1.3 Kultura v pohybu; kultura ve sporu

Přes vnitřní přitažlivost sledování kulturních cest logiky, jako je tato, je riskantní předpokládat, že chování odráží kulturní přesvědčení přímočaře. Většina současných antropologů zastává názor, že lidé mají více kulturních šablon a že kultura je fluidní soubor interpretačních zdrojů, které mohou lidé využívat v konkrétních politických a historických kontextech. Dokonce i soubor náboženského kánonu, jakkoli mocný se jeho příkazy mohou zdát, má potenciál pro četné interpretace.

Mezi nejživější příklady nového výzkumu v antropologii, který vyžaduje fluidní a vynalézavou vizi kultury, patří téma mužské plodnosti. Výzkum plodnosti je zdaleka největší subdisciplínou současné demografie. Přesto ještě před několika lety tvořily ženy prakticky jediný objekt jejího studia. Muži, pokud se vůbec objevili, byli stínem, partnery těch, kteří se věnovali plození dětí. I kdyby genetické testy dokázaly ověřit vztahy mezi členy domácnosti v rámci průzkumu, sotva by to vyřešilo problémy spojené s analýzou mužské plodnosti. Zatímco někteří muži nevědí, kolik mají dětí, nebo popírají spojení s potomky narozenými mimo manželství, jiní muži tvrdí, že jsou otci dětí, které nikdy neviděli. Skutečnost, že muži tak často nově definují rodičovství, může působit v neprospěch dětí, ale také v jejich prospěch. Townsend (2000) například ukazuje, že na botswanském venkově, kde jsou nároky migrantské práce tak náročné, je mladý muž, který žije na plný úvazek se svými dětmi, zvláštností. Zároveň muži poskytují dětem značnou podporu, i když často nejde o jejich vlastní děti, ale o děti jiných mužů, ať už jde o strýce, dědečky nebo vzdálené bratrance. A tak navzdory rozšířenému názoru v současném světě mezinárodní populační politiky o masivním odklonu mužů od rodičovských povinností západní kulturní zaujetí biologickou definicí otcovství zakrývá některé kritické rozdíly v kulturním přidělování rodičovství.

Jedním z nejdůležitějších bodů diskuse v současné sociokulturní teorii, která se nyní přenáší do demografie, je otázka společenských sil politiky a ekonomiky versus individuálního jednání. To znamená, do jaké míry jsou volby lidí omezeny širšími silami, které jsou mimo jejich kontrolu? Mohou lidé na druhé straně sami rozhodovat o reprodukčním jednání tím, že se postaví na odpor státním silám nebo se jim vyhnou? Stále častější odpovědí na tuto otázku je, že vždy působí obě síly a že v centru sporu jsou často kulturní ideologie. Greenhalghovo a Liovo (1995) líčení tvrdé čínské státní politiky jednoho dítěte na pár, která byla zavedena v roce 1979, odhaluje dynamiku vzájemného ovlivňování. Greenhalgh a Li ukazují, že ženy začaly formální politice jednoho dítěte vzdorovat a strategicky se snažily mít dvě děti, zejména pokud první z nich byla dívka. Ženy se pokoušely adoptovat dcery, přestěhovat se do jiného města, aby mohly porodit druhé dítě, nebo odstranit státem nařízené nitroděložní tělísko. Mohly se také pokoušet utajit nepovolené těhotenství, dokud nebylo příliš pozdě na státem požadovaný potrat, nebo (s rozšířením ultrazvukové technologie) provádět potraty podle pohlaví. V roce 1991 byl stát, který čelil takovému odporu, nucen přepsat politiku. „Podporoval“ jedno dítě pro všechny a zakázal třetí dítě, avšak povolil dvě děti, pokud první byla dívka. Souhrnně řečeno, jednotlivé ženy se možná individuálně osvobozovaly od nechtěných dcer, avšak jejich strategie odporu účinně posilovaly genderovou hierarchii státu.

Skutečnost, že kultura je v antropologii stále více vnímána jako zdroj, který mohou lidé využít, je nejlépe zkoumat v kontextu, v němž byla reprodukční vůle vnímána jako nízká. Z tohoto důvodu se některé z nejlepších příkladů nacházejí v tématech týkajících se vysoké porodnosti: vzorce, který byl v demografické konvenci vnímán jako výsledek biologie a zvyku, a nikoli jako kalkul vědomé volby (Coale 1973). V populacích, o nichž se říká, že mají tzv. přirozenou plodnost (Henry 1961), je poptávka po dětech vysoká a předpokládá se, že počet dětí, které ženy vyprodukují, je omezen pouze tím, jak rychle se jimi mohou zásobit vzhledem k biologickým rytmům vyplývajícím ze specifických zvykových režimů. Například v subsaharské Africe většina lidí v průzkumech stále uvádí, že chce „všechny děti, které jim Bůh dá“, a typické reakce na návrhy na snížení porodnosti se pohybují od zdvořilého zájmu až po pobouření. Naproti tomu ve společnostech, kde se touha po velkém počtu dětí zmírnila, se prý páry zapojují do chování specifického pro paritu, zejména do užívání moderních antikoncepčních prostředků, aby kontrolovaly dokončenou velikost rodiny.

Etnografická svědectví o praktikách, jako je infanticida, pěstounství, opouštění dětí, adopce a potraty, však jasně ukazují, že lidé ve všech společnostech uplatňují určitou formu kontroly nad reprodukcí. Zatímco západní modely předpokládají, že snížení porodnosti je nejlepším způsobem, jak řešit ekonomické problémy, rodiny v mnoha afrických společnostech považují rozmanité dovednosti a sociální vazby, které se jim podaří vypěstovat prostřednictvím dětí, za klíč ke své budoucí schopnosti vyrovnat se s ekonomickou a politickou nepřízní. Dospělí považují původní biologickou událost rodičovství nikoli za jistotu budoucí podpory dítěte, ale za začátek dlouhého, neustále vyjednávaného vztahu, v němž se snaží ovlivnit povinnosti dětí. Malé děti jsou běžně svěřovány do pěstounské péče „babičkám“. Později, když jsou starší, mohou být poslány do městských domácností, které nabízejí vzdělávání ve specializovaných učňovských oborech nebo možnost navštěvovat respektovanou školu. Stručně řečeno, spíše než snahu o snížení počtu dětí by mnoho afrických rodin považovalo za drastické řešení ekonomických problémů. Raději mají více dětí a pěstují pro ně diferencované příležitosti (Bledsoe 1994). Přestože však účinky určitých praktik na snižování reprodukčních nákladů mohou být analyticky rozeznatelné, nemusí nutně představovat motivaci lidí k jednání, které má vliv na porodnost nebo složení domácností. Většina antropologů trvá na tom, že je nesprávné redukovat strukturu rodiny pouze na ekonomické nebo demografické pojmy.

Jiný příklad snahy lidí o kontrolu nad plozením dětí se objevuje v kulturní reinterpretaci antikoncepčních technologií v subsaharské Africe (Bledsoe 1994). V západním kulturním vnímání jsou antikoncepční prostředky prostředky, které omezují plodnost, a lidé, kteří si nepřejí omezit porodnost, by pravděpodobně nebyli uživateli prostředků, které by to umožňovaly. V západní Africe však lidé vnímají antikoncepci spíše jako zařízení, které má zajistit přežití mnoha dětí pečlivým rozložením porodů, než aby porody omezovalo. Jedny z nejčastějších uživatelek antikoncepce jsou tak kojící ženy, které se chtějí vyhnout překrývání dětí, z nichž jedno je v děloze a druhé kojí, ale které obnovily menses dříve, než mohlo být kojené dítě odstaveno. Jak z toho vyplývá, rodiny vynakládají ohromné úsilí, aby kontrolovaly načasování a okolnosti narození dětí, i když opět ne nutně proto, aby omezily počet dětí.

.