Hippokrates

Medicínské myšlení dospělo do této fáze a částečně se zbavilo koncepcí založených na magii a náboženství v roce 460 př. n. l., kdy se údajně narodil Hippokrates. Ačkoli byl nazýván otcem medicíny, o jeho životě je známo jen málo a ve skutečnosti mohlo existovat více mužů tohoto jména nebo mohl být Hippokrates autorem jen některých, případně žádných knih, které tvoří Hippokratovu sbírku (Corpus Hippocraticum). Starověcí autoři se domnívali, že Hippokrates vyučoval a provozoval lékařskou praxi na ostrově Kos, kde se narodil, a v dalších částech Řecka, včetně Athén, a že zemřel v pokročilém věku.

Ať už byl Hippokrates jeden člověk, nebo jich bylo více, díla jemu připisovaná znamenají v západní medicíně etapu, kdy se na nemoc začalo pohlížet spíše jako na přirozený než nadpřirozený jev a lékaři byli povzbuzováni k hledání fyzických příčin nemocí. Některá díla, zejména Aforismy, se používala jako učebnice až do 19. století. Prvním a nejznámějším aforismem je „Život je krátký, umění dlouhé, Příležitost náhlá a nebezpečná, Zkušenost ošidná a Soud těžký“ (často zkrácený do latinské značky „Ars longa, vita brevis“). Následují stručné poznámky o nemocech a příznacích, z nichž mnohé zůstávají v platnosti.

Teploměr a stetoskop tehdy nebyly známy, ba ani Hippokrates nepoužíval k diagnostice žádné jiné pomůcky než vlastní pozorovací schopnosti a logické uvažování. Měl mimořádnou schopnost předpovídat průběh nemoci a kladl větší důraz na očekávaný výsledek neboli prognózu nemoci než na její identifikaci neboli diagnózu. Neměl trpělivost s představou, že nemoc je trest seslaný bohy. Když psal o epilepsii, kterou tehdy nazýval „posvátnou nemocí“, řekl: „Není o nic posvátnější než jiné nemoci, ale má přirozenou příčinu a její domnělý božský původ je způsoben lidskou nezkušeností. Každá nemoc,“ pokračoval, „má svou vlastní povahu a vzniká z vnějších příčin.“

Hippokrates si všímal vlivu potravy, zaměstnání a zejména podnebí na vznik nemocí a jedna z jeho nejzajímavějších knih s názvem De aëre, aquis et locis (Vzduch, vody a místa) by dnes byla zařazena mezi pojednání o ekologii člověka. V tomto duchu Hippokrates prohlásil, že „naše přirozenost je lékařem našich nemocí“, a prosazoval, aby se tento sklon k přirozenému léčení podporoval. Kladl velký důraz na stravu a užívání malého množství léků. Dobře uměl jasně a stručně popsat nemoc a zaznamenával neúspěchy i úspěchy; na nemoc pohlížel okem přírodovědce a studoval celého pacienta v jeho prostředí.

Možná největším Hippokratovým odkazem je charta lékařského chování obsažená v takzvané Hippokratově přísaze, kterou jako vzor přejímali lékaři po celé věky:

Přísahám při Apollónovi, lékaři, a Asklépiovi, a Zdraví, a Všezdraví, a všech bozích a bohyních….že toho, kdo mě naučil tomuto umění, budu považovat za stejně drahého jako své rodiče, že se s ním budu dělit o svůj majetek a v případě potřeby ulevím jeho potřebám; že budu na jeho potomky pohlížet stejně jako na své vlastní bratry a že je budu tomuto umění učit, pokud se mu budou chtít naučit, bez nároku na honorář nebo podmínky; a že poučováním, přednáškami a každým jiným způsobem výuky předám znalost tohoto umění svým vlastním synům a synům svých učitelů a žákům zavázaným smlouvou a přísahou podle lékařského zákona, ale nikomu jinému. Budu dodržovat ten systém režimu, který podle svých schopností a úsudku považuji za prospěšný pro své pacienty, a zdržím se všeho, co je škodlivé a škodlivé. Nepodám nikomu smrtící lék, bude-li o to požádán, ani nenavrhnu žádnou takovou radu; a stejně tak nepodám ženě pesar k vyvolání potratu… Do jakýchkoli domů vstoupím, budu do nich chodit ve prospěch nemocných a zdržím se každého dobrovolného škodlivého a zkaženého jednání; a dále svádění žen nebo mužů, svobodných i otroků. Cokoli v souvislosti se svou profesní praxí nebo mimo ni v souvislosti s ní uvidím nebo uslyším v životě lidí, o čem by se nemělo mluvit v cizině, neprozradím, neboť počítám s tím, že vše takové má zůstat utajeno.

Nebyla to přísně vzato přísaha, byl to spíše etický kodex či ideál, výzva ke správnému jednání. V té či oné z jeho mnoha verzí se jím řídí lékařská praxe na celém světě již více než 2000 let.