Studies in Hermeneutics-Lesson 14

By Reta Halteman Finger

Naše předchozí dvě lekce čerpaly ze tří textů hebrejské Bible. Ukázaly nám, jak důležité bylo pro muže v těchto starověkých kulturách udržet si veřejnou čest a důstojnost – a že účinným způsobem, jak ponížit a přemoci svobodného muže, bylo sexuálně ho penetrovat, tedy zacházet s ním jako se ženou. V této patriarchální kultuře není divu, že levitský zákon chránil židovské muže před tímto zneuctěním ze strany jejich vrstevníků.

V příštích dvou až třech lekcích se budeme zabývat hlavním novozákonním textem, který popisuje sexuální chování osob stejného pohlaví extrémně negativně – Římanům 1,24-27. V této lekci se budeme věnovat sexuálnímu chování osob stejného pohlaví. Je to také jediný text, který zmiňuje sexuální jednání žen, ačkoli ženy zůstávají podřízeny mužům jako „jejich ženy“ (v. 26). Tato pasáž je v naší západní kultuře, která donedávna předpokládala, že pouze heterosexuální sexuální aktivity mohou být správné, legální a veřejně přijatelné, snadno dezinterpretována. Jakékoli homosexuální jednání – někdy dokonce i orientace – pak tedy mohlo být označeno za „nečisté“, „chlípné“ a „ponižující“ (v. 24).

Naproti tomu starověký řecko-římský svět byl bisexuální. Vzhledem k tomu, že nejméně třetinu obyvatel Římské říše tvořil zotročený majetek, mohli být otroci i otrokyně znásilňováni podle libosti. O pohlaví nešlo, šlo o nadvládu nad mladší nebo společensky méněcennou osobou. Otroci ze své podstaty neměli žádnou čest, kterou by mohli hájit.

Tuto pasáž však nemůžeme spravedlivě ocenit, dokud nepochopíme její účel v Pavlově dlouhém teologickém dopise římským křesťanům – který je vlastně sestaven jako řeč, jež má být pronesena veřejně a vášnivě. Proč Pavel napsal tuto řeč věřícím žijícím ve městě, které nikdy nenavštívil? Je to dlouhý příběh, který zabere zbytek této lekce.

Evangelium přichází do Říma

Ježíšovo poselství přišlo do Říma brzy, pravděpodobně je přinesli Židé, kteří o Letnicích navštívili Jeruzalém (Sk 2,5.10). Po návratu do svých synagog v Římě mohli tito Židé zjistit, že je snazší obrátit bohabojné pohany, kteří se s nimi účastnili bohoslužeb, než obracet své židovské spoluobčany. (To se opakovaně stalo v Pavlově zkušenosti v Malé Asii, např. v Tesalonice ve Sk 17,1-9.)

Císař Claudius však nikdy neměl rád Židy jakéhokoli druhu a roku 49 n. l. je z města Říma vystěhoval. Zbaveni synagog začali pohanští věřící v Ježíše zakládat vlastní domácí církve. V roce 54 n. l. byl však Claudius mrtev a platnost ediktu o vystěhování vypršela, takže se uprchlíci začali vracet.

Ježíšovci, kteří se vrátili do pohanských domácích církví v Římě, byli nyní na okraji společensko-ekonomického a náboženského života v těchto sborech, což je opak vzorce, který charakterizoval jejich společenské postavení v předchozích synagogách. Ježíš zde byl uctíván, ale nedodržovaly se židovské zákony o jídle a svátcích, možná ani o sobotách. Tím byla připravena půda pro etnické napětí v praktické, každodenní rovině. Tak alespoň dnes rekonstruuje Robert Jewett a další pavlovští badatelé situaci v římské církvi předtím, než Pavel napsal svůj list.

V roce 56 nebo 57 n. l. je Pavel zpět v Korintu a píše dopis těmto římským věřícím, který má doručit a vyhlásit jeho dobrodinka Phoebe, vedoucí sboru v nedalekých Cenchreích (Ř 16,1-2). Pavel je stále neúnavný misionář a chce své Ježíšovo evangelium přenést dále na západ do Španělska. Cestou plánuje navštívit římské domácí církve, aby mu pomohly připravit se na tento nový podnik (Ř 15,23-24).

Jak ale mohou věřící spolupracovat, když jsou rozděleni podle etnického původu a společenské třídy? Kritizují Židé pohany za nedodržování zákona? (Viz Ř 14,1-6.) Dostalo se jim nedostatečné pohostinnosti a finanční pomoci? (Viz Ř 12,13) Vyvyšují se pohané nad Židy, protože jsou nyní vedoucími církve? Pavlův list musí být diplomatický a rétoricky přesvědčivý, aby pomohl rozděleným římským domácím církvím sjednotit se ve společné věci a přinést evangelium těm, kteří ho neslyšeli.

Literární kontext Římanům 1,24-27

Pavlovou tezí pro celou řeč je Římanům 1,16-17: Evangelium je Boží moc ke spáse všech, kdo věří – Židů i Řeků (nebo pohanů). V 1,16-4,25, v kapitolách 5-8, v kapitolách 9-11 a v 12,1-15,13 uvádí čtyři důkazy (a kolem nich je uspořádána celá kniha Římanům). Pro naše účely se zde budeme zabývat pouze strukturou Pavlova úvodního argumentu v 1,16-3,31.

Pavel zde tvrdí, že spasení potřebují jak Židé, tak pohané, protože obě skupiny zhřešily stejně. Kromě židovského zákona byla Boží spravedlnost zjevena skrze věrnost Ježíše Krista pro všechny, kdo věří. Neexistují žádné etnické rozdíly (3,21-23).

Nejprve však Pavel musí odhalit hříchy pohanů i Židů. V 1,18 začíná pohany. Jejich základním hříchem je modloslužba, potlačování poznání jediného Boha a místo toho uctívání stvořeného světa vytvářením obrazů lidí, ptáků nebo zvířat (1,18-23). Jejich trestem je, že je Bůh vydává napospas důsledkům jejich zvrácených sexuálních vášní a závislostí (1,24-27), stejně jako důsledkům mnoha dalších druhů zla, jako je závist, vražda, svár, podvod, vzpoura proti rodičům a mnoho dalších (1,28-32).

Když Féba čte Pavlovu řeč, můžeme si představit, jak Židé sedí samolibě a samolibě, protože vědí, že přece dodržují Boží zákony proti těmto pohanským hříchům. V Římanům 2,1-3 však Pavel trvá na tom, že ti, kdo soudí druhé za takové hříchy, jsou ve skutečnosti vinni ze stejných věcí! Skutečně existují pohané, „kteří nemají zákon“, ale „instinktivně dělají to, co zákon vyžaduje“ (2,14). Ospravedlněni nebudou posluchači zákona, ale jeho vykonavatelé (2,13). V 2,17-29 tedy Pavel vyjmenovává hříchy Židů a popírá i obřízku, pokud nedodržují ostatní Boží zákony.

Pavlovým cílem v Římanům 1,18-2,29 je tedy ukázat, že ačkoli obě etnické skupiny mohou hřešit různě, obě hřeší stejně. Pouze díky Kristově věrnosti mohou být společně učiněny spravedlivými (3,21-31). V tomto prvním důkazu Pavel neobviňuje ani židovské, ani pohanské věřící ze všech těchto hříchů; pouze ukazuje, že žádná z etnických skupin není nadřazena té druhé, ani se nad ni nemůže vyvyšovat.

V příští lekci se budeme podrobněji zabývat Římanům 1,24-27. Co je to hřích a jaký je za něj trest?

Otázky k zamyšlení nebo k diskusi

1. Co je to hřích? Může se Pavlova hlavní myšlenka o stejném hřešení obou skupin vztahovat na dnešní světské i náboženské lidi? Proč někteří křesťané hodnotí homosexuální chování jako horší než většinu ostatních hříchů?

2. Kdybys byl křesťanským otrokem mužského pohlaví, který byl často znásilňován svým majitelem a některými jeho přáteli, znělo by ti Římanům 1,24-27 jako útlak, nebo jako osvobození? Jak by asi reagovali křesťanští otrokáři?“

.