***Poznámka: pro čtenáře, kteří trpí arachnofobií nebo prostě nemají rádi pavouky/podobné tvory, bude v tomto článku řeč o pavoucích. Ale ŽÁDNÉ OBRÁZKY skutečných pavouků, nebojte se***
Co jsou úzkostné poruchy*?
Moje definice: duševní onemocnění, kdy se lidé něčeho bojí natolik, že se něčemu aktivně vyhýbají nezdravým způsobem (nebo využívají jiné neúčinné a škodlivé mechanismy zvládání)… přestože ve všech ostatních ohledech jsou schopni jasně uvažovat.
Mnoho lidí těmto poruchám nerozumí.
To proto, že jim ve skutečnosti nerozumí.
Dokonce ani lidé, kteří jimi trpí, nedokážou vysvětlit, jak a proč se jim to děje. Věřte mi, jsem jedním z nich.
Ale ze svého pochybného privilegia zasvěcené osoby se mohu alespoň pokusit popsat, jaké to je…
*Související diagnózy zahrnují: agorafobii (a všechny ostatní druhy fobií), obsedantně-kompulzivní poruchu (OCD), anorexii (technicky vzato porucha příjmu potravy, ale zahrnuje také velkou míru úzkosti) atd.
Někteří netrpící říkají (nebo si v duchu myslí)
„Proč prostě nemůžeš ? Pro mě je to snadné a chápu, že pro vás je to trochu těžší, ale není to fyzicky nemožné. Jistě bys to dokázal, kdybys jen vyvinul dostatek vůle.“
Abych ti na to odpověděl, dovol mi použít ilustraci:
Představ si, že by tě někdo požádal, abys snědl živou tarantuli. Někteří lidé to už udělali. Ale já osobně bych to neudělal, ani kdybyste mi zaplatili milion dolarů.
Není to fyzicky nemožné a není to ani fyzicky obtížné. Důvodem, proč většina lidí nechodí chroupat živé tarantule, jsou psychologické důvody – je to děsivé a neskutečně nechutné. (Alespoň já si to myslím)
Jinými slovy, psychická trýzeň, kterou pociťujete už jen při představě, že byste snědli živou tarantuli, vás nutí se jí za každou cenu vyhnout. Téměř žádná odměna na světě není dost silná na to, aby vyvážila naprostou hrůzu, strach a odpor, které cítíte už jen při pomyšlení na tento čin.
Hádám, že i kdyby umírali hlady, většina lidí by pravděpodobně stejně raději zemřela, než aby jedla živou tarantuli.
A to je jádro věci, pokud jde o úzkostné poruchy a poruchy příjmu potravy, při nichž jsou nemocní schopni logicky uvažovat a uvědomit si, že jejich chování není úplně normální…Ale stejně s tím nedokážou přestat.
Vědí, že to, co musí dělat, aby byli „normální“, není technicky tak špatné jako jíst živou tarantuli.
Ale část jejich mysli jim z neznámého důvodu nevěří. Lidem s úzkostnými poruchami připadá, že to, co musí dělat, je stejně děsivé jako jíst živou tarantuli. Proto zpanikaří a utečou. Znovu a znovu.
Nejde jen o chemickou nerovnováhu v biologickém mozku (na kterou někteří poukazují jako na příčinu většiny/všech duševních nemocí), ale o nerovnováhu myšlenek a pocitů v mysli. Nemocní nedobrovolně přikládají příliš velkou důležitost něčemu, co není tak důležité. Například:
Jídlo není pro většinu z nás žádný problém. Ve skutečnosti ho milujeme. A když trochu přibereme, no dobrá – potěšení z jídla nám vynahradí cenu za to, že vypadáme trochu baculatě.
Průměrně zdravý člověk se bude cítit trochu provinile, když se přejídá nebo si příliš dopřává zákusky, ale psychická bolest obvykle není tak velká – stačí zajít jednou nebo dvakrát do posilovny a člověk se zase cítí dobře.
Ale pro člověka s anorexií vytváří představa jídla a přibírání na váze mnohem větší psychickou bolest než pro průměrného člověka. Cítí stejný odpor, strach a hrůzu, jakou byste mohli cítit vy, kdyby se vás někdo pokusil nakrmit například živou tarantulí.
Takže ano, fyzicky pro ně není těžké zvednout tu lžíci k ústům a polknout. Ale psychická cena pro ně daleko převyšuje fyzický přínos.
Takže prosím přestaňte používat slovo „jen“
Když jde o boj proti duševním chorobám, heslo Nike nestačí.
Jen to udělej!“ je jedna z nejurážlivějších a nejhorších věcí, které může nemocný slyšet.
Přesto ho spousta lidí vytrvale říká, v různých podobách a s různými postoji.
Na jednu stranu, z vnějšího pohledu, by se asi dalo říct, že lidé, kteří se z úzkostných stavů dostanou, to opravdu „prostě dělají.“
„Prostě“ začnou znovu jíst nebo „prostě“ přestanou 200krát za hodinu kontrolovat sporák nebo se „prostě“ donutí jít na přeplněné tržiště.
Je v tom ale něco víc. A slovo „jen“ způsobuje, že tyto činnosti znějí mnohem snadněji, než ve skutečnosti jsou.
Důvod, proč lidé jedí tarantule
Klíčové je, že všichni ti lidé, kteří úspěšně bojují se svou nemocí, to dělají proto, že našli odpovídající motivaci. Našli něco, co převáží misky vah na jejich stranu a proti jejich nemoci.
(Téměř) nikdo nechce sníst živou tarantuli… ale vy byste to udělali, kdyby byla sázka dostatečně vysoká nebo kdyby vám odměna za to stála. Kdybyste snědením tarantule mohli vyhrát něco, po čem jste celý život hluboce toužili, nebo zachránit život někomu, koho jste milovali, většina lidí by to v mžiku udělala.