Podíleli se na něm různí lidé, kteří přidali jen jedno či dvě slova, ale zásluhu na většině slibu má Francis Julius Bellamy (18. května 1855 – 28. srpna 1931), baptistický duchovní z New Yorku. Bellamy měl zajímavé politické názory – byl křesťanským socialistou, který věřil v rovné rozdělování ekonomických zdrojů v souladu s Ježíšovým učením, ale ne v rozdělování volebního práva ženám nebo přistěhovalcům.
V roce 1891 byl Bellamy unaven svou službou a přijal nabídku jednoho ze svých věřících, Daniela S. Forda, majitele a redaktora časopisu Youth’s Companion, celostátně šířeného časopisu pro mládež. Bellamy byl najat, aby pomohl prémiovému oddělení časopisu, kde pracoval na kampani prodeje amerických vlajek do veřejných škol jako způsobu získávání předplatného. Do konce roku časopis prodal vlajky přibližně 26 000 školám. Stále se však našlo více než několik zdržovačů.
Kampaň oživili uspořádáním vlasteneckého programu pro školy, který se konal v říjnu 1892 u příležitosti zahájení Kolumbovy výstavy, 400. výročí příchodu Kryštofa Kolumba do Nového světa. Součástí programu měl být nový pozdrav vlajce, který by školáci svorně recitovali. V srpnu toho roku, jen několik týdnů před výstavou a pouhých několik dní před uzávěrkou, si Bellamy sedl a složil slib. Částečně k ní přistoupil jako k reakci na občanskou válku, která byla ještě v čerstvé paměti národa, a rozhodl se zaměřit na myšlenky věrnosti a loajality.
Bellamyho slib byl zveřejněn ve vydání časopisu Youth’s Companion z 8. září 1892 takto:
Američtí školáci provádějí Bellamyho pozdrav během slibu věrnosti, asi 1915.New York Tribune via Library of Congress, Wikimedia Commons // Public Domain
„Slibuji věrnost své vlajce a republice, za kterou stojí, jednomu národu, nedělitelnému, se svobodou a spravedlností pro všechny.“
Původně byl slib doprovázen pozdravem (viz výše). Podle Bellamyho instrukcí: „Na pokyn ředitele se žáci v seřazených řadách, ruce v bok, postaví čelem k vlajce. Je dán další signál; každý žák vzdá vlajce vojenský pozdrav – pravou ruku zvedne, dlaní dolů, do jedné přímky s čelem a těsně k ní“. Poté se odříkával slib a při slovech „mé vlajce“ se „pravá ruka ladně vztáhne dlaní vzhůru k Vlajce a zůstane v tomto gestu až do konce potvrzení; načež všechny ruce okamžitě klesnou ke straně.“
Poté, co se slib ve školách ujal, si s ním lidé začali pohrávat. V roce 1923 Národní konference o vlajce, které předsedala Americká legie a Dcery americké revoluce, rozhodla, že „moje vlajka“ by se měla změnit na „vlajka Spojených států“, aby nově příchozí děti přistěhovalců nebyly zmatené, které vlajce přesně slibují. V následujícím roce konference o vlajce tuto frázi dále upřesnila a přidala k ní „Ameriky“.
V roce 1942, kdy bylo 50. výročí slibu, byl slib zakořeněn ve školách a mnoho států vyžadovalo, aby jej žáci veřejných škol recitovali každé ráno. Přibližně v té době se lidé rozhodli, že pozdrav s nataženou rukou se příliš podobá nacistickému pozdravu, a začali jednoduše držet pravou ruku nad srdcem po celou dobu slibu.
Jedna z posledních úprav
V následujícím desetiletí přijali Kolumbovi rytíři – katolická bratrská organizace – upravený slib, který zmiňoval Boha, pro použití na svých vlastních setkáních a brzy začali lobbovat v Kongresu s výzvami, aby všichni dělali totéž. Další bratrské a náboženské organizace tuto myšlenku podpořily a tvrdě tlačily na vládu. V roce 1953 navrhl republikán Louis Rabaut (D-Mich.) změnu slibu v návrhu zákona Kongresu. Kongres schválil doplnění slov „pod Bohem“ v rámci slovního spojení „jeden národ nedělitelný“ v zákoně Kongresu a prezident Eisenhower se k němu v následujícím roce na návrh pastora ve svém kostele připojil.
Zákon byl podepsán v roce 1954. Jeho sponzoři, kteří předpokládali, že bude napaden jako porušení odluky církve od státu, do zákona vepsali zřeknutí se odpovědnosti, které vysvětlovalo, že nová fráze ve skutečnosti není náboženská. „Je třeba rozlišovat mezi existencí náboženství jako instituce a vírou v Boží svrchovanost,“ napsali. „Fráze ‚pod Bohem‘ uznává pouze Boží vedení v našich národních záležitostech.“ Samozřejmě ne všichni na tuto větu skočili a řada lidí po celé zemi v posledním půlstoletí tuto formulaci napadala u soudů.
