Starší a střední doba bronzováEdit
Podle Davida W. Anthonyho došlo mezi lety 3100 a 3000 př. n. l. k masivní migraci Indoevropanů z jamnajské kultury do údolí Dunaje. Této události jsou připisovány tisíce kurganů. Tyto migrace pravděpodobně oddělily od protoindoevropštiny praitalštinu, předkeltštinu a předgermánštinu. V té době se již od ostatních Indoevropanů oddělily anatolské národy a Tocharé. Hydronymie ukazuje, že domovina pragermánštiny se nacházela ve středním Německu, které by bylo velmi blízké i domovině italických a keltských jazyků. Původ hypotetického prapůvodního „italo-keltského“ národa je třeba hledat v dnešním východním Maďarsku, osídleném kolem roku 3100 př. n. l. jamnajskou kulturou. Tuto hypotézu do jisté míry podporuje zjištění, že italština sdílí s keltštinou a germánštinou velké množství izoglos a lexikálních výrazů, z nichž některé lze připsat spíše době bronzové. Russell Gray a Quentin Atkinson zejména pomocí bayesovských fylogenetických metod tvrdili, že protoitalští mluvčí se oddělili od protogermánských 5500 let před současností, tj. zhruba na počátku doby bronzové. To potvrzuje i skutečnost, že germánská jazyková rodina sdílí více slovní zásoby s rodinou italickou než s keltskou jazykovou rodinou.
Od konce třetího do počátku druhého tisíciletí př. n. l. přinesly kmeny přicházející ze severu i z Francké Iberie do Pádské nížiny, do Toskánska a na pobřeží Sardinie a Sicílie kulturu beakerů a používání kovářství bronzu. Bekaři mohli být spojovacím článkem, který přinesl jamnajské dialekty z Maďarska do Rakouska a Bavorska. Tyto dialekty se pak mohly vyvinout v protokeltštinu. Příchod Indoevropanů do Itálie je v některých pramenech připisován Beakerům. Předpokládá se, že kolem roku 1800 př. n. l. došlo k migraci italických kmenů přes Alpy z východní a střední Evropy.
V polovině druhého tisíciletí př. n. l. se v Pádské nížině rozvinula kultura Terramare. Název kultury Terramare je odvozen od zbytků černozemě (terra marna) ze sídlištních mohyl, které dlouho sloužily místním zemědělcům k hnojení. Tito lidé byli stále lovci, ale měli domestikovaná zvířata; byli poměrně zručnými metalurgy, odlévali bronz do forem z kamene a hlíny a byli také zemědělci, pěstovali fazole, vinnou révu, pšenici a len. S touto kulturou je spojován laténsko-faliský lid, zejména archeologem Luigim Pigorinim.
Pozdní doba bronzováEdit
Urnfieldská kultura mohla do Itálie přivést protoitalský lid z řad „italo-keltských“ kmenů, které zůstaly v Maďarsku. Předpokládá se, že tyto kmeny pronikly do Itálie z východu koncem druhého tisíciletí př. n. l. prostřednictvím proto-vilánské kultury. Později překročili Apeninské pohoří a osídlili střední Itálii včetně Latia. Před rokem 1000 př. n. l. do Itálie pravděpodobně proniklo několik italických kmenů. Ty se rozdělily do různých skupin a postupně obsadily střední a jižní Itálii. Toto období se vyznačovalo rozsáhlými otřesy ve Středomoří, včetně vzniku mořských národů a úpadku pozdní doby bronzové.
Protovillanská kultura ovládla poloostrov a nahradila předchozí apeninskou kulturu. Proto-Villanované praktikovali kremaci a popel svých zemřelých pohřbívali v keramických urnách charakteristického dvoukónického tvaru. Obecně lze říci, že sídliště Proto-Villanovanů byla nalezena téměř na celém Apeninském poloostrově od Benátska po východní Sicílii, i když nejpočetnější byli v severní a střední části Itálie. K nejvýznamnějším vykopávkám patří sídliště Frattesina v regionu Veneto, Bismantova v Emilii-Romagně a u Monti della Tolfa severně od Říma. S touto kulturou jsou spojováni laténští Falšané, Venetové a pravděpodobně také Osco-Umbrové.
Ve 13. století př. n. l. pronikli do severní Itálie (Lombardie a východní Piemont) Protokeltové (pravděpodobně předkové lidu Lepontii), pocházející z oblasti dnešního Švýcarska, východní Francie a jihozápadního Německa (skupina RSFO Urnfield), a založili tak kulturu Canegrate, která nedlouho poté splynutím s původními Ligurany vytvořila smíšenou kulturu Golasecca.
Doba železnáEdit
V rané době železné vykazuje relativně homogenní proto-vilánská kultura (1200-900 př. Kr.), úzce spjatá s keltskou halštatskou kulturou alpského Rakouska, charakteristická zavedením zpracování železa a praktikami kremace spojenými s pohřbíváním popela do charakteristické keramiky, proces fragmentace a regionalizace. V Toskánsku a v části Emilie-Romagny, Latia a Kampánie následovala po proto-vilánské kultuře kultura vilánská. Nejstarší pozůstatky villanské kultury pocházejí z doby kolem roku 900 př. n. l.
V oblasti jižně od Tibery (Latium Vetus) vznikla laténská kultura Laténů, zatímco na severovýchodě poloostrova se objevila estská kultura Venetů. Zhruba ve stejném období se ze své jádrové oblasti ve střední Itálii (dnešní Umbrie a oblast Sabiny) začali v různých vlnách stěhovat Osko-Umbrové, a to prostřednictvím procesu Ver sacrum, ritualizovaného rozšiřování kolonií, do jižního Latia, Molise a celé jižní poloviny poloostrova, kde nahradili předchozí kmeny, jako byli Opici a Oenotriové. To koresponduje se vznikem kultury Terni, která měla silné podobnosti s keltskými kulturami Hallstatt a La Tène. Umbrijská nekropole v Terni, která pochází z 10. století př. n. l., byla ve všech ohledech totožná s keltskými nekropolemi kultury Golasecca.
AntikaEdit
V polovině prvního tisíciletí př. n. l. rostla moc a vliv laténského Říma. To vedlo k vytvoření starořímské civilizace. V boji proti neitalským Etruskům se několik italických kmenů spojilo do Latinské ligy. Poté, co se Latinové vymanili z etruské nadvlády, získali mezi italickými kmeny dominantní postavení. Následovaly časté konflikty mezi různými italskými kmeny. Nejlépe doložené jsou války mezi Latiny a Samnity.
Latinům se nakonec podařilo sjednotit italské prvky v zemi. Mnoho nelatinských italických kmenů přijalo latinskou kulturu a získalo římské občanství. Během této doby byly po celé zemi zakládány italické kolonie a neitalské prvky nakonec přijaly latinský jazyk a kulturu v procesu známém jako romanizace. Na počátku 1. století př. n. l. se několik italských kmenů, zejména Marsiové a Samnité, vzbouřilo proti římské nadvládě. Tento konflikt se nazývá sociální válka. Poté, co bylo zajištěno římské vítězství, získaly všechny národy v Itálii, s výjimkou Keltů z Pádské nížiny, římské občanství.
V následujících staletích přijaly italské kmeny latinský jazyk a kulturu v procesu známém jako romanizace.
.