To vše mělo být zastaralé, což byla naděje, která dala vzniknout myšlence pokusit se o něco zcela nového, totiž o zavedení postnacionálního řádu, který by se v praxi vyvíjel bez politických předpokladů starého světa, k němuž nyní patří Spojené státy.

Každý myslící člověk v západní Evropě je vděčný za obrovský přínos Spojených států k osvobození Evropy od fašismu. Šlo však americkému zapojení do války skutečně jen o osvobození národů od fašismu? Spojené státy koneckonců neměly se španělským nebo portugalským fašismem velký problém. Francisco Franco ve Španělsku a portugalský silák António de Oliveira Salazar byli americkými spojenci až do své smrti v 70. letech. (Tyto země byly nakonec osvobozeny a demokratizovány Evropskou unií.) V Chile byl demokraticky zvolený prezident suverénního státu svržen CIA a nahrazen fašistickou diktaturou. Hrdou a bohatou zemi Argentinu uvrhl fašistický režim podporovaný Spojenými státy do bankrotu a bídy.

Tato politika a desítky dalších vojenských intervencí iniciovaných Spojenými státy v letech od roku 1945 daly Evropanům jasně najevo, že takový agresivní, sobecký přístup je zastaralý a nikdy nemůže vést k trvalému míru, pouze k okradení dalších generací o jejich budoucnost.

V důsledku toho je Evropská unie, kterou vytvořili, rozhodně a jednoznačně antifašistická, a to nejen v případech, kdy je fašismus v rozporu s ekonomickými zájmy bloku, ale i v situacích, kdy by snad fašismus mohl být účelný pro prosazování vlastních politických zájmů unie.

Na vstupu do Evropské unie po rozpadu sovětského impéria nesmírně vydělaly bývalé stalinistické státy východní Evropy. Jejich členství jim zajistilo, že výsledkem znovunabyté svobody nebude chaos, ale rostoucí prosperita a přechod k právnímu státu – a to i přesto, že se Spojené státy opakovaně snažily poštvat východoevropské a západoevropské země proti sobě.

Spojené státy nikdy neratifikovaly Všeobecnou deklaraci lidských práv OSN – což je velmi starosvětský postoj. V Evropě je mezitím Charta základních práv Evropské unie právně závazným dodatkem k Lisabonské smlouvě, která funguje jako ústava bloku. V tomto bodě si dovedu představit každého osvíceného Američana, jak říká:

Myšlenka, kterou sledovali zakladatelé evropského mírového projektu, byla stejně jednoduchá jako geniální: propojit ekonomiky evropských národních států a podřídit je společným pravidlům a kontrole do té míry, aby žádný člen nemohl bez škodlivých následků sledovat sobecké zájmy vůči jinému. Cílem bylo podřídit nacionalismus praktikované vzájemnosti a díky výslednému společenství národů se menší evropské země staly mocnějšími, než by byly samy o sobě.