Programátoři klasických rockových rádií převážně hrají „osvědčené“ hity z minulosti na základě jejich „vysoké posluchačské rozpoznatelnosti a identifikace“, říká mediální akademik Roy Shuker, který také identifikuje bílé mužské rockové skupiny od éry Beatles Sgt. Pepper až do konce 70. let jako těžiště jejich playlistů. Jak podotýká Catherine Strongová, klasické rockové písně jsou zpravidla v podání bílých mužských skupin ze Spojených států nebo Velké Británie, „mají stopáž čtyři-čtyři, velmi zřídka přesahují časový limit čtyř minut, byly složeny samotnými hudebníky, jsou zpívány v angličtině, hrány ‚klasickou‘ rockovou sestavou (bicí, basa, kytara, klávesové nástroje) a byly vydány na velkém labelu po roce 1964“. Klasický rock s érou alb (60. až 2000. léta 20. století) spojují také spisovatelé Bob Lefsetz a Matthew Restall, podle nichž je tento termín přeznačením „virtuózního popu/rocku“ z prvních desetiletí této éry.

Původ formátu vysledoval hudební vědec Jon Stratton až ke vzniku klasicko-rockového kánonu. Tento kánon vznikl částečně na základě hudební publicistiky a superlativních seznamů hodnotících určitá alba a skladby, které se následně upevňují v kolektivní a veřejné paměti. Robert Christgau říká, že koncept klasického rocku přetvořil rockovou hudbu v „mýtus rocku jako umění, které obstojí ve zkoušce času“. Je také přesvědčen, že bylo nevyhnutelné, aby určití rockoví umělci byli kanonizováni kritiky, hlavními médii a subjekty hudebního establishmentu, jako je Rock and Roll Hall of Fame. Steven Hyden, který toto hodnocení v roce 2018 potvrdil, vzpomíná, jak mu podoba klasického rocku jako nadčasové hudby propůjčila odlišnost od „ve své podstatě nihilistického“ popu, který poprvé poslouchal v rádiu jako teenager na počátku 90. let. „Zdálo se, že je tu odjakživa,“ píše o formátu klasického rocku. „Byl tu dávno předtím, než jsem se narodil, a byl jsem si jistý, že tu bude i poté, co tu už nebudu.“

Z politického hlediska považuje Christgau myšlení, z něhož klasický rock vychází, za regresivní. Hudba tohoto formátu podle něj opustila ironickou citlivost ve prospěch neintelektuální, konvenční estetiky, která má kořeny v romantismu viktoriánské éry, a zároveň bagatelizovala radikálnější aspekty kontrakultury šedesátých let, jako je politika, rasa, afroamerická hudba a pop ve smyslu umění. „Ačkoli klasický rock čerpá inspiraci a většinu svých hrdinů z 60. let, je samozřejmě konstrukcí 70. let,“ píše v roce 1991 pro časopis Details. „Vymysleli ho programátoři prepunkových/predisco rádií, kteří věděli, že než se jim podaří kulturu 60. let zcela zkomercializovat, budou ji muset přepracovat – to znamená selektivně ji zkreslovat, dokud nebude nikoho ohrožovat…“. V oficiálním rockovém panteonu jsou Doors a Led Zeppelin Velcí umělci, zatímco Chuck Berry a Little Richard jsou Primitivní praotcové a James Brown a Sly Stone jsou Něco jiného.“

Ohledně vztahu ekonomiky k vzestupu klasického rocku Christgau poukazuje na ohrožené socioekonomické zabezpečení a klesající kolektivní vědomí nové generace posluchačů v 70. letech, která vystřídala první roky rocku v době ekonomické prosperity babyboomu ve Spojených státech: „Ne nadarmo klasický rock korunoval mystagogický středostavovský eskapismus Doors a megalomanskou velkolepost Led Zep. Rétorické sebeprosazování, které nekladlo žádné nároky na každodenní život, bylo přesně to, co si doba žádala.“ Shuker připisuje vzestup klasicko-rockového rádia částečně „spotřebitelské síle stárnoucích poválečných ‚baby boomers‘ a přitažlivosti této skupiny pro rozhlasové inzerenty“. Klasický rock podle něj také vytvořil ideologii rockové hudby a diskusi o ní, která byla „silně genderová“ a oslavovala „mužské homosociální paradigma muzikantství“, které „nadále dominovalo následnému diskurzu nejen kolem rockové hudby, ale populární hudby obecněji“

.