Německé slovo Stand zahrnuje předpoklady středověkého feudalismu, v němž je společenské postavení určováno narozením, vzděláním a zařazením. Nejdůležitější je však to, že Stand je definován vzhledem k ostatním Stände a jejich relativní cti, právům, privilegiím a povinnostem. Stände se dokonce sami vytvářejí, a proto se sami chrání (Wenger, 1980: 365). Negativně privilegovaní poddaní tak byli definováni výhodami pozitivně privilegované šlechty a naopak.

V evropském feudalismu byly nejzřetelnějšími kategoriemi Stand dědičné hodnosti, zejména šlechta, duchovenstvo a prostý lid. Ale řazeny uvnitř i vně těchto zjevných Stände byly profesní Stände, jako jsou sedláci, vojáci, duchovní, obchodníci, pekaři, dráteníci atd. V rámci duchovenstva byly církevní Stände, včetně kněží, jeptišek, biskupů atd. až po papeže. K hodnostem šlechtických Stände patřily typy rytířů, peerů, biskupů, vévodů, králů a císaře. Jak však Weber (2015a/1922: 55) poznamenává, nejextrémnější Standův systém nerovnosti se nacházel ve vertikální sociální gradaci indického kastovního systému s přísnou segregací na základě postavení, na jehož vrcholu stáli bráhmani. A při tom všem ještě existoval vztah k bohatství, i když bráhmani, jak píše Weber (2015a/1922: 55), předstírají „poměrně vysokou míru lhostejnosti k peněžním příjmům …“.

Standartní systémy bezostyšně usilují o záruky výlučnosti prostřednictvím prosazování norem, úcty a monopolu prostřednictvím právního řádu. Tak tomu bylo v Indii a ve feudální Evropě, kde byly vytvořeny propracované právní kodexy na ochranu výsad dominantních Stände a stanovení míst podřízených. Ostatně tak tomu bylo i v rasových kastovních systémech Spojených států a Jihoafrické republiky, kde existovaly zákony Jima Crowa, respektive apartheidu, které fixovaly postavení Standů. Společným rysem těchto systémů byla legalistická argumentace zakořeněná v ideologiích, které chránily privilegované Stände před nečistotami zbytečného kontaktu s nečistými podřízenými, a to i v případech, kdy byla interakce nezbytná a intimní. V takových případech Stände věnují největší péči zajištění endogamie (Weber, 2015a/1922: 50).

Veberův popis Stände shrnuje trvalé mechanismy nerovnosti, rituální výlučnosti a „struktur segregace“ (Waters a Waters, 2015: 5), které existují mezi lidskými skupinami. Tyto struktury vysvětlují, jak otázky cti, privilegií a vyděděnosti přetrvávají i v kontextu ideologií založených na Gesellschaft o slepé meritokracii a kompetenci. Aplikace Weberových myšlenek vysvětluje, proč je koncept Stand tak užitečný pro pochopení nerovností zakořeněných v rase, etnicitě, genderu, geografii a dalších formách viditelné identity, odděleně od čistě ekonomických otázek popisovaných sociální třídou. Pro Webera jsou Stände místem, kde existují ideologie nadvlády a podřízenosti.

Podřízenost, nadvláda a antropologický plnokrevník

Sociální a ekonomické nerovnosti mezi Stände jsou pro Webera samozřejmé (2015a/1922: 51). Otázkou pro Webera však je, jaké ideologie udržují stratifikační systém? Weber používá termíny „pozitivně privilegovaní“ a „negativně privilegovaní“, aby popsal, jak se objevují a vzájemně ovlivňují relativní pocity cti a důstojnosti. Toto Weberovo zobecnění může dnešnímu uchu připadat zvláštní – ale při pozorném čtení toho, co píše, je jasné, jak funguje interakce mezi kastami, rasovými skupinami, profesemi, bratrstvy, spolky a mnoha typy Stände. Je tomu tak proto, že k udržení Standy je třeba vytvořit legitimní ideologii vysvětlující minulost, status quo a budoucnost. K nim patří příběhy o původu, stereotypy a tradice.

Pozitivně privilegované skupiny ideologicky zdůvodňují svou vlastní moc, výhody a privilegia. Pro pozitivně privilegované existuje přesvědčení, habitus; tato výhoda se opírá o jejich bezprostřední pozemské bytí neboli o to, co staří Řekové považovali za vlastní samozřejmou „krásu a dokonalost“. Jejich království je „z tohoto světa“. Uznávají však, že oni sami se k fyzické práci příliš nehodí, a mezi takovými pozitivně privilegovanými skupinami se často objevují domněnky, že mládež je stále měkčí a línější než ctihodní předkové (Weber, 2015a/1922: 51-52).

Pozitivně privilegovaní v takových případech poukazují na své prozřetelnostní poslání vést a vychovávat negativně privilegované Stände, kteří jsou (naštěstí!) kulturně i fyzicky dobře uzpůsobeni k podřadným pracím, na něž jsou děti privilegovaných příliš líné. Příkladem toho, jak byly takové stereotypy využívány k prosazování politických cílů, je případ texaských farmářů ve 40. letech 20. století, kteří hledali levnou pracovní sílu Bracero z Mexika. Vyslali do Washingtonu lobbisty, kteří poukazovali na to, že pozitivně privilegovaní běloši z Texasu se na zemědělskou práci nehodí, protože jsou „líní a vleklí“, zatímco negativně privilegovaní černoši „vykazují přílišnou samostatnost“. Naštěstí pěstitelé přesvědčili sami sebe (a Kongres), že levní mexičtí dělníci jsou pro požadovaný úkol jedinečně vhodní, a rychle byla přijata legislativa, která zahájila program Bracero! (viz Rivoli, 2005: 31).

Záporně privilegované skupiny (a Weber uvádí jako příklad evropské Židy) zároveň živí tajné přesvědčení, že i ony mají „prozřetelnostní poslání“, byť skryté. Jejich legendy a mytologie vyjadřují přesvědčení, že byli navzdory zjevné diskriminaci a znevýhodnění vyvoleni Bohem. Proto mezi negativně privilegovanými vzniká představa, že jak řekl Ježíš, „poslední budou prvními a první budou posledními“ v posmrtném životě, a možná že v tomto životě přijde mesiáš, který odhalí skrytou čest vyvrhele Standy (viz Weber, 2015a/1922: 51; a Mt 20,16 NIV).

V kontextu útlaku si negativně privilegované skupiny vytvářejí habitus, který zahrnuje stereotypy o tomto prozřetelnostním poslání a vysvětlení, proč a jak jim byla jejich skutečná čest ukradena krutým a lživým dominantním Standou, s nímž se poměřuje jejich vlastní znevýhodnění. Negativně privilegovaní Stände si také obvykle dobře uvědomují, že prosperita širší společnosti závisí na jejich práci a dovednostech. Weber zdůrazňuje, že tyto skupiny jsou často hluboce nábožensky založené a vytvářejí si silný smysl pro identitu, aby si v kontextu diskriminace udržely kolektivní čest. Příběhy o králíkovi Br’erovi z amerických otrokářských chatrčí z doby před občanskou válkou v USA, v nichž utlačované stvoření přechytračí výstavnějšího a okázalejšího „pána“, jsou příkladem toho, jak si utlačovaná skupina takové stereotypy pěstuje a udržuje. Odráží se v tom i velká část bohaté hudby, „smutečních písní“, které z těchto otrokářských chatrčí vycházely (viz DuBois, 1903: kapitola XIV).

V této souvislosti Weber (2015a/1922: 52) píše, že pro udržení segregace a statu quo „on sám Stand vytváří ‚čistokrevné rasy‘ v antropologickém smyslu“, které jsou základem členství (a vyloučení). Výběr může být zaměřen na dosažené vzdělání, fyzické/rasové charakteristiky, doklady totožnosti, pověření, příslušnost ke klanu, přízvuk, stravovací návyky, oblékání nebo jakoukoli řadu dalších libovolných rozlišení, která se definují jako „zdravý rozum“, signály kompetence založené na Standovi. V takovém kontextu Weber píše, že politická příslušnost a třídní situace se mohou stát základem způsobilosti Stand, zejména v moderním světě (Weber, 2015a/1922: 51-52; Weber, 1922/1978: 305-307). Činí tak jak pozitivně, tak negativně privilegovaní Stände, a především se všichni Stände, zejména ti etnického charakteru, snaží zabránit svým dětem v navazování exogamních vztahů.

Níže je uvedeno pět příkladů fungování Stände v moderním světě, tj. pro profese, bydliště, etnickou příslušnost, rasu a kastu. Jejich zdůrazněním ukazujeme, jak flexibilní jsou Weberovy pojmy Gemeinschaft a Stand pro popis ideologií sociální nerovnosti. Následují stručné pojednání nejprve o pohlaví a jeho vztahu k Standu, což je téma, kterému se Weber sám nikdy účinně nevěnoval, a nakonec popis příkladů, které Weber sám vypracoval.

Profese

Profese jsou zřejmým příkladem Weberových Stände, přičemž jeho popisy vycházejí z povahy feudálních cechovních systémů. Feudální cechy byly samosprávnými sdruženími, která regulovala vstup do určitého řemesla, stanovovala ceny a především vylučovala vstup těm, kteří nebyli kvalifikováni na základě původu, vzdělání, náboženství, příslušnosti k rodu nebo jiné společné charakteristiky. Vzniklé profesní Stände se zaměřovaly na ochranu „profesních zájmů“, které chránily privilegia (viz Bendix, 1974: 154). Dnes je mnohé z toho zakotveno v ideologiích pověření, které předpokládají, že formální vzdělání, přísahy a úřední osvědčení signalizují kompetence, dovednosti a užitečnost na trhu (viz například Collins, 1975 a 1979; Waters, 2012: 111-132).

Profese, stejně jako všechny Stände, mohou, ale nemusí být hierarchicky organizovány, i když často jsou. Pro moderního čtenáře je to patrné na dvou hlavních Stände, které se nacházejí uvnitř nemocničních lékařů a zdravotních sester (existují také administrátoři a pacienti, kteří jsou součástí nemocničního Stand-systému, ale v tomto krátkém příkladu zůstaneme u lékařů a zdravotních sester), přičemž první z nich si udržuje status samoregulující se „profese“, zatímco hierarchicky podřízené zdravotní sestry se musí spokojit se statusem „poloprofese“, nebo dokonce „povolání“. Nicméně oba se přesto snaží chránit toto postavení v rámci hierarchického řádu způsobem, který odráží německé slovo „Einverständnisgemeinschaft“, tj. vztah mezi Stände, který je jak donucovací, tak konsensuální (viz poznámka 8 výše). Jak to dělají?“

Podle jakéhokoli objektivního měřítka jsou jejich schopnosti řešit běžné úrazy a nemoci dosti podobné – a jak lékaři, tak zdravotní sestry jsou zcela schopni stanovit kompetentní diagnózu a předepsat léčbu. To však samozřejmě legitimně dělají pouze lékaři, což je právo chráněné právním řádem. A navzdory kompetencím, které jsou objektivně podobné, jsou níže postavení Standové (tedy zdravotní sestry) placeni méně a předpokládá se, že jsou méně kompetentní, zatímco výše postavení Standové (tedy lékaři) jsou placeni lépe a předpokládá se, že mají zvláštní kompetence – i když tomu tak není. Ideologie obou profesí odrážejí tyto hierarchické vztahy, přičemž lékaři musí vysvětlovat, proč mají přirozeně více práv (a peněz) než sestry, a podřízené sestry musí vysvětlovat, proč dostávají méně peněz, mají méně práv, ale také skrytou čest. Weberův popis Standy je pro popis povahy tohoto dialektického vztahu vlastně docela účinný. Důraz je tedy obvykle kladen na „kvalitu“ výcviku, který lékař obdržel (nebo vydržel) jako mladý kadet v dané profesi, ať už na lékařské škole (lékaři), nebo na ošetřovatelské škole a výcviku na pracovišti (sestry).

Co se týče samotné legitimizační ideologie, lékaři se zaměřují na svou slavnou minulost: známky na vysoké škole, kurzy biochemie, přísnost výcviku na lékařské škole a vážnost Hippokratovy přísahy. U sester je důraz kladen na každodenní kontakt s pacienty, kompetence na pracovišti a zřejmý fakt, že chod nemocnice je závislý na jejich stálé přítomnosti, a nikoli na přítomnosti lékařů, kteří jsou často nepřítomni a jen pravidelně obcházejí.

Pro udržení exkluzivity si lékaři a sestry pěstují různé symboly, rutiny a rituály. Mezi ně patří odlišné uniformy, odznaky a slovník, které udržují stereotypy o relativní kompetenci – o lékařích se předpokládá (alespoň ze strany lékařů), že jsou mozkově zdatní, moudří a kvalifikovaní, zatímco o sestrách se předpokládá, že jsou praktické, ale možná trochu impulzivní a rozhodně ne tak mozkově zdatné. Dominantní lékaři předpokládají, že tento vztah je přirozený a je dán náročným výcvikem, který lékaři podstupují, aby získali přístup k prastaré profesi, i když se někteří lékaři s přibývajícím věkem stávají alkoholiky a drogově závislými. A skutečně, když se něco takového stane, dbá se na to, aby byl kolega lékař chráněn před širším právním systémem a řešen interně Standou.

Co se týče zdravotních sester, ty mohou považovat lékaře za impulzivní primadony, neopatrné a neznající samotné lidské potřeby pacientů. Sestry si jsou často dobře vědomy slabostí lékařů. Vidí také lékaře jako přeplacené – a sestry tajně doufají, že jednoho dne bude konečně uznána jejich skutečná čest a ony dostanou pořádně přidáno. Takové jsou stereotypy nemocničních čistokrevných antropologů, které přetrvávají jako přesvědčení o relativní kompetentnosti a nekompetentnosti.

Případ lékařů a sester je nyní vhodným způsobem, jak o tomto rozdílu uvažovat, protože profesní hranice jsou tak pečlivě vymezeny, zejména v relativně uzavřeném světě nemocnice. Hierarchicky uspořádané Stände však najdeme na každém moderním pracovišti, včetně univerzity, kde pracujeme. Skupiny Stände na univerzitách zahrnují minimálně administrativu, fakultu, zaměstnance a studenty a velmi se dbá na to, aby nedocházelo ke zbytečnému míšení. Administrátoři jsou tedy ubytováni v oddělených budovách a používají oddělené koupelny. Studenti mají mezitím výhradní přístup do jídelen na kolejích, ze kterých jsou vyučující vyloučeni. Podobně exkluzivní jsou i fakultní jídelní kluby, s výjimkou studentů přítomných jako podřízený číšnický personál. Administrátoři mají soukromá parkovací místa a je nepravděpodobné, že by jedli před některou ze skupin. Jak popisuje Goffman (1956), pro udržení hierarchie je důležité udržet exkluzivitu zavedeného hierarchického řádu a vyhnout se rozpakům, které s sebou míšení nese. Ve světě moderní univerzity skutečně existují dokonce explicitní pravidla týkající se exogamních sexuálních vztahů mezi vyučujícími a vysokoškolskými studenty, která jsou ve Spojených státech prosazována jak prostřednictvím právního řádu, tak prostřednictvím normativních pocitů znechucení ze strany vyučujících i studentů.

Takové principy profesní exkluzivity platí pro pekaře, vojáky, holiče, právníky, učitele, taxikáře, řidiče kamionů, tedy pro jakýkoli profesní stánek, který se snaží začleňovat a vylučovat na základě rituálů určených k zachování svého životního stylu. Všem je společný status, který je definován pomocí pravidel začlenění a vyloučení zprostředkovaných rituály školení a certifikace, takže se zviditelňují struktury „my“ a „oni“. A samozřejmě tam, kde existuje stát, jak upozorňuje Weber, se Stände snaží ovlivňovat právní řád prostřednictvím lobbistů, obchodování s vlivem a dalších prostředků (legálních i nelegálních), které chrání profesní monopoly a vyhrazují přístup na trh práce určitému Standovi.

Obyvatelstvo

Pro Webera jsou Stände často také obyvatelé určitého území, zejména v předmoderních agrárních komunitách, kde vlastnictví práv k půdě a/nebo dobytku bylo zdrojem obživy. V takových kontextech vznikala exkluzivita prostřednictvím norem týkajících se oblékání, používání jazyka, profesních činností apod. Zejména práva na užívání půdy soustředila silné tradice toho, kdo je „my“ a „oni“. V takovém kontextu se objevuje na Standovi založená myšlenka, že „my jsme lidé tohoto místa“ a tím pádem všichni ostatní nejsou. Takové vztahy jsou často definovány příbuzenskými pojmy a slouží k ospravedlnění uspořádání endogamních manželství. Vznikají oděvní a jiné odlišnosti s výraznými saky, kilty, klobouky, odznaky a dalšími symbolickými znaky, které zdůrazňují rezidenční rozdíly. V moderní době může jít například o nošení sportovního dresu oblíbeného týmu nebo v případě Texasanů o kovbojský klobouk a boty.

V takovýchto kontextech se starší snaží o vzájemné sňatky svých potomků, přičemž tento stav byl podle Webera údajně zvláště silný ve Švýcarsku, kde spolu dokonce tančily pouze rodiny patřící do stejné daňové třídy (Weber, 2015a/1922: 49).Poznámka pod čarou 15 Je však důležitá i na moderních amerických univerzitách, kde rezidenční „řecké“ instituce monitorují romantické vztahy bratrů a sester z bratrstev a sesterstev, ať už jde o tanec, nebo ne.

Nejenže rezidenční, ale i Standovy tlaky jsou pro ty, kdo je vykonávají, velmi viditelné – je zde hluboké povědomí o tom, kdo patří a kdo ne, bez ohledu na „třídní“ postavení. To se zase odráží v normách o endogamii a exogamii, které mají za následek zachování práv na půdu, práva na pastvu, členství v cechu a další nároky na ekonomická privilegia založená na bydlišti. Ty zase mohou nabýt „etnického charakteru“ a následně se spojit s určitou profesí (jako kovbojové v Texasu!).

Etnicita

Podstata etnicity a rasy zvláště dobře zapadá do Weberovy typologie Stände a on ji rozvíjí na několika místech v Ekonomii a společnosti (viz například Weber, 1922/1978: 302-307, 385-398, 926-940; Weber, 2015a/1922: 50-53). Jak Weber poznamenává, etnické Stände nabývají na významu zejména s rozšiřováním tržního systému Gesellschaft, což znamená, že „etnicita“ je spojena s šířením modernity, v níž tržní konkurence eroduje (ale neeliminuje) tradiční práva v kastách založených na povolání, klanové příslušnosti, regionální identitě a feudálních hodnostech. Právě v kontextu expandující Gesellschaft (Weber, 2015a/1922: 50) s její poptávkou po mobilní masové pracovní síle a v kontextu vznikajícího národního státu se objevuje etnicita se svým důrazem na víru v pokrevní příbuzenství a předky založené na Standovi (viz např. Anderson, 1982/1991: 37-46). V tomto kontextu jsou přesvědčení o pokrevním příbuzenství obzvláště důležitou složkou „antropologických čistokrevných“, neboť skupiny legitimizují své umístění na trzích práce tím, že spojují určité dovednosti, občanství, kompetence (a nekompetence), osobní vlastnosti a hierarchické postavení s určitými profesemi. Pro Webera je touto novou kategorií „etnicita“.

Stejně jako ve všech situacích Stand se takové formy etnické identity objevují vzhledem k sousední Stände, neboť vztahy Stand jsou koneckonců vždy relativní. Rozlišující nároky na přiřazení a prosazení vznikají v sociálním kontextu skupiny (Cornell a Hartmann, 2007: 19-20). Například právě tímto způsobem se lidé přicházející z mnoha německých států a Ruska a Severní Ameriky v 17. až 19. století stávali „Němci“ vzhledem k sousedním rusky nebo anglicky mluvícím (Waters, 1995a). Dělo se tak navzdory dostupnosti dalších významných identit, jako je hannoverská, hesenská, pruská, bavorská nebo švábská. V této souvislosti byly provedeny velmi podobné analýzy etnizace/rasizace společností na tak odlišných místech, jako je koloniální Malajsie a Spojené státy, kde se objevila italská etnicita (viz například Hirschmann, 1986; Cornell a Hartmann, 2007: 77-79). Společným rysem těchto příkladů je kontext evropské migrace a potřeba vytvořit identitu vzhledem k již existující dominantní většině.

Rasa

Weber považoval „rasu“ za extrémní formu etnického Standa, v níž jsou zděděné, ale libovolně vybrané viditelné znaky vnímány jako společný rys a základ pro odpuzování. Nebo jak Weber píše:

Osobami, které jsou navenek odlišné, se prostě pohrdá bez ohledu na to, co dokázaly nebo čím jsou, nebo jsou pověrčivě uctívány, pokud jsou dlouhodobě příliš silné. V tomto případě je antipatie primární a normální reakcí. (Weber, 1992/1978: 385)

Tyto části Weberova spisu vysvětlují přetrvávání rasových kategorií v místech, jako jsou Spojené státy, Jihoafrická republika, Malajsie a další země, kde navzdory desetiletím snah právního řádu o zákaz diskriminace na trhu práce, zboží a kapitálu tato diskriminace přetrvává. Ve Spojených státech, píše Weber, je to původ rasistických ideologií, které metastázovaly po zničení kastovního systému otrocké práce na konci občanské války a znovu se objevily jako přesvědčení, habitus, normy a zákony, které chránily výlučnost a výhody dominantního bílého Standa. Kontextově závislé definice barvy pleti a hierarchie v tomto kontextu přetrvávaly navzdory právním změnám. pozn. pod čarou 16 V britském Malajsku se podobný proces dále rozvíjel, a to i po odchodu Britů (Hirschmann, 1986).

V tomto kontextu se u amerických bělochů a černochů vyvinuly přetrvávající kultury zakořeněné v pozitivních a negativních privilegiích vyplývajících z rasového kastovního systému. Ideologie, které vznikly mezi bělochy, vysvětlovaly historický původ statu quo definováním rasových privilegií – výsledkem byla sebenaplňující se proroctví popisující, jak jsou současná privilegia přirozeným vyústěním hrdinství minulosti.

Negativně privilegovaní černoši zároveň vyvinuli silnou kulturu zdůrazňující skutečnost, že americké instituce od jižanských plantáží až po moderní armádu jsou závislé na schopnostech a práci podřízených černochů. Objevovala se vysvětlení, jak by jednoho dne mohlo dojít k vykoupení z vyděděnectví prostřednictvím příchodu charismatické postavy mesiáše a ochrany nebo racionalizovaného právního řádu Gesellschaft (Weber, 2015a/1922: 51-52). Ostatně právě v takových souvislostech se z Gemeinschaft vynořily mesiášské postavy jako Abraham Lincoln a Martin Luther King mladší, stejně jako požadavky na právní ochranu občanských práv, zejména volebního práva, federální vládou. Takové změny v právním řádu však pouze tečně ovlivnily základní rutiny a habitus vyhýbání se, vylučování a začleňování v rámci Gemeinschaftu, z něhož vzešly rasové Stände. To je možná důvod, proč sociální segregace dodnes tak přetrvává, navzdory nástupu mesiášských postav, jako je Martin Luther King mladší, a desetiletím právně-racionálních změn v racionálních institucích Gesellschaft.

Kasty jako Stände

Stand, jak píše Weber, dosáhl největšího rozsahu v Indii, kde je základem kastovního systému, v němž se etnická příslušnost, bydliště, rasa a povolání propojily (Weber, 2015a/1922: 50-51, 55; Weber, 2015c/1922: 191; Heestermann, 1984). Sociální a právní struktury, které jsou základem trvalé dělby práce založené na Standovi, jsou zprostředkovány, jak píše Weber, rituály zaměřenými na čistotu. Systém v Indii byl (a je) extrémním případem, jak Weber poznamenává. Mnoho dalších systémů nerovnosti vzešlých z Gemeinschaft po celém světě však má rysy kasty s jejím důrazem na výlučnost a segregaci a spojením etnických/rasových skupin s určitými druhy práce (Weber, 2015c/1922: 191).

Ve Spojených státech a Jihoafrické republice existovaly obzvláště silné kastovní systémy založené na rase, v nichž byly rasovým skupinám v rámci dělby práce zákonem přidělovány specifické úkoly. Další kastovní systémy založené na Standovi se vyskytují po celém světě a patří k nim Romové a Židé v Evropě a rozdělení na Hutu/Tutsi/Twa ve Rwandě, Burundi a dalších okolních zemích (viz Waters, 1995b). V každém kastovním systému existovala tradičně opovrhovaná povolání, kontrastující se zušlechťovanými povoláními, která jsou v moderním světě považována za „etnická“. V takových kastovních kontextech se uvažovalo i o kupeckých menšinách, jako jsou Číňané v jihovýchodní Asii, Indové ve východní Africe a Libanonci v západní Africe.

Stände of gender

Je možná vhodné předpokládat spolu s Wallersteinem (2004: 24, 97), že Weberova „statusová skupina“ je jiným slovem pro moderní „identity“, a Wallerstein má do jisté míry pravdu. Jistě to platí pro etnické skupiny, jazyková společenství a sexuální menšiny. Gender jako sociálně konstruovaná kategorie se vyskytuje v každé známé společnosti a všude má důsledky pro nerovnost, zejména v kontextu patriarchátu. Genderové kategorie jsou také produktem každé Gemeinschaft, která přisuzuje hodnotu mužské a ženské identitě v kontextu Stand a nebo/třídy. V tomto smyslu není gender dobře popsatelný Weberovou typologií – gender je konceptuálně odlišná forma sociální stratifikace.

Přesto je gender také základní kvalifikací pro mnoho Stände. Mnišská společenství, spolky, bratrstva, vojenské spolky, kabarety, taneční soubory, sportovní týmy, věkové kohorty, zaměstnavatelé atd. používají pohlaví explicitně jako primární základ pro začleňování a vylučování. Mnoho dalších skupin také používá genderovou identitu jako znak exkluzivity. Stejně jako rasa, i gender využívá charakteristik, které mají biologický původ, k přisuzování stereotypů, kompetencí a vlastností zarámovaných v termínech „antropologických čistokrevností“.

Ale opět, gender nezapadá vždy přesně do Weberových definic nerovnosti, stejně jako profesní skupiny, etnické skupiny, kasty a rasové skupiny. Vztahy mezi muži a ženami mohou být intimní a zároveň nerovné. Koneckonců „exogamie“ je pro Webera definičním znakem etnického Standa. A v rámci většiny genderově založených Standových skupin nemá zachování exogamie mezi mužem a ženou vždy velký smysl!“

Třídy a Stände Weberova eseje: nemajetní, majetní, otroci, první rodiny Virginie (FFV), feudálové, Knickerbockeři, Beamte, šlechta, Židé, úředníci a šéfové

Než však dokončíme tuto část našeho článku, co o Stände řekl sám Weber ve svém eseji? Jaké příklady z jeho doby byly relevantní? Zde upozorníme na několik různých typů Stände, které Weber použil jako příklady.

První Weberovo rozlišení spočívá v použití „nemajetných“ a „majetných“ (Weber, 2015a/1922: 44a). Píše, že lidé bez majetku jsou v Gesellschaft vždy v nevýhodě, protože „vlastní“ pouze vlastní práci, a v důsledku toho jsou ve své podstatě negativně zvýhodněni oproti majetným členům Gesellschaft (Weber, 2015a/1922: 44-45).

Weber používá jako příklad nemajetné, kteří se dostávají pod kontrolu chovatelů dobytka, jako jsou otroci nebo nevolníci. V takovém kontextu, píše, se čest stánku rozdělovaná Gemeinschaftem stává nejdůležitějším zdrojem rozlišení pro rozdělování životních šancí (Giddens, 1971: 164). Jen málo situací se v moderním světě vyrovnalo krajní chudobě nevolnictví a otroctví, snad s výjimkou věznic, kde vězni zcela postrádají majetek. Z Weberova pohledu by tedy asi nebylo překvapivé, že moderní vězni hledají útočiště v distinkcích Standy založených na cti, které jsou k dispozici prostřednictvím gangů ochotných bojovat mezi sebou kvůli otázkám „respektu“. Weber samozřejmě nepíše o věznicích. Místo toho hovoří šířeji o otrocích a chudých (viz Weber, 2015a/1922: 44). Weberovi však jde o to, že v takových kontextech si otroci bez majetku a chudí vytvářejí „negativně privilegované“ identity, v nichž se objevují silné markanty Standy, aby stanovily a chránily hranice a výlučná práva na jinak opovrhované činnosti, které k nim patří. Rozdělení úkolů v hinduistickém kastovním systému je pro Webera dobrým příkladem.

Co se týče pozitivních privilegií, Weber rozvíjí zvláštní ilustraci z evropské soubojové praxe, která dobře ilustruje Standovo privilegium. Pouze pánové stejného stánku, píše Weber, byli oprávněni udržovat svou čest tím, že poskytovali „uspokojení“ vydáváním (a přijímáním) výzev k soubojům (Weber, 2015a/1922: 50). Bylo tedy nemyslitelné, aby šlechtic vydal výzvu k souboji sedlákovi, nebo naopak.

Weber viděl podobný fenomén vzniku šlechtických Stände v novějších Spojených státech a svůj názor na stratifikaci založenou na Standu dokládá zdůrazněním vzniku takových institucí v nové zemi. Weber poukazuje na americké příklady toho, jak pozitivně privilegované Stände vznikají dokonce ze struktur Gesellschaft. Weber na příkladu amerických skupin, jako je FFV nebo Knickerbockerové v New Yorku, popisuje, jak se pozitivně privilegované aristokracie objevily mezi lidmi, jejichž skutečným původem byli obchodníci s nízkým statusem (tedy obchodní třídy, viz Weber, 1922/1978: 304). Takové skupiny jsou „konstrukcí“ domněle „starobylého“ původu zakořeněnou v legitimitě být „první“. Takové příběhy, jak píše Weber, jsou důvodem, proč se tolik Američanů hlásilo k původu Pocohontas z Virginie a otců poutníků v Nové Anglii, a nikoliv pravděpodobně novoanglických obchodníků a jižanských překupníků bavlny. V tomto kontextu se FFV a Knickerbockeři objevili jako sebevědomá elita podobná Standovi v době, kdy Weber psal v 10. letech 19. století (Weber, 2015a/1922: 50). Při rozvíjení těchto příkladů Weber zdůrazňuje, že i když k hromadění peněz docházelo na anonymním (a opovrhovaném) trhu v minulosti, touha po exkluzivitě a cti znamenala, že se objevil nový privilegovaný Stand, v němž byla finanční činnost vnímána jako pod jejich úroveň, stejně jako to Weber zaznamenal u indických bráhmanů.

Snad nejosobnější (a nejnepřehlednější) příklad Stände nacházíme ve Weberově srovnání šéfů ve Spojených státech a v Německu a jejich vztahu k úředníkům (Weber, 2015a/1922: 49). V Německu Weber pozoruje, že šéf a úředník jsou jasně podřízeni jak v kanceláři, tak mimo ni. Šéfové se se svými úředníky nikdy nebratříčkují. Naproti tomu v nových Spojených státech, přestože mezi šéfem a úředníkem existuje v kanceláři stejná podřízenost a úcta, mohou spolu po práci dokonce hrát kulečník jako rovný s rovným. Tato situace, jak tvrdil Weber, byla nemožná ve starším a přísněji stratifikovaném systému stratifikace založeném na Standovi v Německu, kde se zvyky úcty vztahovaly na všechny sféry. Naznačoval také, že taková americká neformálnost se pravděpodobně rozplyne s tím, jak se objeví privilegované Stände.