Byl jsem v desáté třídě, když se moje třída loučila. Měla jsem na sobě obyčejný bílý oblek a modrý salvar a prohlásila jsem ženě v zrcadle, že vypadá „nejkrásněji“. Protože krásná pro mě- byl pocit. Šel jsem na rozloučení, užil jsem si nejlepší chvíle svého života a dostal jsem ocenění „nejlepší žák“. Dokonce i tituly Miss / Pan školy se neudělovaly na základě toho, jak jsme se oblékali, chodili nebo vypadali, ale na základě toho, co jsme si mysleli, jak jsme mluvili, jací jsme byli. Až do svých šestnácti let jsem nevěděla, že krása je něco víc než jen pocit.

Pak vstupte do vyššího ročníku. A najednou si lidé všímali jen mého těla. Říkali mi, že jsem plochá. Mám plochý hrudník a jsem na to hrdá, ale nebylo to tak po celou dobu a trvalo mi hodně dlouho, než jsem se s tím smířila. Pro většinu žen je velikost prsou velký problém. Ta moje byla malá. I Salman Khan má větší. Většinu života jsem měla košíček A/B a podprsenky mi byly dost nepohodlné. Kamarádky ve škole a na vysoké mi říkaly věci jako: „Vy máte citrony, my máme pomeranče“ až po „Proč se staráš o nošení hlubokých výstřihů, ne že bys něco měla?“

Myslela jsem si, že je mi to jedno. Ale čím víc se to dělo, tím víc mi na tom záleželo. Nešlo o prsa ani o jejich velikost. Šlo o to, že jsem se styděla. Zahanbení za to, kým jsem. Křivé ženy jsou zostuzovány za to, že mají křivky, ploché ženy jsou zostuzovány za to, že jich mají málo. Ty bez prsou jsou zřejmě „méně přitažlivé“, protože přitažlivý není můj drsňácký titul z ekonomie, ale jen to, že bych měla mít „pomeranče“ na odiv.“

Také čtěte:

Všechna prsa jsou radikální

Brzy jsem si začala uvědomovat své tělo a chtěla jsem mít ten „dokonalý“ tvar.

Žijeme ve světě, který má hotovou představu o tom, jak má ženské tělo vypadat. Ale nejenže se svět skládá z různých druhů nás, ale máme také různé tvary a velikosti. Naše těla se také neustále mění. Mít větší prsa byl možná nejvyšší „požadavek“ ve světě, který právě kvůli tomu viděl ženy, ale teď se ozývají dívky, jako jsme my. A pomalu překonávají zahanbení svých vrstevníků, aby se postavily samy za sebe.

Jednou jsem narazila na fotku té šťastné šestnáctileté dívky, která se usmívala s oceněním „nejlepší studentka“ a ležela na mém stole. A já si říkala, kde je ta holka? Takže jako pro někoho, kdo byl vychováván k tomu, aby byl úžasný, a ne aby vypadal úžasně, bylo snazší překonat dva roky posuzování za to, jak vypadáte. Bylo mi osmnáct, byla jsem nejlepší ve třídě a už jsem se nikdy neohlédla zpátky.

Také čtěte: Body Positivity by neměla být o oslavování obezity

Od té doby, co mi bylo dvacet, jsem si dala za úkol mluvit za ty, kteří se obávají, že jsou malí. Moje tělo nemá absolutně žádnou roli v tom, kdo jsem. To moje srdce, moje duše a moje hlava mě dělají tím, kým jsem.

V dnešní době není neobvyklé, že se mladé ženy s malým poprsím chlubí tím, co mají, hlubokým véčkovým výstřihem. A stále více žen s malým poprsím se objevuje na sociálních sítích a oslavuje svůj vzhled na instagramu.

Mladým chlapcům a dívkám je třeba říct, že jsou víc než jejich tělo. A tyto rozhovory musí začít už doma a ve školách. Nebýt mé výchovy, byla bych další obětí hanobení těla. Nespáchala jsem sebevraždu (jako mnoho jiných), protože jsem byla vychována jako silná dívka, která o sobě ví víc než jen to, jak vypadá.

Nastal čas, abychom přešli od body positivity k neutralitě těla. Kde drobné dívky a chlapci nejsou zatíženi vědomím těch povrchních standardů krásy. Svět, kde nejsme lapeni do pasti nesmyslných závodů o krásu, jakmile se dostaneme do puberty, a někdy i dříve.

Také si přečtěte:

Ayushi Aggarwal je stážistkou na SheThePeople.TV

Podívejte se na následující článek: Stydění za tělo prostě neunikne ani Deepika Padukone