázal kanál přeplavat válečný hrdina, jakou naději měla žena?“

Ederle, který tyto šovinisty označil za „Channel Croakers“, vyrazil 6. srpna krátce po sedmé hodině ráno do Anglie ve speciálně navržených dvoudílných plavkách z hedvábí. Ta však byla sotva viditelná pod jejími třemi vrstvami pomády: základní vrstvou olivového oleje, pak lanolinem, těžkým žlutobílým tukem, a navrch vrstvou, která kombinovala sádlo a vazelínu. Vypadala spíš jako pečené kuře než jako plavkyně, když se potápěla do kanálu a pomocí silného kraulu nad paží rychle dosahovala rychlosti 28 záběrů za minutu.

Po dvou hodinách na vodě se Ederle nacházela čtyři a půl míle severozápadně od výchozího bodu a za přílivu se chystala stočit na severovýchod ke středu kanálu. Na podpůrném člunu jí trenér podal láhev kuřecího vývaru v dětské rybářské síťce, zatímco její sestra Margaret pouštěla na gramofonu Ederleiny oblíbené desky.

Po pěti hodinách Ederle uplavala 11 mil a Dover byl 10 mil severozápadně. Po celé odpoledne pokračovala ve stabilním postupu, ale pak se kolem páté hodiny odpolední počasí obrátilo proti Američanům. Během hodiny se strhla bouře a vlny houpaly podpůrným člunem a bušily do unaveného těla Ederleové.

Zhoršující se podmínky donutily Billa Burgesse vytyčit nový kurz, který směřoval pryč od Doveru s proudem a vydal se na sever po kentském pobřeží. Následující čtyři hodiny se Ederle dostala na hranici své odolnosti, když bojovala se silným mořem a nízkými teplotami, ale ve 21:48 se její prsty dotkly oblázkové pláže v Kingsdownu, pět mil severně od Doveru, 14 hodin a 39 minut poté, co vyrazila z Francie. Ederleová se stala nejen první ženou, která přeplavala kanál La Manche, ale také překonala dosavadní rekord 16 hodin a 33 minut, který v roce 1923 vytvořil argentinský plavec Enrique Tirabocchi. Navzdory mizernému počasí na ni čekalo odhadem 4 000 lidí – Britů, které na pláž přilákalo závratné vzrušení z toho, že se stanou svědky kousku sportovní historie. Nezáleželo na tom, že Ederleová byla Američanka; muži a ženy, kteří ji vítali na břehu, tam byli proto, aby oslavili triumf lidského ducha.

• Podcast:100 žen, které změnily svět

Když se Ederleová druhý den ráno probudila v hotelu v Doveru, čekala ji světová superhvězda. Noviny v USA, Británii, Francii a celé Evropě její výkon oslavovaly jako historickou událost. Carrie Chapman Cattová, vůdkyně amerických sufražetek, uvedla, že to bylo „daleko od přeplavání kanálu do dob, kam sahá moje paměť, kdy se mělo za to, že ženy nemohou hodit míčem nebo dokonce ujít příliš daleko po ulici, aniž by se jim udělalo mdlo“. Později se uvádělo, že ve 20. letech 20. století získalo certifikát Amerického červeného kříže pro plavání více než 60 000 žen, z nichž mnohé uváděly Ederleové plavání jako svou inspiraci.

Snad nikdo nevyjádřil dopad Ederleové výkonu lépe než známý americký publicista Heywood Broun v článku pro New York World. Napsal: „Když Gertruda Ederleová vyrazila z Francie, zanechala za sebou svět, který po mnoho staletí věřil, že žena je slabší nádoba. Na tomto předpokladu je založena velká část vlády, většina práva a prakticky celá morálka. A když se její prsty dotkly anglického písku, vystoupila z vody do úplně nového světa.“

Gavin Mortimer je autorem knihy Velká plavba (Short Books, 2008)

.