„V důsledku toho interpretuje ‚Have a nice day‘ jako neupřímné, protože v něm nevidí zamýšlenou přátelskost“. Zatímco Američan, tvrdí, bude brát toto sdělení doslova, i když je běžné – a bude ho postrádat, pokud tam nebude.

„Když Američané přijdou do britských obchodů, kde se prodavači neúčastní prodeje ve stylu ‚přeji hezký den‘,“ pokračuje, „často soudí, že Britové nemají smysl pro zákaznický servis.“

Je tedy zdvořilost, ať už skutečná, nebo povrchní, zakotvena v americké duši? Možná ano. Pokud totiž v roce 1880 najdete Twaina, jak se na ni dívá skrz nos a přes knír, najdete v roce 1883 také amerického profesora Waltera Raleigha Houghtona, jak salutuje jejím hodnotám.

„Význam zdvořilosti nelze přeceňovat,“ uvažuje v knize Americká etiketa a pravidla zdvořilosti. „Ze všech společenských dovedností současnosti stojí na prvním místě. Aby byl člověk zodpovědný nebo respektovaný, aby byl gentlemanem nebo dámou, musí být zdvořilý…“. Zdvořilost je ctnost… Pokud se neřadí ke ctnostem pravdy, poctivosti a lásky k bližnímu, je jejich výhonkem – a zároveň jejich ukazatelem.“

Ale pokud je zdvořilost všitá do americké struktury – natolik, že ji viktoriánští literáti vážili a měřili – nepochází část její DNA z Británie?

Znovu připomínám, že je ošidné určit přesné první zaznamenané použití výrazu „have a nice day“, ale možná ho objevíte hluboko v textu Layamonova Bruta – středoanglické kroniky Británie, napsané někdy mezi lety 1190 a 1215, s pokynem „habbeð alle godne dæie“.

A určitě se s ním setkáte, pokud budete procházet mnoho stránek Canterburských povídek Geoffreyho Chaucera ze 14. století – a zejména se začtete do Rytířské povídky, kde je podrobně popsáno, že „hoom wente every man the righte way; there was namoore but ‚fare wel, have a good day'“.

Možná to není tím, že by Američanům byla zdvořilost vlastní – ale tím, že my Britové jsme na ni zapomněli.

.