Jahve je jméno státního boha starověkého Izraelského a později Judského království. Jeho jméno se skládá ze čtyř hebrejských souhlásek (JHVH, známé jako Tetragrammaton), které údajně zjevil svému lidu prorok Mojžíš. Protože jméno nejvyšší bytosti bylo považováno za příliš svaté na to, aby bylo vysloveno, byly souhlásky YHWH použity jako připomínka, že místo božího jména je třeba vyslovit slovo „adonai“ (pán), což je běžná praxe na celém Blízkém východě, kdy se při označování božstva používaly epitety.

Všechna tato ustanovení a podrobnosti se však na boha vztahovaly až později; není jasné, kdy přesně byl Jahve poprvé uctíván, kým a jak. Badatelé J. Maxwell Miller a John H. Hayes píší:

Původ jahvismu je skryt v tajemství. Dokonce i konečná redakce knihy Genesis – II. kniha královská předkládá různé názory na tuto záležitost. Tak Genesis 4,16, připisovaná literárními kritiky takzvanému ´jahwistickému´ prameni, odvozuje uctívání Jahveho od nejstarších dnů lidského rodu, zatímco jiné pasáže odvozují zjevení a uctívání Jahveho od Mojžíše . (111)

Učenec Nissim Amzallag z Ben-Gurionovy univerzity nesouhlasí s tvrzením, že Jahveho původ je nejasný, a tvrdí, že toto božstvo bylo původně bohem kovářů a patronem metalurgů v době bronzové (cca 3500-1200 př. n. l.). Amzallag se konkrétně odvolává na starověké měděné doly v údolí Timny (v jižním Izraeli), biblické i mimobiblické pasáže a podobnost Jahveho s bohy metalurgie v jiných kulturách, aby to podpořil.

Ačkoli Bible, konkrétně kniha Exodus, představuje Jahveho jako boha Izraelitů, existuje mnoho pasáží, které jasně ukazují, že toto božstvo uctívaly i jiné národy v Kanaánu. Amzallag uvádí, že Edomité, Kenité, Moábci a Midjánci v té či oné míře uctívali Jahveho a že existují důkazy, že Edomité, kteří provozovali doly v Timně, přeměnili starší egyptský chrám Hathor na uctívání Jahveho.

Ačkoli biblická vyprávění líčí Jahveho jako jediného boha stvořitele, pána vesmíru a zejména boha Izraelitů, zpočátku byl zřejmě kenaanského původu a podřízen nejvyššímu bohu El. Kenaanské nápisy se zmiňují o menším bohu Jahvem a dokonce i biblická kniha Deuteronomium stanoví, že „Nejvyšší, El, dal národům jejich dědictví“ a že „Jahveho podíl je jeho lid, Jákob a jeho přidělené dědictví“ (32,8-9). Taková pasáž odráží ranou víru Kanaánců a Izraelitů v polyteismus, přesněji řečeno henoteismus (víru v mnoho bohů se zaměřením na jediné nejvyšší božstvo). Tvrzení, že Izrael vždy uznával pouze jednoho boha, je pozdější víra vržená zpět do raných dob vývoje Izraele v Kanaánu.

Význam jména ´Jahve´ byl vykládán jako „Ten, který tvoří to, co bylo stvořeno“ nebo „Uvádí v existenci vše, co existuje“, i když mnozí badatelé nabízejí i jiné výklady. V pozdním středověku začali křesťanští mniši `Jahweho‘ měnit na `Jehovu‘, což je jméno, které se běžně používá dodnes.

Jahweho charakter a moc byly kodifikovány po babylonském zajetí v 6. století př. n. l. a hebrejské spisy byly kanonizovány v období Druhého chrámu (cca 515 př. n. l.). př. n. l. – 70 n. l.), aby zahrnovaly koncept mesiáše, kterého Jahve pošle židovskému lidu, aby ho vedl a vykoupil. Jahve jako všemocný stvořitel, zachovatel a vykupitel vesmíru byl pak později rozvinut prvními křesťany jako jejich bůh, který poslal svého syna Ježíše jako zaslíbeného mesiáše, a islám ve svém systému víry vykládal totéž božstvo jako Alláha.

Extrabiblická zmínka o Jahvem

Za nejstarší zmínku o Jahvem byl dlouho považován Moábský kámen (známý také jako Mešova stéla), který nechal vztyčit moábský král Meš na oslavu svého vítězství nad Izraelem asi v roce 840 př. n. l.. Nápis se zmiňuje o tom, jak Meša po porážce Izraelitů „odnesl nádoby Jahveho ke Kemošovi“ (hlavnímu bohu Moábu), čímž byly myšleny předměty posvátné pro uctívání Jahveho v chrámu, nejspíše v chrámu v hlavním městě Izraele Samaří (Kerrigan, 78-79).

Moábský kámen byl objeven v roce 1868 n. l. v dnešním Jordánsku a nález byl publikován v roce 1870 n. l. V roce 1870 byl Moábský kámen objeven na území dnešního Jordánska. Jako první nalezený mimobiblický nápis zmiňující Jahveho se o nálezu hodně mluvilo, protože stéla podávala zprávu o stejné události z biblického vyprávění v knize II Královská 3, v níž se Moábec Meša vzbouřil proti Izraeli (i když s tím zásadním rozdílem, že stéla tvrdí, že Moábci zvítězili, a Bible tvrdí, že Izrael zvítězil). Způsob interpretace Jahveho linie dále podpořil pojetí Jahveho jako jediného boha Izraelitů, neboť Meša tvrdí, že si vzal nádoby izraelského boha jako daň za své vlastní.

V roce 1844 n. l. vykopal ruiny starověkého města Soleb v Núbii archeolog Karl Richard Lepsius, který místo podrobně zdokumentoval, ale nevykopával. V roce 1907 n. l. přijel James Henry Breasted a místo vyfotografoval, ale opět se nezabýval žádnými vykopávkami. Teprve v roce 1957 n. l. tým pod vedením archeologa Michela Schiffa Giorginiho provedl vykopávky na místě a nalezl zmínku o skupině lidí označované jako „Šasu Jahveho“ u paty jednoho ze sloupů chrámu v hypostylovém sále. Chrám nechal postavit Amenhotep III (asi 1386-1353). př. n. l.) a zmínka o Jahvem prokázala, že tento bůh byl uctíván jiným národem dávno před dobou, kdy se měly odehrát události z biblických vyprávění.

Šasuové (uváděni také jako Šašuové) byli semitský kočovný národ, který Egypťané popisovali jako psance nebo bandity, a ve skutečnosti jsou jmenováni na sloupu chrámu v Solebu mezi dalšími nepřáteli Egypta a později se objevují na nápisu z doby vlády Ramsese II (1279-1213 př. n. l.) jako jedni z faraonových nepřátel v bitvě u Kadeše. Jelikož bylo zjištěno, že šlo o kočovný národ, objevily se pokusy spojit je s Hebrejci a s Habíry, skupinou odpadlíků v Levantě, ale tato tvrzení byla vyvrácena. Ať už byli Šasuové kdokoli, nebyli to Hebrejci a zdá se, že Habírové byli Kanaánci, kteří se prostě odmítli podřídit zvykům země, nikoli samostatná etnická skupina.

Objev zmínky Amenhotepa III. o Šasu Jahveho umístil tohoto boha mnohem dříve do historie, než bylo dosud přijímáno, ale také naznačil, že Jahve možná nebyl původním obyvatelem Kanaánu. To odpovídalo teorii, že Jahve byl pouštním bohem, kterého Hebrejci přijali při svém exodu z Egypta do Kanaánu. Popisy Jahveho, který se v noci zjevuje jako ohnivý sloup a ve dne jako oblak, stejně jako další představy ohně z knihy Exodus, někteří badatelé vykládali tak, že jde o boha bouře nebo božstvo počasí a zejména o boha pouště, protože Jahve je schopen nasměrovat Mojžíše ke zdrojům vody (Ex 17,6 a Numeri 20). V současnosti je však obecně přijímáno, že Jahve pochází z jižního Kanaánu jako menší bůh v kanaánském panteonu a Šasuové jako kočovníci si jeho uctívání nejspíše osvojili během svého pobytu v Levantě.

Moábský kámen byl také reinterpretován ve světle nejnovějších vědeckých poznatků, které ukazují, že Moábci také uctívali Jahveho, a zmínka o tom, že Meša odnesl Jahveho nádoby do Kémosu, nejspíše znamená, že se zmocnil toho, co podle jeho názoru patřilo Moábcům, nikoli že si podmanil Izrael a jeho boha ve jménu svého.

Jahwe v Bibli

Bible se zmiňuje o jiných národech uctívajících Jahveho a o tom, jak bůh přišel z Edómu na pomoc Izraelitům ve válce (Dt 33,2; Soudců 5,4-5), ale není to ústřední příběh. V Bibli je Jahve jediným pravým Bohem, který stvořil nebesa a zemi a pak si vybral určitý národ, Izraelity, za své vlastní.

Jahve stvořil svět a zavěsil slunce a měsíc na nebesa, jak začíná kniha Genesis. Stvoří zvířata a lidi, při velké potopě zničí všechny kromě Noeho, Noemovy rodiny a zvířat, která Noe zachrání, a vyvolí Abrama (později známého jako Abraham), aby vedl svůj lid do země Kanaán a usadil se tam (Genesis 1-25).

Abrahamovo původní společenství rozvíjel jeho syn Izák a poté jeho vnuk Jákob (známý také jako Izrael). Jákobův oblíbený syn Josef byl svými bratry prodán do otroctví a odveden do Egypta, kde se díky své schopnosti vykládat sny prosadil a dokázal zachránit kraj před hladomorem (Genesis 25-50). Kniha Genesis končí Josefovou smrtí poté, co řekl svým bratrům, že je Jahve vyvede z Egypta a přivede zpět do země zaslíbené Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi.

O mnoho let později, když se Izraelité stali pro Egypťany příliš početnými, nařídí nejmenovaný faraon jejich zotročení a ztíží jim život (Exodus 1-14). Přesto izraelská populace stále roste, a tak faraon nařizuje zabít všechny novorozence mužského pohlaví (Exodus 1,15-22). Jedna žena z levitského kmene mezi Izraelity ukryje svého syna a pak ho pošle v košíku po řece, aby ho našla faraonova dcera, která ho adoptuje; toto dítě je Mojžíš (Ex 2,1-10). Mojžíš poznává svou pravou identitu Izraelity a po zabití Egypťana prchá do země Midján, kde se po čase setkává s Jahvem v podobě hořícího keře (Ex 3, 4, 1-17). Zbytek knihy Exodus podrobně popisuje deset ran, které Jahve sesílá na Egypt, a to, jak Mojžíš vede svůj lid ke svobodě.

Mojžíš sám nikdy nedojde do zaslíbené země Kanaán kvůli nedorozumění s Jahvem, kdy udeří do skály pro vodu, ačkoli neměl (Numeri 20), ale předá vedení své pravé ruce Jozuovi, který pak vede svůj lid při dobývání Kanaánu podle Jahveho pokynů. Jakmile je země dobyta, Jozue ji rozdělí mezi svůj lid a ten časem založí Izraelské království.

Jahve v kanaánském panteonu

Biblické vyprávění však není tak přímočaré, jak by se mohlo zdát, protože obsahuje také zmínku o kanaánském bohu El, jehož jméno je přímo zmíněno ve slově `Izrael‘ (Ten, který bojuje s Bohem nebo Ten, který vytrvá s Bohem). El byl hlavním božstvem kenaanského panteonu a bohem, který podle Bible udělil Jahvemu moc nad Izraelity:

Když Nejvyšší udělil národům jejich dědictví, když oddělil lidské syny, stanovil hranice národů podle počtu Božích synů. Neboť Jahveho podíl je jeho lid, Jákob jeho přidělené dědictví. (Dt 32,8-9, masoretský text).

Kanaánci, stejně jako všechny starověké civilizace, uctívali mnoho bohů, ale hlavním z nich byl bůh nebes El. V tomto úryvku z Deuteronomia dává El každému z bohů moc nad částí pozemského lidu a Jahve je přidělen Izraelitům, kteří ho časem učiní svým nejvyšším a jediným božstvem; je však zřejmé, že existoval již dříve jako menší kanaánský bůh.

Jahwe jako bůh metalurgie

Podle badatele Nissima Amzallaga byl však Jahve bohem metalurgie. Amzallag píše:

Zásadní spojení mezi Jahvem a mědí naznačuje kniha Zachariáš, kde je příbytek Boha Izraele symbolizován dvěma měděnými horami (Zach 6,1-6). Ezechiel ve svých proroctvích popisuje božskou bytost jako ´člověka, který tam byl a jehož vzhled zářil jako měď´ (Ez 40,3), a v jiné části této knihy je Jahve dokonce výslovně zmíněn jako tavič (Ez 22,20). V Iz 54,16 je Jahve výslovně zmíněn jako tvůrce měditepce i jeho díla… Takovéto zapojení Jahveho se jinde u jiných řemesel či lidských činností nezmiňuje. (394)

Amzallag si dále všímá podobností mezi Jahvem a jinými bohy metalurgie:

Bůh metalurgie se obecně jeví jako význačné božstvo. Obvykle se podílí na stvoření světa a/nebo na stvoření lidí. Převažující význam boha metalurgie odráží ústřední roli, kterou hrály měděné hutě při vzniku civilizací v celém starověkém světě. (397)

Amzallag srovnává atributy egyptského Ptaha a mezopotamského Ea/Enkiho spolu s Napirem z Elamu, všech bohů metalurgie (kromě jejich dalších atributů), s Jahvem a nachází nápadné podobnosti. Dále tvrdí, že jméno boha Edomitů, Qos, je epitetem pro Jahveho, a poznamenává, že Edomité, národ úzce spojený s metalurgií, byli hlavními pracovníky a správci měděných dolů v Timně, a dále, že Edom se v Bibli nikdy nezmiňuje o tom, že by vyzýval Izrael ve jménu cizího boha; to naznačuje, že oba národy uctívaly stejné božstvo (390-392).

Ačkoli byla Amzallagova teorie zpochybněna, nebyla vyvrácena. Zvláště přesvědčivé jsou jeho argumenty z biblických pasáží a citované archeologické důkazy z ruin dolů v Timně.

Od boha metalurgie k nejvyššímu božstvu

Jahwe se podle Amzallaga změnil z jednoho z mnoha bohů na nejvyšší božstvo u Izraelitů v době železné (asi 1200-930 př. n. l.), kdy železo nahradilo bronz a taviči mědi, jejichž řemeslo bylo považováno za druh transformační magie, ztratili své jedinečné postavení. V tomto novém věku se Izraelité v Kanaánu snažili distancovat od svých sousedů, aby upevnili politickou a vojenskou sílu, a tak Jahveho povýšili nad Ela jako nejvyšší bytost a prohlásili ho za svého. Jeho spojení s kovárnou a s obrazy ohně, dýmu a bití fungovalo i při popisu boha bouří a války, a tak se Jahveho charakter změnil z božstva proměny na božstvo dobývání. Miller a Hayes k tomu poznamenávají:

Snad nejvýraznější charakteristikou Jahveho v rané izraelské poezii a narativní literatuře je jeho bojovnost. Takzvaná „Píseň o moři“ v Exodu 15,1-18 a „Píseň o Deboře“ v Soudců 5 jsou typické svou chválou Jahveho, božského bojovníka, na kterého se lze spolehnout, že zasáhne ve prospěch svých stoupenců… Je tedy možné, že Jahve získal status národního boha především v souvislosti s izraelskými válkami. V dobách míru budou kmeny do značné míry závislé na Baalovi v jeho různých místních podobách, aby zajistily plodnost. Když se však spojily, aby vedly válku proti společným nepřátelům, obracely se k Jahvemu, božskému bojovníkovi, který jim mohl zajistit vítězství. (112)

Jahwe jako válečník je patrný v celých hebrejských spisech, které se staly křesťanským Starým zákonem, a obraz válečníka je patrný i v pasážích Nového zákona, které čerpaly z dřívějších děl (např. Ef 6,11, Flp 2,25, II Tim 2,3-4, I Kor 9,7 aj.). V době, kdy byla tato díla napsána, prošlo uctívání Jahveho dramatickou proměnou oproti tomu, jaké bylo v prvních dnech pobytu Izraelitů v Kanaánu.

Raná & Pozdější náboženská víra & Praxe

Původně lidé v Kanaánu, včetně Izraelitů, praktikovali určitou formu uctívání předků, kdy kromě vzdávání úcty svým pozemským předkům uctívali „boha otce“ nebo „boha domu“, a to ve snaze navázat individuální kmenové a rodinné vazby (van der Toorn, 177). Časem se tato praxe vyvinula v uctívání božstev, jako jsou mimo jiné El, Ašera, Baal, Utu-Šamaš a Jahve.

Jak Izraelité rozvíjeli své společenství v Kanaánu, snažili se distancovat od svých sousedů a, jak bylo uvedeno, povýšili Jahveho nad tradiční kanaánské nejvyšší božstvo El. V této době však nepřijali monoteismus. Izraelité zůstali henoteistickým národem po celou dobu soudců, která předcházela vzniku monarchie, a po celou dobu Izraelského království (cca 1080-c. 722).

V roce 931 př. n. l. se po Šalomounově smrti království rozdělilo na dvě části a na jihu vznikl nový politický útvar, Judské království s hlavním městem Jeruzalémem. Izraelské a judské království spolu pravidelně válčily nebo se spojovaly až do roku 722 př. n. l., kdy Asyřané zničili Izrael a v souladu se svou obvyklou vojenskou politikou deportovali obyvatele a nahradili je jinými ze své říše. Judsko bylo schopno odolávat asyrským vojenským tažením, ale jen díky tomu, že Asýrii platilo tribut.

Asyrská říše padla v roce 612 př. n. l. pod náporem Babylóňanů, Médů a dalších a Babylóňané si nárokovali oblast Kanaánu. V roce 598 př. n. l. vtrhli do Judska, vyplenili Jeruzalém, zničili Šalomounův chrám a přední občany odvedli zpět do Babylonu. Toto období židovských dějin je známé jako babylonské zajetí (asi 598-538 př. n. l.). Babylon byl dobyt perským králem Kýrem Velikým (zemř. 530 př. n. l.), který v roce 538 př. n. l. umožnil židovským vůdcům návrat do vlasti.

Stejně jako u všech starověkých (i moderních) náboženství byla víra lidí založena na chápání quid pro quo (to za to), kdy ctili a sloužili božstvu a na oplátku dostávali ochranu a vedení. Když byl chrám zničen a království vypleněno, museli židovští duchovní najít nějakou příčinu této tragédie a dospěli k závěru, že to bylo proto, že nevěnovali Jahvemu dostatečnou pozornost a uznáním a uctíváním jiných bohů si ho rozhněvali.

V období Druhého chrámu (cca 515 př. n. l. – 70 n. l.) byl judaismus revidován, Tóra kanonizována a bylo zavedeno nové chápání božství, které je dnes známé jako monoteismus – víra v jediné božstvo. V této době, jak zjistili vědci, byla starší díla, která se nakonec stala hebrejským Písmem, revidována tak, aby odrážela monoteistický systém víry Izraelitů mnohem dříve, než byl ve skutečnosti praktikován.

Monoteismus hebrejských písem si později přivlastnili stoupenci křesťanství, kteří pokračovali v uctívání Jahveho, nakonec známého jako Jehova a poté jednoduše jako „Bůh“, a také islám od 7. století n. l. rozvíjel božstvo pod jménem Alláh („Bůh“). Ať už byl Jahve původně kdokoli a byl uctíván jakkoli, dnes tvoří základ tří velkých monoteistických náboženství světa.

.