Ti z nás, kteří byli dětmi v době vrcholícího hnutí za přírodní potraviny v sedmdesátých letech, budou navždy spojeni nespokojeností. Byla to doba, na kterou vzpomínáme ne pro její zásady – ano ekologickým produktům, ne konzervantům – ale pro její nekonečné útoky na naše jemné mladé chuťové buňky.Byla to hnědá rýže, která nám při žvýkání drásala stoličky a vyvrhovala z nich drobné skvrnky otrub. Byl to vodnatý domácí jogurt, který odolával všem pokusům o zmírnění jeho kyselosti. A vrcholem našeho dietního utrpení, horším dokonce než sendviče s klíčky, ovocné kůže nebo celozrnné koláčky, byl svatojánský chléb, náhražka čokolády, která nikdy nemohla.

V sedmdesátých letech pronikl svatojánský chléb do potravinářských družstev a pekařských knih, jako by byl vyslán na misi COINTELPRO, aby odcizil další generaci levice. „Výborný v koláčcích, horkých nápojích, dortech i v cukrovinkách bez námitek,“ hlásala veganská kuchařka „Deset talentů“ z roku 1968 s poznámkou, že je osvědčeným prostředkem na úpravu střev.“Vyzkoušejte karob,“ povzbuzovala Maureen Goldsmithová, autorka knihy „The OrganicYenta“, ale i její podpora byla doprovázena pojistkou; v poznámce k receptu na karobový pudink přiznala, že si čas od času ještě odskočí pro skutečnou čokoládu – i když čím dál méně často!Nikdo mladší dvanácti let ji nesnese. Ani tyčinky, které v tenké voskově hnědé skořápce ukrývaly kousek sotva slazeného arašídového másla, ani sušenky – celozrnné, slazené medem – posypané kousky rohovníku, které se odmítaly rozpustit v ústech a místo toho se nepříjemně lepily mezi zuby. Moje matka – která k trvalé vděčnosti svých dětí nikdy nedělala kompromisy ve svých receptech na koláče, a to ani v době, kdy byla na vrcholu svého plnohodnotného stravování – mi nedávno řekla, že ani ona nikdy neměla karob tak ráda.

Karob byl zatížen dobrými úmysly od chvíle, kdy se dostal do Severní Ameriky. V roce 1854 dovezl americký patentový úřad osm tisíc stromů rohovníku zeŠpanělska a rozvezl je především po Kalifornii. Strom svatojánského chleba, Ceratonia siliqua, se ve Středomoří pěstoval po tisíce let a v letech přílivu poskytoval obživu zvířatům, v letech odlivu lidem. Někteří mu říkali svatojánský chléb, jiní kobylka.

Celé století po jeho příchodu se američtí zemědělští odborníci pokoušeli z rohovníku, kterému se na jihozápadě zřejmě dařilo, vymámit výnosnou úrodu. Podle článku v LosAngeles Times z roku 1914 C. W. Beers, zahradnický komisař okresu Santa Barbara, prohlásil: „Může přijít den, kdy se z pouští stanou rozsáhlé lesy rohovníků.“ Někteří vědci, kteří si všimli vysokého obsahu cukru v luscích, jimi krmili telata a kuřata místo zrní, aby podpořili jejich růst. Jeden z nich založil ve dvacátých letech 20. století v Los Alamitos továrnu na těžbu cukru z rohovníku. Ve čtyřicátých letech však byly tyto odolné a stálezelené stromy degradovány na okrasné dřeviny jižní Kalifornie, a to dokonce ne zrovna vítané. „Chcete lusk svatojánského chleba? . . Mám jich příliš mnoho,“ napsal v roce 1945 humorista Abercrombie v L.A. Times. Přibývalo jich na trávnících a parkovištích.

Rozvíjející se průmysl zdravé výživy v Los Angeles byl možná jediný, kdo dal rohovníku pořádnou šanci. Jedna z prvních raw food kuchařek v zemi, „Mrs. Richter’s Cook-Less Book“ z roku 1925, obsahovala recepty na karobovo-mandlové mléko a karobové cukrovinky z piniových oříšků. V roce 1932 se naturopat a autor alternativní medicíny v Los Angeles Times Phillip Lovell zmiňuje o sladkostech z „fíků, ořechů, sušených švestek, medu, datlí, rozinek a karobové moučky“. V padesátých letech devatenáctého století se jeden z těchto příznivců zdravé výživy musel zamyslet nad tím, zda když pevně zavřete oči a meditujete o svých dobře upravených střevech, nechutná svatojánský chléb možná trochu jako čokoláda.

A tak se kuchařky o přírodních potravinách zaplnily recepty: karobové sušenky s ovesnými vločkami, karobové pudinky, horké karobové kakao, karobové brownies, karobová poleva, karobový fondán.V potravinářských družstvech – varování pro spouštěče – se rozinky obalené karobem staly velkoobchodním zbožím. Dokonce i společnost Häagen-Dazs, která debutovala na Manhattanu v roce 1976, měla na skladě zmrzlinu s příchutí svatojánského chleba. Co bylo na kakau tak špatného? „Deset talentů“ ho označilo za „škodlivýstimulant“; jiní se mračili nad vysokým obsahem tuku v čokoládovýchpochoutkách a hořkostí neslazeného kakaového prášku. Čtenářská kultura sedmdesátých let, která byla připravena vyzkoušet jakoukoli dietu, jíž se odborníci na výživu z Harvardu posmívali, tyto předsudky bez větších pochybností převzala. Čokoláda je špatná? Čokoláda byla špatná!“

Až najednou nebyla. V osmdesátých letech se stalo vícenež přijatelným přiznat, že jste se stali obětí nové nemoci:čokoholizmu. Tvrdit o sobě, že jste čokoholik, byl druh chvástání, možná podbarvený předem strávenou erotikou – tlustá deska čokoládového dortu Smrt v čokoládě, podávaná se dvěma nebo třemi lžičkami, prosím. SandraBoyntonová „Čokoláda: Čokoláda, konzumní vášeň“ s ilustrátorčiným milovaným hrochem na obálce se v roce 1982 stala bestsellerem Timesů.

Někdy člověk nenávidí nějakou věc tak dlouho, až se odpor promění v pochybnosti o sobě samém. Opravdu si rohovník zasloužil všechnu tu nenávist, kterou jsme k němu chovali?Nedávno jsem upekla várku rohlíkových koláčků z knihy „Uprisings“ (Povstání), sbírky ručně psaných celozrnných receptů z roku 1983, kterými přispěly tehdejší kolektivně vedené pekárny. Stala se mou nejoblíbenější knihou o celozrnném pečení, krásnou ukázkou výšin, kterých byli celozrnní doktrináři schopni dosáhnout. (Například sezamovo-pšeničný chléb: velmi dobrý.) Koláčky byly přesvědčivě hnědé a díky šálku medu a troše melasy i dostatečně sladké. Nechutnaly nijak čokoládově a jejich konzistence byla suchá a hutná, ale jejich hluboká sladovo-datová chuť vlastně nebyla tak špatná. Napsala jsem o nich na Facebook a přátelé v mém věku reagovali desítkami veselých stížností, proložených poznámkami několika odpůrců karobu, z nichž většina ho poprvé ochutnala až v dospělosti. Chudák karob, psali. Nikdy nechtěl být čokoládou.

Kortney Burns, který právě otevírá restauraci v North Adams v Massachusetts, patří mezi věřící. Když pracovala jako šéfkuchařka v BarTartine v San Francisku, připravila Burnsová jediný karobový dezert, který mi opravdu chutnal: semifreddo s mátou a eukalyptem, jehož přitažlivost jsem tehdy přičítala její genialitě. Nedávno jsem s Burnsovou mluvila po telefonu a dozvěděla jsem se, že i ona se s karobem poprvé setkala v pubertě. „Chutnalo to jako oříšková lepenka,“ řekla. Znovu se o něj začala zajímat, až když se rozhodla vyřadit čokoládu z jídelníčku v baru Tartine. Čokoláda jí přišla jako příchuť příliš nápadná, příliš snadná na prodej. Experimentovala s použitím karobu ve svých domácích fermentovaných limonádách a dezertech a ocenila jeho vrozenou sladkost. „Líbilo se mi, že to byla chuť odlišná od té každodenní,“ řekla mi Burnsová. „Měl takovou hloubku a zemitost, která se lišila od ostatních rozpuštěných, krémových, čokoládových věcí. Prostě mi z toho šla hlava kolem.“

Dospělí děláme stovky náhražek stravy podobných karobu ve jménu dobrého zdraví. Stříháme letní dýni do dlouhých spirál a namlouváme si, že je to něco jako těstoviny. Do kávy si sypeme kokosovou smetanu, ignorujeme, že hrozí, že se srazí, a promítáme si do ní vzpomínku na café au lait. Dospělí si tuto získanou chuť na náhražky osvojili, ale děti nemají schopnost uzavřít stejný obchod. necítí podobnost mezi jídlem, které jedí, a jídlem, které skutečně chtějí jíst, pouze zmařenou touhu po tom, co je zakázané. Bez ohledu na to, kolik času uplyne, je těžké tyto předměty dětského strachu znovu vidět. Chudák rohovník. Možná se nikdy nedozvím, jak dobře chutnáš.