Hudební drama, druh vážného hudebního divadla, který poprvé rozvinul Richard Wagner ve své knize Oper und Drama (1850-51; „Opera a drama“) a který byl původně označován pouze jako „drama“. (Sám Wagner nikdy nepoužil termín hudební drama, který později používali jeho následovníci a kritici a vědci.) Tento nový typ díla byl zamýšlen jako návrat k řeckému dramatu, jak je Wagner chápal – veřejné vyjádření národních lidských aspirací v symbolické podobě prostřednictvím inscenování rasových mýtů a využití hudby pro plné vyjádření dramatického děje. Wagnerův důraz na operu jako drama pouze navazoval na myšlenky Claudia Monteverdiho a Christopha Glucka a rozvíjel je. Zánik starého typu opery, jejíž libreto obstarával hackerský veršotepec, si představoval jako příležitost pro skladatele vytvořit „scénickou“ operu z čistě hudebních forem oddělených recitativem.

Krátce řečeno, novou uměleckou formu by vytvořil jediný umělec, který by napsal poetické drama, jež by mělo najít plný výraz, když bude zasazeno do souvislé vokálně-symfonické textury. Tato textura by byla utkána ze základních tematických myšlenek neboli leitmotivů („vůdčích motivů“); ty by vznikaly přirozeně jako expresivní vokální fráze zpívané postavami v rozhodujících emocionálních bodech dramatu a orchestr by je pak rozvíjel jako „reminiscence“ v souladu s výrazovou potřebou dramatického a psychologického vývoje děje. Toto pojetí našlo plné uplatnění v Prstenu Nibelungově, cyklu čtyř oper, který byl poprvé uveden v roce 1876; jedinou odchylkou od Wagnerovy teorie bylo, že hlavní motivy nevznikaly vždy jako hlasové projevy, ale často je orchestr uváděl k vykreslení postav, emocí nebo událostí.