Když jsem chodil na přísnou soukromou střední školu, byli jsme rozděleni do různých klik, které se spolu nemísily, což připomínalo vězeňské prostředí. Na vrcholu řetězce byli pohodáři. Abyste byli cool, museli jste buď vynikat ve sportu, prodávat drogy, mít velmi sebevědomou/vstřícnou osobnost, nebo silný postoj I don’t give a fuck.

Uprostřed byli průměrní lidé bez extrémních vlastností a nedostatků, kteří tvořili většinu studentské populace. Byli to hlavně stoupenci, kteří proplouvali životem s malými ambicemi, ale také s menším stresem než většina ostatních.

Pak tu byli odmítači. Být odmítačem bylo horší než mít AIDS, protože pohlavní choroby se alespoň daly udržet v tajnosti. Tento nejnižší z nejnižších statusů byl navždy poznamenán na tváři a duši – alespoň v očích teenagera. Nikdo se na ně nechtěl dívat, mluvit s nimi nebo být s nimi viděn, pokud to nebylo v souvislosti s bitím, pliváním do vlasů nebo posmíváním se jim. Byli sami, nebo ještě hůř, museli se během oběda poflakovat s učiteli.

Spousta těchto dětí začínala s velmi špatnými kartami v balíčku: někteří smrděli jako hnijící mrtvoly, někteří se extrémně styděli, někteří byli až příliš oškliví a někteří se ani v šestnácti letech nedostali do puberty. Někdy se však mohlo stát, že i průměrné dítě se vlivem okolností stalo vyřazeným. To byl případ toho nového kluka.

Nový kluk přišel do čtvrtého ročníku střední školy. Stejně jako spousta dospívajících v jeho věku si nebyl příliš jistý sám sebou a ještě si nevytvořil úplnou identitu. Nikoho neznal, takže se musel rychle zařadit do nějaké party, což bylo těžké, když se všichni navzájem znali. Byl pod tlakem, protože kdyby ho viděli příliš dlouho samotného bez kamarádů, lidé by o něm začali mluvit a jeho pověst by utrpěla.

Čas se krátil a zoufalství mu začalo plnit plíce. Pokud svou situaci nezmění, brzy se z něj stane vyvrhel. Musel něco udělat, ale co?“

Vzestup

Jednoho dne se učitel náboženství při hodině nudil a rozhodl se, že si to na nováčkovi přede všemi vybije tím, že mu bude klást otázky. Když si uvědomil, že jeho žák na to, co se učí, kašle, otravoval ho dalšími otázkami ve snaze zesměšnit ho, což začalo nováčka rozčilovat. Následovala hádka, která se vystupňovala před celou třídou. Nový kluk dostával slovní výprask, dokud se nerozčílil a neomaleně neřekl něco ve smyslu „vyliž mi řiť“. Celá třída se na dlouhou chvíli začala opravdu hlasitě smát. Učitel náboženství byl ponížený a došla mu slova. Vztekle ho poslal do ředitelny.

No a teď si uvědomte, že to byl vážný přestupek na soukromé střední škole, kde urážení učitelů bylo vážnou záležitostí, za kterou ho mohli vyloučit. Ve stejném roce byl vyhozen jeden student s úplným panenským záznamem, protože při ústní prezentaci měsíčkoval třídu. Naštěstí však ten nový kluk dostal jen podmínku a já si jen dokážu představit, jak těžce to odnesli jeho přehnaně přísní, hranatí rodiče. Když se ale vrátil, čekalo ho překvapení.

Jeden z cool kluků si ho všiml a myslel si, že to, co říká, je super. Byl nejpohodovější a nejuhlazenější ze všech uhlazených dětí našeho ročníku, špička. Říkejme mu Coolio. Coolio představil nového kluka své partě a spřátelil se s ním. V důsledku toho se jeho život přes noc dramaticky změnil. Vstoupil do úplně nového cizího vesmíru.

Najednou se zdálo, že ho má celá planeta ráda a všichni se s ním chtějí kamarádit. Protože byl v nejvyšší klice, náhodní lidé mu zadarmo projevovali úctu a celý den mu lezli do zadku. Holky, které se o něj zpočátku ani trochu nezajímaly, si ho začaly všímat a bavit se s ním. Někdy ho bylo vidět, jak drží za ruku některé z nejhezčích holek, mnohem vyšších a mnohem hezčích než on. Během několika dní se z něj stal úplně jiný kluk: byl tak šťastný, že doslova tančil a zpíval na chodbách, hlavu vztyčenou, jako by mu patřil svět. Stal se z něj třídní klaun a ke cti mu slouží, že byl docela vtipný; s většinou lidí se navíc choval přátelsky.
Jak ale čas plynul, byl čím dál nafoukanější a arogantnější. Po několika měsících tohoto koktejlu lásky a úspěchu začalo být jeho ego větší než jeho talent. Mezi ním a vůdcem skupiny narůstalo napětí. Nový kluk mu začínal zabírat příliš mnoho prostoru.

Lekce

Jednoho dne hrál se svými přáteli poker. Sázky byly 25 centů a jemu se dařilo, kolo za kolem dostával nejlepší kombinace. Coolio se rozzlobil. Obvinil ho, že podvádí. Navenek se oba kluci hádali o pár bezvýznamných dolarů, ale skutečná hádka byla o tom, že už jsou jeden druhého unavení. Nováček neustoupil – koneckonců teď byl hot shit, ne?

Diskuze skončila nepamětnými fuck you a nový kluk naštvaně odešel jako div ne se zraněnými city. Myslel si, že to zvládne, ale zapomněl na jednu věc: Coolio pořád tahal za nitky. Byl to on, kdo ho sem přivedl a kdo ho mohl odstranit.

Coolio začal šíleně kecat, že ten nový kluk je buzerant a ubrečená nula. Slovo bylo na světě. Vůdce promluvil. Mělo stejnou váhu, jako když kněz exkomunikuje kacíře z náboženské obce. Ten nový kluk byl prokletý a odsouzený k tomu, aby nebyl cool. Ostatní cool lidi ho měli pořád rádi, ale dávali přednost Cooliovi a museli za ním stát. Průměrní lidé, kteří mu zadarmo projevovali úctu a lásku, o něj teď, když už nebyl v klice, nestáli. Holkám, které s ním flirtovaly, přestaly jeho vtipy připadat vtipné a začaly se mu vyhýbat. Na čele měl vyražené písmeno „L“. Zase byl sám.

Musel něco udělat. Po několika týdnech se z něj stal vyděděnec, který neměl žádné přátele ani nikoho, s kým by si mohl popovídat. O odpolední přestávce už tu samotu nemohl vydržet, a tak se vydal ke stolu odmítačů. Během svých patnácti minut slávy je však nikdy nevzal na vědomí. Neměli ho rádi. Odmítači ho odmítali.