„Nemám skoro žádné přátele. Celé dny trávím ve svém pokoji a na počítači. Vím, že to není nic moc, ale je to lepší než být sám.“

„Mám pár známých, ale nikoho blízkého. Zdá se, že ostatní lidé mají lidi, kterým mohou zavolat, aby něco zařídili. Já ne. Co je to se mnou?“

„Nemůžu najít lidi, kteří vypadají, že by mohli být dobrými přáteli, které bych mohl mít. Jak mám najít lidi, se kterými bych se mohl sblížit?“

„Proč nemůžu najít vztah? Lidé mi říkají, že jsem atraktivní. Znám spoustu lidí na povrchní úrovni. Ale asi nemám přátele jako ostatní lidé.“

„Je pro mě těžké mluvit s lidmi. Mám jen jednu kamarádku a tu znám už od školky. Seznamování s novými lidmi mi prostě nejde.“

Pokud se v některém z těchto výroků poznáváte, nejste sami. Ve světě plném lidí je mnoho těch, kterým se nedaří najít přátele nebo navázat trvalý vztah.

Existují desítky webových stránek, které nabízejí užitečné rady, jak si najít přátele. Většina z nich má stejný druh návrhů: dobrovolně se přihlásit. Připojte se ke knižnímu klubu, týmu, kroužku, tělocvičně. Zapojte se do místní politiky. Chovejte se tak, abyste se zajímali o druhé. Usmívejte se. Pořiďte si psa. Každý, kdo má počítač, může najít 25 tipů, jak najít přátelství, nebo 10 nejlepších způsobů, jak potkat spřízněnou duši. Jak je tedy možné, že stále existují lidé, kteří jsou sami a osamělí?“

Mám podezření, že existují kořenové důvody, které porážejí seznam nejlepších tipů. Pokud se nedostaneme k jádru věci, člověk, který tyto tipy vyzkouší, se vystavuje dalšímu selhání. A všichni víme, že neúspěch plodí jen další stejné.“

6 důvodů, proč chytří lidé zůstávají osamělí

1. Skutečná sociální fobie

   Sociální fobie není stydlivost. Stydliví lidé si obvykle najdou jiné stydlivé lidi, se kterými se mohou stýkat, nebo jsou rádi, že jsou tiššími členy skupiny. Naproti tomu lidé se sociální fobií mají iracionální přesvědčení, že když jsou s jinými lidmi, jsou posuzováni, a to negativně. Nevyhledávají společenské aktivity, protože se domnívají, že se ztrapní nebo budou ostatními kritizováni. Zdržovat se mimo lidi je způsob, jak se tomuto strachu vyhnout. Bohužel tato taktika situaci jen zhoršuje. Člověk, který se zřídkakdy zapojuje do komunikace s ostatními, si je stále méně jistý, že to vůbec umí.

2. Deprese a negativita

   „Dobré ráno,“ říkám rozjařeně jednomu ze svých studentů. „Jo, asi jo,“ odpoví monotónně. S obavami sleduji, jak se sesouvá k zadní části místnosti a hrbí se na židli. Ostatní studenti se jí vyhýbají. Jako učitelka a psycholožka jsem znepokojená a nedám na ni dopustit. Ale vsadím se, že její vrstevníci mají čím dál menší zájem se snažit. To je jisté: Když s ní později mluvím, je přesvědčená, že ji nikdo nemá rád a že je na špatné škole. Nechápe, že z ní vyzařuje oblak funusu, kvůli kterému se jí ostatní jen těžko chtějí věnovat. Přestože je chytrá a má pohotový a ironický vtip, od prvního pokusu o přátelský pozdrav je na dně. Jemně jí naznačím, že je možná skutečně v depresi a že by bylo dobré objednat se do našeho centra duševního zdraví. Vím (a tuším, že to ví i ona), že pokud půjde na jinou školu, odnese si svou depresi – a svou izolaci – s sebou.“

3. Příliš mnohokrát odepsaný

   Někdy mají lidé za sebou řadu zážitků, které je odradily a porazily. Dítě, které bylo na střední škole zaškatulkováno jako ztroskotanec, se prostě nemůže zbavit pocitu, že ztroskotancem bude navždy. Kluk, kterého vždycky vybrali do týmu jako posledního a který byl terčem vtipů na střední škole, nemůže najít vnitřní sílu, aby to zkusil znovu. Jejich sebevědomí je otřeseno v základech. V tomto bodě se při oslovování nových lidí chovají jako prodavač, který začíná své představení slovy: „Tohle byste si přece nechtěl koupit, ne? – To jsem si nemyslel.“ Pro takové lidi znamená snaha vstoupit do některého z těchto klubů nebo týmů, že se opět stanou zranitelnými. Někteří zkoušejí virtuální svět a vytvářejí si idealizovanou osobnost, kterou prezentují ve virtuální realitě. Jiní se od lidí stáhnou úplně. Obě taktiky mají omezenou trvanlivost. V určitém okamžiku se virtuální přítel nebo milenec chce setkat – což znovu vyvolá všechny problémy se sebeúctou. V určitém okamžiku se osamělost z izolace stane nesnesitelnou.

4. Vysoce citlivý temperament

   Někteří lidé mají prostě citlivější temperament než jiní. Snadno je dojme krása a snadno se jich dotkne lidská laskavost, stejně snadno je však zraní a vyvede z míry, když je někdo bezohledný, netaktní nebo jim nedokáže věnovat dostatek času či pozornosti. Příliš mnoho věcí si berou příliš osobně. Když jim kolega řekne, že nemá čas zajít na kávu, berou to jako osobní odmítnutí. Když je kolega v kanceláři hrubý, jsou z toho celé dny zranění. Vysoce citliví lidé jsou jako humr bez krunýře, výjimečně zranitelní vůči drsnosti běžných interakcí. Není divu, že chtějí zůstat tam, kde se cítí bezpečně.

5. Nedostatek sociálních dovedností

   Někteří lidé se prostě nikdy nenaučili, jak navazovat kontakt s novými lidmi. Jiní se umí skvěle „seznámit a přivítat“, ale netuší, jak si udržet přátele. Možná vyrůstali v rodinách, které se druhým lidem vyhýbaly. Možná žili tak daleko od města, že se jen zřídka mohli účastnit školních aktivit. Možná měli příliš kritické rodiče, kteří shazovali každý jejich pokus pracovat nebo si hrát s ostatními. Nebo možná pocházeli z rodiny, kde je rodina vším, a nikdo nepovažoval za nutné zapojit ostatní do svého světa. Ať už byla původní příčina během dospívání jakákoli, výsledkem je dospělý člověk, který se mezi ostatními cítí nesvůj a který nemá ponětí o dávání a přijímání, díky němuž se společenský svět točí kolem.“

6. Nerealistická očekávání

   Se všemi nebo některými z výše uvedených příčin souvisí člověk, který má nerealistická očekávání ohledně zapojení. Jakmile se s někým spřátelí, očekává, že mu bude často volat, že spolu budou pravidelně trávit čas a že se bude ve velké míře podílet na jeho životě. Pravdou je, že někteří lidé se dokážou přizpůsobit, ale většina lidí to nedokáže. Život většiny lidí je v dnešní době komplikovaný. Lidé více pracují a mají méně volného času. Sladění rodiny a zaměstnání a možná i druhého zaměstnání způsobuje, že jsou lidé vystresovaní a unavení. Jednoduše nemají čas ani energii na to, aby každý den odpovídali na deset textových zpráv a několik telefonátů a navíc se po práci scházeli nebo chodili každý víkend do nákupního centra. Zvláště nemohou vyhovět, pokud mají další přátelství, která se také snaží udržovat. Lidé, kteří nedokážou snést hranice toho, co někdo, dokonce i velmi přátelský člověk, může udělat, jsou lidé, kteří jsou velmi citliví nebo jim chybí sociální dovednosti (viz výše). Když se s jejich novým přítelem nemohou přátelit za podmínek, které chtějí, cítí se opět odepsaní, mohou propadnout depresi a rozhodnout se, že nemá cenu se o to pokoušet – tím pomáhají vytvářet právě ty sociální problémy, které chtějí tak zoufale překonat.

Jestliže jste osamělejší, než chcete být

Jestliže jste osamělejší, než chcete být, a poznáváte se v některém z těchto popisů, vstup do klubu nebo dobrovolnictví v místní neziskové organizaci pravděpodobně počet vašich přátel nezvýší, pokud nepodniknete kroky k vyřešení základního problému. Musíte začít u sebe.

Terapie může zmírnit sociální fobii nebo depresi. Lidé, kteří jsou velmi citliví, se mohou naučit dovednostem, jak zvládat vlastní pocity a být tolerantnější k reakcím druhých. Individuální terapie vám může pomoci zotavit se ze starých zranění a rozvíjet sebeúctu, takže budete mít odvahu zkusit to znovu. Skupinová terapie vám může pomoci osvojit si sociální dovednosti, které jste se během dospívání nenaučili, a smířit se s hranicemi možností druhých. Podpůrné skupiny online mohou poskytnout příležitost učit se od ostatních, kteří mají stejné potíže. A malá „biblioterapie“ (čtení svépomocných knih) je někdy to pravé, pokud potřebujete nové způsoby, jak přemýšlet o konfrontaci s obtížemi ve vztazích. Zaměříte-li se na rozvoj svého sebevědomí a své sociální zdatnosti, budete mít mnohem větší šanci uspět, až se pustíte do zkoušení oněch 50 způsobů, jak si najít přátele.

Foto: Ghetu Daniel, dostupné pod licencí Creative Commons.

.