Mezi sedm hlavních horských kmenů v Thajsku patří Akha, Lahu, Karen, Hmong/Miao, Mien/Yao, Lisu a Palaung, každý s odlišným jazykem a kulturou.
AkhaEdit
Ačkoli se mnoho Akhaů, zejména mladších, hlásí ke křesťanství, Akha Zang („Cesta Akha“) je stále hluboko v jejich povědomí. Akha jsou šamanskou skupinou, která sdílí prastarý univerzální archetyp, podle něhož Bohyně spřádá vesmír, v němž se příroda neodlišuje od člověka. Ztělesňují podstatu jejího vědomí do holistického kontinua, kde neexistuje dichotomie mezi nimi a světem přírody. Cesta Akha, předepsaný životní styl vycházející z náboženských zpěvů, v sobě spojuje animismus, uctívání předků, šamanismus a hluboký vztah k zemi. Cesta Akha klade důraz na rituály v každodenním životě a zdůrazňuje silné rodinné vazby a hymnus stvoření; každý muž Akha může vyprávět svůj rodokmen více než padesát generací nazpět až k prvnímu Akhovi, Sm Mi O.
LahuEdit
The YaoEdit
Jaoové se skládají z několika různých skupin a mluví různými jazyky, které se používají k jejich odlišení. Iu Mien tvoří 70 % populace Yao.
Lid Yao byl údajně první civilizací v Číně podle příběhu zpěvné písně Starší Iu Mien, knihy o uctívání šamanů napsané staršími Iu Mien ve starých čínských znacích. Národ Iu Mien se nacházel v jižní části Číny, dnes známé jako provincie Guangdong, Guangxi a Hunan, a vládl mu král národa Iu Mien. Posledním králem národa Iu Mien byl král Pan, jmenovec současných příjmení Iu Mien: Phan, Saephanh, Saephan, Phanh, Pharn, Pan, Pham. Král Pan a čínský císař si před 800 lety vyhlásili válku kvůli spornému území. Iu Mien pod vedením krále Pana bojovali na ochranu svého lidu a svého území. Král Pan a Iu Mien byli zdecimováni. Král Pan přišel ve prospěch čínského císaře o nespočet vojáků a civilistů i o území. Čínský císař se zmocnil většiny území Iu Mien. Iu Mien a král Pan nebyli schopni odporu, což přinutilo krále Pana vyjednávat s čínským císařem. Čínský císař dal králi Panovi a lidu Iu Mien dvě možnosti: Král Pan a jeho vláda se rozhodli vzdát se čínskému císaři a podepsat smlouvu o předání všech území čínskému císaři, nebo pokračovat v boji, dokud Číňané společnost Iu Mien zcela nevyhladí.
Král Pan a jeho vláda se rozhodli předat všechna území Číně a podepsali smlouvu nazvanou „Pas na cestu v kopci“ nebo „Pas na přechod hory“. Tento dokument obsahoval příslušné informace. Čínský císař tento dokument napsal čínským písmem.
„Lid Iu Mien má právo zachovat si svou identitu, jazyk, kulturu a systém uctívání a žít na úbočí kopce nebo v horách, aby mohl obdělávat půdu pro zemědělství a pěstování plodin a vychovávat své rodiny. Iu Mienům by nebylo dovoleno vytvořit vlastní vládu a nemají práva usilovat o vlastní národ. Iu Mien, kteří vlastní tento dokument, mají zákonné právo překročit všechna území a hranice, usadit se a vybudovat svou vesnici v kopci/horách a živit se zemědělstvím bez překážek ze strany vlády. Vlády této země jsou zodpovědné za jejich blahobyt a výchovu k dodržování pravidel zákonů země, ve které Iu Mien žijí.“
Po ztrátě svého národa se 12 existujících klanů národa Iu Mien muselo kvůli hornaté oblasti a úpatí kopců rozdělit do malých vesnic. Každou vesnici tvořilo 15 až 20 rodin. Většina lidí v každé vesnici byla příbuzná. V některých případech drželi svůj klan pohromadě. Praktikovali zemědělství typu „slash-and-burn“. Lov a rybolov byly jejich hlavními prostředky získávání potravy. Ženy Iu Mien se staraly o domácnost a děti. Písemný jazyk Iu Mien je podobný čínským znakům, které jsou určeny pouze pro náboženské a zpěvné písně. Neexistoval žádný spisovný jazyk pro každodenní mluvení. Když se jejich půda vyčerpala, přestěhovali se na nové místo v tropickém pralese, aby znovu začali nový život a novou vesnici. Lidé Iu Mien byli roztroušeni po celých horách v Číně. Z hor, v nichž žili, se staly pouště, protože se v nich hospodařilo kosou a vypalováním. Hledali nová místa v horských oblastech. Hledali dále na jih a nakonec se přestěhovali do Vietnamu.
KarenovéUpravit
Kmen Bwa G’Naw,(S’gaw Karen: ပှၤကညီကစၢၢ်ခိၣ်), pro mnohé známý jako Karen a pro jiné jako Kariang nebo Jang, je jedním z největších horských kmenů v jihovýchodní Asii. Celkový počet Karenů není znám, protože jsou rozptýleni po celé Barmě, Laosu a Thajsku a od 30. let 20. století nebylo v Barmě provedeno žádné spolehlivé sčítání lidu. Odhady počtu obyvatel se pohybují od 7,5 milionu do 14 milionů lidí. (Podle konzervativnějšího odhadu se jejich populace rovná počtu obyvatel Švýcarska). Přibližně 320 000 Karenů v Thajsku tvoří polovinu celkové populace horských kmenů v zemi.
Kareni sice stále provozují zemědělství typu „slash-and-burn“, stejně jako ostatní horské kmeny, ale liší se tím, že žijí ve stálých vesnicích v nižších polohách a agresivně rozvíjejí ekologicky udržitelná terasovitá rýžová pole. Tyto faktory umožnily Karenům lépe se začlenit do thajské společnosti.
HmongovéUpravit
Předpokládá se, že Hmongové byli původními obyvateli řeky Jang-c‘-ťiang ve starověké Číně. Expanze sousedních Číňanů ze severu donutila Hmongy k migraci na jih do Laosu a Vietnamu. V průběhu staletí vedli proti Číňanům mnoho válek. Ve velké přesile utrpěli Hmongové velké ztráty.
Marná snaha etablovat se jako nezávislý národ mimo expandující Čínu vedla k odchodu Hmongů dále na jih, nakonec do jihovýchodní Asie. Odtud se dostali na území evropských kolonií, které později získaly nezávislost a staly se známými jako Laos, Vietnam a Myanmar.
Dnes se Hmongové vyskytují v Thajské vysočině, i když někteří se vyskytují i jinde v zemi. Hmongové se dobře integrují do thajské společnosti a jsou také nejúspěšnější. Současná populace Hmongů v Thajsku se odhaduje na zhruba 151 080.