Z dálky se zdá, že pandu je snadné si zamilovat. Jak kdysi řekl francouzský filozof Roland Barthes, rozkošná se vyznačuje okouzlující beztvarostí, a jen málo věcí je tak okouzlující beztvarostí jako barevná vizáž pandy velké. Jejich dovádění je podobně neodolatelné, rozpoznatelně hloupé tak, jak se mu žádný jiný druh nevyrovná:

Nicole MacCorkleová, chovatelka pandy velké v Národní zoo, tuto radost dobře zná. Příběhy o prvních pandách Ling-Ling a Hsing-Hsing v zoo sledovala celé své dětství a svou současnou práci s tímto druhem popisuje jako splněný sen. Když se jí však zeptáte na její nejoblíbenější okamžiky se zvířaty, nenapadne ji kontakt ani hra. Místo toho si vzpomene na veřejný debut Bao Bao – tříletého mláděte v zoo, které se 21. února natrvalo přestěhuje do Číny.

„Vzpomínám si, jak jsem ji držela před veřejností a dívala se na tváře v davu a viděla, jakou mají radost,“ říká MacCorkleová. „Je hezké se na chvíli zastavit a vidět, jak se dotýkají lidí.“

Ti, kdo s pandami pracují denně – lidé jako MacCorkle, kteří se někdy skutečně dotýkají zvířat, která se citově dotýkají lidí – mají ke svým svěřencům komplikovanější vztah, i když chápou naše jednodušší nadšení. „Při práci s pandami vidíte všechny stránky jejich osobnosti. Vidíte nevrlé dny nebo můžete vidět náznaky přirozeného chování, které je agresivnější, více podobné medvědům,“ říká Stephanie Bracciniová, kurátorka savců v Zoo Atlanta. Jinými slovy, zblízka jsou o něco méně rozkošní, jejich zvířecí výstřednosti dodávají těmto zdánlivě geniálním drobečkům individuální strukturu.

To neznamená, že by chovatelé pand neměli ze zvířat ve své péči radost; naopak, mnozí ji mají. Slyšel jsem vyprávět o jedné společensky zdrženlivé chovatelce pand, která na zvířata neskutečně vrká, když je v jejich společnosti. Chovatelé, se kterými jsem mluvil, však naznačují, že potěšení, které jim jejich práce přináší, je stejně tak spojeno s prací, kterou vykonávají, jako s druhy, o které se starají.

„Vytváříte si citové vazby, vytváříte si pouto, a to vás uklidňuje, protože jste správcem tohoto jedince nebo druhu,“ říká Braccini. „V jádru je to ale stále do jisté míry sobecké. Bez ohledu na to, že jste to vy, kdo vytváří vztah.“

V tomto ohledu se péče o pandy možná až tak neliší od péče o jiné druhy. Nicméně obzvláště intimní role, kterou ošetřovatelé v zoologických zahradách často hrají v úsilí o ochranu pand, může těmto pocitům dodat zvláštní ráz.

Když Marty Dearie, jeden z hlavních ošetřovatelů pand v Národní zoo, přemýšlí o době, kterou Bao Bao strávila ve Smithsonově zoo – pracuje s ní doslova od jejího narození – často mluví o cestě do Číny, kterou podnikl, aby se dozvěděl více o strategiích chovu pand v centru Bifengxia Panda Center. Tyto zkušenosti vedly Národní zoo k přehodnocení některých prvků jejího přístupu k péči o pandy a nakonec ji inspirovaly k přístupu, který Dearie popisuje jako „velmi praktický“. Stále však není tak pokrokový jako v Číně, kde, jak říká Dearie, „skutečně chodí přímo do výběhu se samicí hned po jejím porodu“. I když si on a jeho kolegové chovatelé udržují od medvědic odstup – jsou to koneckonců medvědi -, měl možnost si Bao Bao pochovat, když jí byly pouhé dva dny, aby ji mohl rychle prohlédnout. Žádný ošetřovatel v zoo se ještě nikdy předtím nedotkl pandy v tak raném stádiu jejího života.

Jakkoli bylo úžasné sledovat narození Bao Bao, jen málo okamžiků v Dearieho kariéře se vyrovnalo příležitosti vzít ji do ruky krátce poté. „Chovám ji už patnáct let a je na vrcholu,“ říká. „Poté, co se to stalo, jsem doslova běžel po chodbě a poskakoval.“

Vzhledem k tomu, že Bao Bao zná celý život, Dearie o ní nepřekvapivě mluví důvěrně a přátelsky a často o ní mluví prostě jako o Bao, jak se na jejich dlouholetý vztah sluší. I když pečlivě odděluje profesní povinnosti od soukromých pocitů, přesto přiznává: „V osobní rovině lidem vždycky říkám, že Bao je jedno z nejzvláštnějších zvířat, se kterými jsem kdy pracoval.“ Je to tvor, kterého zná neobyčejně dobře, a právě znalost jejích specifik – stejně jako jeho vlastní spjatost s jejím příběhem – ji pro něj činí tak výjimečnou.

Přestože všichni chovatelé pandy velké, s nimiž jsem mluvil, sdílejí podobnou náklonnost ke svým svěřencům, nikdo z nich si nedělal iluze, že jejich city jsou opětované. Samotářské pandy ve volné přírodě nemají smysluplné a trvalé vztahy ani mezi sebou. Po odstavení mláďat „tráví s ostatními jedinou dobu svého druhu, a to jako mláďata a později při páření,“ říká Rebecca Snyderová, kurátorka ochrany přírody a vědy v Oklahoma City Zoological Park and Botanical Garden.

Dearieho pozorování Bao Bao to potvrzují: „Během měsíce, kdy se s Mei Xiang rozešli, na sebe křičeli,“ říká. V praxi tento sklon k samotě znamená, že pandy nemají nic, co bychom mohli považovat za „rodinnou“ dynamiku, ať už jsou v lidské péči, nebo ne.

Přesto mi chovatelé pand, se kterými jsem mluvil, řekli, že pandy mohou navázat významné – i když dočasné a velmi podmíněné – vztahy s lidmi. Každý chovatel nebo odborník, se kterým jsem mluvil, však zastával názor, že tyto vztahy mají co do činění s prostou obživou. „Jsou přizpůsobivé a vědí, kdo jim každý den nosí jídlo. Mají rádi toho, kdo je s nimi,“ říká MacCorkle. Jinými slovy, i když je lákavé na pandu vrkat, pandu mnohem víc zajímá, kdo jí nosí večeři.

V rámci těchto omezení si však pandy přesto mohou vyvinout různou míru náklonnosti k různým jedincům. Braccini je přirovnává k lidským batolatům a naznačuje, že mohou sledovat, kdo jim dává pamlsky navíc nebo je nechá trochu podvádět při tréninku. Tyto vazby se mohou vyplatit: Přestože ošetřovatelé v Národní zoo nesmějí vstupovat do výběhu Bao Bao, Dearie mi řekla, že si s ošetřovateli občas hraje přes pletivo a nechá se například drbat na zádech. Když to však udělá, zdá se, že rozhodnutí zapojit se je zcela na ní. Dearie říká, že ji ošetřovatelé označují za „kočku našich pand“, protože takové interakce se vždy odehrávají podle jejích podmínek.

Překvapivě se tato pouta – taková, jaká jsou – začínají rozvíjet, říká MacCorkle, těsně po odstavení mláďat – v okamžiku, kdy by se normálně vydala na vlastní pěst. Tvrdí, že se zapojují do kontaktního volání a někdy je lze dokonce najít sedět na strategických místech na dvoře, která jim umožňují sledovat své chovatele. To naznačuje, že jim lidé mohou pomáhat uspokojovat i jiné potřeby než touhu po potravě, i když MacCorkleová předpokládá, že tato potřeba může být spíše důsledkem jejich statusu zvířat v zoo než něčím druhově specifickým. „Musíte mít na paměti, že se jedná o generace zvířat narozených v zajetí. Budou se chovat trochu jinak než jejich volně žijící protějšky,“ říká.“

Ať už je důvod jakýkoli, vazby, které si pandy s lidmi vytvoří, netrvají dlouho. Hnány svým apetitem jsou přitahovány k těm, kteří jsou jim blízcí. Navzdory letům stráveným s Bao Bao Dearie neočekává, že jí bude chybět – nebo si dokonce vzpomene, kdo je – poté, co se usadí ve svém novém domově. „Jakmile bude v Číně, během několika dní po mém odchodu pravděpodobně zapomene, kdo jsem, a přejde k interakci se svými novými chovateli a budování těchto vztahů,“ říká. Nebo, jak říká MacCorkle, když shrnuje rozdíl: „Nemyslím si, že jim chybíme tak, jako chybí nám.“

Takže chovatelé, se kterými jsem mluvil, téměř všichni opakovali postoje svých svěřenců a nasadili podobně nesentimentální tón, když mluvili o posílání pand do Číny. Jak Dearie vysvětluje, on a jeho kolegové se na odchod Bao Bao připravovali od chvíle, kdy se narodila – stejně jako chovatelé každé pandy narozené ve Spojených státech. Mnozí z nich proto ve své profesi zdůrazňují, že je důležité zajistit, aby jejich svěřenci měli možnost se rozmnožovat a vychovávat vlastní mláďata. To však neznamená, že je snadné sledovat jejich odchod.

„Myslím, že je nejtěžší loučit se s těmi, které jste pomohli vychovat,“ říká Braccini. „Viděli jsme je vyrůstat. Viděli jsme, jak se rodí. Ale je to jen začátek jejich cesty.“

Národní zoo pořádá od 11. do 20. února akci „Bye Bye, Bao Bao“, která zahrnuje každodenní události na Facebooku a další dění na pandí kameře.