Omezení funkčního období nejpříměji brání tomu, aby si politici udělali z výkonu funkce kariéru, strávili 30 nebo 40 let jako kongresmani nebo senátoři a vydrželi v ní tak dlouho, až budou sotva fungovat. Vynucování střídání ve funkcích by také bránilo rozvoji trvalých vztahů mezi poslanci a zájmovými/lobbistickými skupinami. I kdyby se tyto vazby vytvořily, trvaly by jen do konce funkčního období poslance.
Omezením počtu funkcí a podporou volební soutěže brání vytvoření stálé politické třídy. Tím, že budou nuceni znovu kandidovat na různé úřady, a nikoliv se ucházet o znovuzvolení jako stávající kandidáti, bude větší část zavedených kandidátů poražena. Ve větším počtu volebních klání se objeví neúředníci, což povede k většímu zaměření na problémy než například na službu voličům. „Disruptivní“ kandidáti, jaké vidíme v novém demokratickém uskupení ve Sněmovně reprezentantů, budou mít větší šanci na úspěch.
Kritici se obávají, že fluktuace zákonodárců jen zvyšuje moc kongresových zaměstnanců, ale mít v podstatě stálé předsedy a řadové členy vede také k téměř stálým zaměstnancům. V praxi se nezdá, že by voličům sloužil lépe třicetiletý zákonodárce než třicetiletý zaměstnanec, protože oba mají tendenci reprezentovat politickou kulturu, vlivné zájmy a zakořeněný stav více než cokoli, co by se blížilo veřejnému zájmu. Ekonomie veřejné volby nás upozorňuje, že i instituce mají své zájmy a dlouholetí zákonodárci a zaměstnanci slouží převážně instituci, k níž oba patří. Argument, že voliči mají prospěch z toho, že mají zkušenější zákonodárce, je vyvrácen tím, že tito zákonodárci se zasloužili o všechno, od explodujících deficitů a nekontrolovaných výdajů na nároky až po neomezené prezidentské válčení. Zabránění doživotním zákonodárcům přinejmenším vytváří možnost změny.
Možná nejvýznamnější důkaz o pozitivním dopadu omezení funkčního období přinesli ekonomové Randall Holcombe a Robert Gmeiner z Floridské státní univerzity, kteří dospěli k závěru, že taková omezení ve státních zákonodárných sborech zpomalují růst výdajů i daní. Míra růstu se pohybovala v rozmezí od 16 % do 46 % nižší ve státech, které zavedly omezení délky funkčního období.
Vliv by mohl být ještě větší na federální úrovni. Čím déle jsou poslanci v Kongresu, tím důsledněji hlasují pro vyšší výdaje. Kdysi radikální kritici federální vlády se po odsloužení několika volebních období v hlavním městě státu v podstatě „odstěhují“. Problém proměny politiky v trvalou kariéru je horší na federální úrovni, kde je zákonodárství vysoce profesionalizované a do značné míry nepodléhá vlivu veřejnosti, natož kontrole.
Cruzův-Rooneyho ústavní dodatek je podobný tomu, který Cruz navrhl před dvěma lety. Ten by omezil senátory na dvě šestiletá funkční období a kongresmany na tři dvouletá funkční období. Opatření má tři spolupředkladatele z řad GOP v Senátu. Prezident Donald Trump tuto myšlenku podpořil, stejně jako Beto O’Rourke, Cruzův demokratický protikandidát z loňského listopadu.
Při propagaci svého zákona Cruz vysvětlil: „Příliš dlouho členové Kongresu zneužívali svou moc a ignorovali vůli amerického lidu“. Termínové limity, tvrdil, „nabízejí řešení nefunkčnosti, kterou vidíme ve Washingtonu, D.C.“. Rooney se odvolával na „drtivou“ podporu amerického lidu.
To druhé je samozřejmě pravda, ale na ničem nezáleží, když jde o takovou otázku, jako je omezení délky funkčního období. Jakýkoli dodatek by musely schválit tři čtvrtiny států, ale to není tak vysoká překážka, jak by se mohlo zdát. Vždyť 15 států již omezuje funkční období svých zákonodárců. (Voliči v dalších šesti státech hlasovali o zavedení omezení funkčního období, ale zákonodárné sbory nebo soudy tato opatření následně zrušily). Pravděpodobnost, že se dvě třetiny členů Kongresu odhlasují tím, že pošlou pozměňovací návrh, je však pouze teoreticky vyšší než nula. Je pravděpodobnější, že Satanovi démoni budou hlasovat pro uzavření pekla.
Existují i další možné volební nápravy, ale jen málo z nich by bylo pro současné členy přijatelnějších. Například přidání kongresových křesel – počet 435 je stanoven zákonem, nikoliv ústavou – by ztížilo gerrymandering a zvýšilo by počet konkurenčních obvodů. Zásadnější reformy, jako je volba podle pořadí hlasů, vícemandátové obvody, poměrné zastoupení a další, by do národního zákonodárného sboru přinesly rozmanitější perspektivy tím, že by posílily hlasovací sílu politických menšin. Jednalo by se však o ještě radikálnější odchylky od současného stavu, a proto je méně pravděpodobné, že by získaly souhlas Kongresu i státních zákonodárců.
Článek V Ústavy však umožňuje alternativu: Dvě třetiny států mohou požádat o svolání ústavního konventu. Diskuse se však vedou o tom, zda by se takové shromáždění mohlo omezit na projednávanou problematiku. To vede k tomu, že i někteří horliví zastánci změn váhají, zda takový nejistý prostředek použít. Konzervativní aktivisté, kteří doufají, že se jim podaří omezit výdaje a daně, již dlouho svádějí ostré boje o rozumnost použití této taktiky.
Nejlepší šancí je prosadit státem stanovené omezení funkčního období členů Kongresu, obvykle prostřednictvím volebních iniciativ. Do poloviny devadesátých let 20. století přijalo taková omezení 23 států. Bohužel v roce 1995 Nejvyšší soud většinou 5:4 tato opatření zamítl s tím, že pravomoc státu nad volbami do Kongresu tak daleko nesahá. V tomto případě, U.S. Term Limits, Inc. v. Ray Thornton a další, žalovali frustrovaní držitelé úřadů v Arkansasu (Thornton byl demokratický kongresman), aby zrušili omezení zavedená státními voliči. Autorem stanoviska byl soudce John Paul Stevens, který prohlásil, že státy nemohou ukládat dodatečnou kvalifikaci kandidátům na federální úřad. K němu se připojili David Souter, Ruth Bader Ginsburgová a Stephen Breyer. Většinu doplnil soudce Anthony Kennedy, který napsal souhlasné stanovisko, jež obsahovalo veselou výtku, že omezení by narušilo „vztah mezi lidem národa a jeho národní vládou“ a „znevážilo republikánský charakter národní vlády“. (Je třaskavé si uvědomit, že Stevense, Soutera a Kennedyho jmenovali republikánští prezidenti.)
Clarence Thomas byl autorem disentu, k němuž se připojili předseda Nejvyššího soudu William Rehnquist a soudci Antonin Scalia a Sandra Day O’Connorová. Ti tvrdili: