V roce 1917 zavedl válečník ovládající Mandžusko Čang Čuolin novou měnu, známou jako fengtienský jüan neboli dolar, pro použití ve Třech východních provinciích. Měl hodnotu 1,2 jüanu v dřívějších (a stále obíhajících) bankovkách „malých peněz“ a zpočátku byl stanoven jako ekvivalent japonského jenu. Svou hodnotu si udržovala (někdy měla hodnotu o něco vyšší než jen) až do roku 1925, kdy vojenská angažovanost Čang Ce-lina ve zbytku Číny vedla ke zvýšení produkce bankovek a poklesu hodnoty měny. Většinu své hodnoty ztratila měna v roce 1928 v důsledku nepokojů po zavraždění Čang Zuolina. Fengtienský jüan byl vydáván pouze ve formě bankovek, v roce 1917 byly vydány bankovky v hodnotě 1, 5 a 10 jüanů, v roce 1924 pak bankovky v hodnotě 50 a 100 jüanů. Poslední bankovky byly vydány v roce 1928.
Po revoluci se zvýšil počet bank vydávajících papírové peníze. Mezi významné národní emitenty patřily „Commercial Bank of China“ (bývalá Imperial Bank), „Bank of China“ (bývalá Ta-čchingská vládní banka), „Bank of Communications“, „Ningpo Commercial Bank“, „Central Bank of China“ a „Farmers Bank of China“. Z nich pouze „Central Bank of China“ vydávala bankovky po roce 1943. Mimořádně velké množství bankovek vydaly během republikánské éry (1911-1949) provinční banky (nacionalistické i komunistické).
Po revoluci vydávalo oběživo velké množství místních, národních i zahraničních bank. Ačkoli vydávání provinčních mincí většinou skončilo ve 20. letech 20. století, provinční banky pokračovaly ve vydávání bankovek až do roku 1949, včetně komunistických emisí z roku 1930. Většina bankovek vydaných pro použití v celé zemi nesla nápis „národní měna“, stejně jako některé provinční banky. Zbývající provinční bankovky nesly nápis „místní měna“. Ty obíhaly s různým kurzem vůči emisím národní měny. Po revoluci se kromě nominálních hodnot, které již byly v oběhu, rozšířily „drobné peníze“, objevily se bankovky v hodnotách 1, 2 a 5 centů. Mnoho bankovek bylo vydáváno v angličtině v hotovosti (wén).
V průběhu 30. let 20. století vzniklo v Číně v důsledku činnosti invazních Japonců několik nových měn. Dříve existující, národní měna jüan začala být spojována pouze s nacionalistickou, kuomintangskou vládou. V roce 1935 přijala kuomintangská vláda měnové reformy, které omezily emisi měny na čtyři hlavní vládou kontrolované banky: Bank of China, Central Bank of China, Bank of Communications a později Farmers Bank of China. Byl zakázán oběh stříbrných jüanových mincí a zakázáno soukromé vlastnictví stříbra. Bankovky vydávané místo něj byly známy jako fabi (čínsky: 法幣; pinyin: fǎbì) neboli „zákonné platidlo“. Po reformách se v roce 1936 začala vyrábět nová série mincí z obecných kovů.
Japonci během své okupace v Číně zavedli dva kolaborantské režimy. Na severu vznikla „Prozatímní vláda Čínské republiky“ (čín: 中華民國臨時政府) se sídlem v Pekingu (čínsky: 中國聯合準備銀行; pinyin: Zhōngguó liánhé zhǔnbèi yínháng) založila Čínskou federální rezervní banku. Japonští okupanti vydávali mince a bankovky denominované v li (čínsky: 釐) (a měly hodnotu 1⁄1000 jüanu), fen, jiao a jüan. Mezi emitenty patřily různé banky, včetně Čínské centrální rezervní banky (pro loutkovou vládu v Nankingu) a Čínské federální rezervní banky (pro loutkovou vládu v Pekingu). Japonci nařizovali směnné kurzy mezi emisemi různých bank a emisemi nacionalistů, ale bankovky obíhaly mezi čínským obyvatelstvem s různým stupněm přijetí. V letech 1932-1945 vydával loutkový stát Mandžukuo vlastní jüan.
Po druhé světové válce a během následující občanské války trpěla nacionalistická Čína hyperinflací, což vedlo v roce 1948 k zavedení nové měny, zlatého jüanu. Ve 40. letech 20. století se v důsledku vysoké inflace objevily bankovky větších nominálních hodnot. V roce 1941 byly zavedeny bankovky v hodnotě 500 jüanů, v roce 1942 následovaly bankovky v hodnotě 1000 a 2000 jüanů, v roce 1945 bankovky v hodnotě 2500 a 5000 jüanů a v roce 1947 bankovky v hodnotě 10 000 jüanů.
Mezi lety 1930 a 1948 vydávala Čínská centrální banka také bankovky v celních zlatých jednotkách. Tyto bankovky, známé jako „zlaté jüany“, obíhaly ve 40. letech 20. století vedle jüanu jako normální platidlo.
Bankovky jüanu trpěly po druhé světové válce hyperinflací a v srpnu 1948 byly nahrazeny bankovkami denominovanými ve zlatých jüanech v hodnotě 3 milionů starých jüanů. Neexistovala žádná vazba mezi zlatým jüanem a zlatým kovem nebo mincemi a tento jüan také trpěl hyperinflací.
V roce 1948 vydala Čínská centrální banka bankovky (některé s datem 1945 a 1946) v hodnotách 1, 2 a 5 jiao, 1, 5, 10, 20, 50 a 100 jüanů. V roce 1949 byly vydány vyšší nominální hodnoty 500, 1000, 5000, 10 000, 50 000, 100 000, 500 000, 1 000 000 a 5 000 000 jüanů. Čínská centrální banka vydávala bankovky v nominálních hodnotách 1 a 5 fenů, 1, 2 a 5 jiao, 1, 5 a 10 jüanů.
V červenci 1949 zavedla nacionalistická vláda stříbrný jüan, který měl zpočátku hodnotu 500 milionů zlatých jüanů. Obíhal několik měsíců na pevnině před koncem občanské války. Tento stříbrný jüan zůstal de iure oficiální měnou vlády republiky na Tchaj-wanu až do roku 2000.