Je těžké najít lepší způsob, jak se zchladit v parném letním dni, než sklenicí ledové limonády – a lidé to tak cítí už po staletí. Citrony, které pocházejí z Asie (Indie, severní Barmy a Číny), se ve 12. století dostaly na pobřeží Středozemního moře a do Egypta. Ačkoli se možná pila ještě dříve, první písemný doklad o konzumaci limonády pochází ze spisů perského básníka Nasir-I-Chusrava. Z obchodních záznamů také víme, že lahve qatarzimatu, citronové šťávy smíchané s cukrem, byly komerčně dostupné a na káhirských trzích té doby se s nimi čile obchodovalo. Arabské knihy o vaření ze třináctého století obsahují recepty na nápoje z citronového sirupu a předpokládá se, že i Mongolové si pochutnávali na limonádě, i když v alkoholické verzi. V polovině 16. století se chuť na limonádu rozšířila i do Evropy a limonádníci na ulicích prodávali kolemjdoucím Pařížanům kelímky s medem slazenou verzí nápoje. V 18. století se limonáda spolu se statisíci Evropanů přistěhovala do Ameriky. Ve viktoriánské éře se limonáda stala oblíbenou alternativou alkoholu mezi stoupenci hnutí za abstinenci na obou stranách rybníka. Mezi ně patřila i první dáma Lucy Webb Hayesová, která se stala známou jako „limonádová Lucy“ podle své záliby v podávání limonád místo alkoholu, který zakázala v Bílém domě během působení svého manžela v letech 1877 až 1881.

Přestože základní složky limonády – citronová šťáva, voda a cukr – zůstaly po staletí stejné, v průběhu let se do nápoje přidalo několik zajímavých přísad, včetně mléka a vaječného bílku. Jednou z oblíbených úprav, zejména v Evropě, je použití sycené vody namísto plochého nápoje, i když američtí puristé tuto kombinaci častěji označují jako citronovou limonádu. Ukazuje se však, že právě citronová chuť je tím, co nás nutí se k limonádě vracet. Výzkum odhalil vědecký základ naší záliby v nakysle chutnajících nápojích, zejména v horkém počasí. Nápoje s kyselou příchutí stimulují slinění, což pomáhá zmírnit pocit sucha v ústech spojený se žízní a dehydratací. A co víc, zvýšená tvorba slin se udržuje i poté, co jsme dopili, což způsobuje, že si lidé tyto příchutě spojují s uhašením žízně. Citronová šťáva má samozřejmě i další zdraví prospěšné účinky: Díky vysokému obsahu vitaminu C se po staletí používala k léčbě kurdějí u námořníků. Kvůli prevenci kurdějí se také původně rozšířil citronovník v Kalifornii – pití šťávy dosáhlo vrcholu během kalifornské zlaté horečky v roce 1849, kdy si ji podvyživení horníci kupovali, aby se zbavili nedostatku vitaminu C. Dnes pochází více než 90 % amerických citronů z Kalifornie, ačkoli Spojené státy v produkci citronů obvykle předčí Indie, Mexiko, Argentina, Čína a Brazílie.

Často si představujeme limonádu jako letní nápoj, ale citronovníky jsou ve skutečnosti stálezelené, alespoň ve vhodném klimatu, a kvetou a plodí po celý rok. Ačkoli existuje asi 50 odrůd citronů, většina citronů konzumovaných ve Spojených státech patří k odrůdám Lisbon, Eureka nebo Bearss, které jsou si vzhledově tak podobné, že je často obtížné je od sebe odlišit. Typický citronovník může ročně sklidit 500 až 600 kilogramů citronů a i při 5 až 6 citronech na šálek džusu je to spousta limonády.

Toto léto si můžete snadno dopřát historicky přesnou sklenici limonády, protože Isabella Beetonová zařadila recept, který popsala jako „letní osvěžovač“, do své viktoriánské klasiky „The Book of Household Management“, původně vydané v roce 1861.

Složení
Kůra ze dvou citronů
Šťáva ze 3 velkých nebo 4 malých citronů
1 lb. bochníkový cukr
1 čtvrt litru vroucí vody

Postup
Na 2 citronech rozetřete část cukru v hrudkách, dokud z nich nevsáknou všechen olej, a dejte je se zbytkem cukru do džbánu; přidejte citronovou šťávu (ale ne pecky); a zalijte celým litrem vroucí vody. Když se cukr rozpustí, přeceďte limonádu přes jemné sítko nebo kousek mušelínu a po vychladnutí bude připravena k použití. Limonáda se velmi zlepší, když se do ní rozšlehá bílek z vejce; také trochu sherry, které se do ní přimíchá, udělá tento nápoj mnohem lepší.