Bump Squad mama Audrey o citlivosti ke všem rozdílům.

„Každé těhotenství je jiné.“ Musela jsem to slyšet snad milionkrát, ale nevím, jestli jsem tomu nevěřila, nebo jsem jen nedbala varování. Myslela jsem si, že je to jen jedno z mnoha klišé, které lidé vyhrknou, když se setkají s těhotenským bříškem. Do jisté míry to tak možná je. Nicméně je to pravda. Něco jako opice, které údajně zduplikují Shakespeara, když jim dáte dost času, některá klišé se jednou musí vžít. Vážně jsem si myslela, že jsem to s tím těhotenstvím zvládla. Vždyť to není tak dlouho, co jsem byla naposledy těhotná. Opravdu to nemělo být až tak jiné, ne? Ha. Hahaha.

Především nevím, jak vy všichni, ale já jsem zřejmě potlačila VŠECHNY vzpomínky na své první těhotenství. Jasně, je tam pár světlých momentů… třeba si pamatuju, že jsem při těhotenském focení nemohla sedět v žádné zdánlivě „ženské poloze“, jako by se moje tělo takhle prostě nechtělo ohnout, a byla jsem strašně frustrovaná, protože jsem se nemohla dostat do „roztomilých“ póz. Vzpomínám si, jaký jsem měla během prvního trimestru jídelníček, protože existoval určitý rozvrh, a pokud jsem ho dodržovala, cítila jsem se vcelku v pohodě. Vzpomínám si, že jsem měla takový zvláštní příznak, že jsem přestávala vnímat přítomnost ostatních lidí. Několik měsíců bylo opravdu snadné se ke mně připlížit. Zkombinujte to se sníženou kontrolou/kapacitou močového měchýře a máte o zábavu postaráno!“

Tyto nejdůležitější momenty však nestačily k tomu, aby mě připravily. Těch pár věcí, které jsou podobné, jsem prostě úplně zapomněl. Například jsem zapomněla na emocionální horskou dráhu a těhotenský vztek. Manželovi jsem řekla: „Já si prostě nepamatuju, že by to bylo tak hrozné!“. On na to: „Děláš si srandu? Tentokrát jsi mnohem lepší! Minule jsi byla hrozná!“ Mezi ním a mým pilným psaním deníku z prvního těhotenství mám přece jen trochu okno do minulosti. Problém je ale v tom, že to bylo TO těhotenství a tohle je TOHLE těhotenství.

Od prvního dne… dobře, tak od pátého týdne, pokud se budeme řídit knihou, bylo tohle těhotenství úplně jiné. Poprvé jsem věděla, že jsem těhotná, v den, kdy jsem v práci nemohla udržet oči otevřené. Tentokrát jsem měla jen malé tušení, že bych mohla být těhotná kvůli záchvatům úzkosti. Nic mi nepřipadá povědomé nebo stejné. Kromě pálení žáhy. Ten pocit kloktání kyseliny z baterie se mi navždy vryje do paměti. Ale teď jsou tu nové křeče v nohou, nový ischias a úplně nové těhotenské oblečení, protože jsem o tolik větší.

Takže když jsou všechna těhotenství jiná a já nejsem odborník ani na své vlastní těhotenství, proč se každý kolemjdoucí cizí člověk vyznává z toho, že přesně ví, kdy budu rodit, jakého je dítě pohlaví a kolik dětí ukrývám ve svém obrovském bříšku? A zdá se, že nejhoršími pachatelkami jsou ženy, které už děti mají! Pokud máte zázračné léky na mé křečové žíly, rozhodně mluvte dál. Ale prosím vás, pokud můj porodník neví, kdy přesně budu rodit, tak jak to můžete vědět vy?“

Jakkoli bych ráda měla rozpis úskalí tohoto konkrétního porodu, nemyslím si, že náhodná paní tlačící nákupní vozík přes Big Lots je ta pravá, která mi ho poskytne. Ona s tím nesouhlasí. Ví, že se chystám své dítě vysadit „každým dnem“. Mimochodem, do termínu porodu mi zbývají ještě tři měsíce, moje bříško je stále pěkné a čilé a miminko měří přesně podle plánu. Nevadí mi, že se o mém bříšku mluví. Dokonce mi nevadí ani nevyžádané hlazení břicha. Vážně, nevadí mi to. Jen mě irituje, že zatímco mně neznámá nedá spát, všechny tyhle ženy mohou s naprostou jistotou bezstarostně házet předpovědi.

Neuniklo mi, že moje příspěvky na blogu mají zřejmě jedno téma: reakce ostatních na mé těhotenství. V dobrém i zlém nás komentáře a reakce ostatních ovlivňují. Můj závěr z toho všeho je, že to, co řeknu, může mít zase pozitivní nebo negativní dopad na někoho jiného. Doufám, že i když jednou potlačím vzpomínky na toto nepříjemné těhotenství, budu si alespoň pamatovat, že mám být citlivá k budoucím těhotným maminkám, ať už prožívají své první těhotenství, bojují se sedmým nebo se stále pokoušejí otěhotnět.

„Každé těhotenství je jiné“ může znít jako klišé, ale je to asi to nejupřímnější, co můžete nastávající mamince říct. Připomenout jí, že bez ohledu na to, jaké dobře míněné rady dostává nebo kolik hororových příběhů slyší, její těhotenství je její vlastní. Moje těhotenství je moje vlastní. Budu ji podporovat. Budu plakat a smát se s ní. Dokonce budu dávat rady, když o ně bude stát, s výhradou, že zatímco u mě to fungovalo, u ní to fungovat nemusí. Především jí však dám pocit, že je bohyní, protože se odvážila těhotenství a rodičovství. To znamená žádné srovnávání, poznámky o její velikosti nebo předpovědi. Pokud je každé těhotenství jiné, dokonce i to moje, jak se opovažuji v ní vyvolávat pocit, že by to její mělo zapadat do určité škatulky.