Král David je jednou z nejdůležitějších postav židovských dějin. Narodil se v roce 907 př. n. l., vládl jako izraelský král 40 let a zemřel ve věku 70 let v roce 837 př. n. l.

Je toho tolik, co se o něm dá říci. Někteří lidé se rádi zaměřují na válečnický aspekt – na rytířského bojovníka bojujícího za Boha -, ale když se na jeho osobu a úspěchy podíváme jako na celek, nejvíce ze všeho vynikne jeho duchovní velikost.

Davidovou hlavní snahou je navázat vztah s Bohem. Krásu jeho duše nahlédneme, když čteme žalmy, z nichž většinu napsal. Kdo by neznal:

Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nouzi … (Žalm 23)
Hospodin je mé světlo a má spása, koho se mám bát … (Žalm 27)
Zvedám oči k horám – odkud mi přijde pomoc? Má pomoc přichází od Hospodina, Stvořitele nebe a země … (Žalm 121)

I když se zamyslíme nad jeho vojenskými výboji, vidíme, že jejich hybnou silou byla jeho náklonnost k Bohu. Dědičná pokrevní linie krále Davida se stane jedinou legitimní královskou pokrevní linií v židovských dějinách. Z Davida vzejdou všichni budoucí judští králové a nakonec, na konci dějin, Mesiáš. Tuto myšlenku Bohem ustanovené monarchie bude v průběhu dějin kopírovat mnoho dalších národů a poslouží jako základ konceptu „božského práva králů“ ve středověké a renesanční Evropě.(1)

Dobytí Jeruzaléma

Historicky víme, že příběh Izraele v celém tomto období – od Exodu – je příběhem malého národa, který je vklíněn mezi dvě velké starověké civilizace, Egypt a Mezopotámii (které v různých obdobích vládli Asyřané, Babyloňané nebo Peršané).

Když David nastupuje na trůn, Egypt i Asýrie jsou na výrazném ústupu. Nemají možnost expandovat, takže uprostřed, kde se nachází Izrael, vzniká vakuum a Izrael může nerušeně expandovat do těchto dalších velkých říší.

David tak může konečně pokořit filištínskou hrozbu a dobýt zbývající kanaánský městský stát – Jeruzalém -, který Izraelci dosud nebyli schopni dobýt.

(Po celých 440 let od prvního vstupu židovského národa do Země izraelské až do doby krále Davida zůstává Jeruzalém nedobytým nežidovským městem v srdci židovské země. Je to městský stát obývaný kanaánským kmenem zvaným Jebusité (v současnosti se tam nachází arabská vesnice Silwan jižně od hradeb Starého města). Je silně opevněn, ale i přes svůj zdánlivě nedobytný vzhled má Jeruzalém jednu slabinu – jeho jediným zdrojem vody je pramen za hradbami města. K prameni vede zevnitř města dlouhá šachta vytesaná do skály.

Kniha Samuelova a Kniha kronik popisují, jak Davidův generál Jóab šplhá po tzinoru (doslova „roura“) do města a dobývá ho. Někteří archeologové spekulují, že by to mohlo odkazovat na starověký vodní systém města – jehož zdrojem byl pramen Gihon -, který je turistickou atrakcí v „Davidově městě“ za hradbami dnešního Jeruzaléma.

Proč Jeruzalém?“

První věc, kterou David po obsazení města udělá, je, že z něj udělá své hlavní město. A tady se musíme pozastavit a zeptat se: Proč Jeruzalém?“

Jistě existovala vhodnější místa pro hlavní město Izraele. Jeruzalém nesousedí s žádnou významnou vodní plochou ani neleží na žádné obchodní cestě. Všechna hlavní města na světě jsou postavena v blízkosti oceánů, moří, řek, jezer nebo alespoň v blízkosti významné obchodní cesty.

(V této době protínají Izrael významné obchodní cesty. Je zde Královská cesta, která je jednou z hlavních obchodních tras starověkého Blízkého východu a vede od Akabského zálivu u Rudého moře do Damašku. A je zde také Via Maris, „mořská cesta“, která vede z Egypta podél pobřeží Středozemního moře, pak přes Izrael a dále do Sýrie.

Logicky by se hlavní město Izraele mělo nacházet u Středozemního moře. Ideální by bylo místo jako Jaffa (vedle dnešního Tel Avivu).

Takže proč Jeruzalém?

Důvod, proč Jeruzalém, souvisí s velmi jedinečným aspektem židovského národa a s tím, proč se děti Izraele vůbec staly národem.

Obvykle se národy stávají národy tím, že žijí po dlouhou dobu na nějakém území, vytvoří si společný jazyk a společnou kulturu. Vezměme si například Francouze. Všichni se jednoho dne neprobudili a nerozhodli se, že mají rádi víno, sýr a croissanty. Skupina lidí se po určitou dobu nastěhovala na společný kus nemovitosti (která se později stala známou jako Francie) a sdílela společný jazyk. Po společném období národních zkušeností se spojili v identitu známou jako Francouzi. Víceméně tento scénář funguje u každého národa.

Židé se stali národem krátce po útěku z otroctví v Egyptě. Ještě nebyli v zemi Izrael, tábořili v zemi nikoho, na poušti, na úpatí hory Sinaj. Tam se Židé stali národem, když uzavřeli smlouvu s Bohem a slíbili, že „budeme konat a budeme poslouchat“. Izraelský národ je definován především společným vztahem k Bohu a historickým posláním židovského národa.

A ukazuje se, že není lepšího místa pro vztah k Bohu než Jeruzalém.

Božské místo

Poté, co David učiní Jeruzalém svým hlavním městem, koupí od jeho majitele Jebúsejce Aravny horní část pahorku nad severní hranicí města. Tato koupě je v Bibli zaznamenána na dvou místech (2. Samuelova 24,24 a 1. Letopisů 21,25).

Tento pahorek je hora Moria a to, co mu možná chybí na fyzické rozloze, více než vynahrazuje jeho duchovní velikost.

Od nejranějšího období židovských dějin patriarchové židovského národa uznávali obrovskou duchovní sílu hory Moria. Právě sem Abraham, který vycítil Boží přítomnost, vystoupil, aby přinesl Izáka jako oběť, a později poznamenal, jak se píše v Bibli:

„Hospodin uvidí“, jak se dodnes říká: „Na Hospodinově hoře bude viděn“. (Genesis 22,14)

Tady se Jákobovi zdálo o žebříku vedoucím do nebe a řekl:

„Jak úžasné je toto místo! To není nic jiného než dům Boží a toto je nebeská brána.“ (6353) „To je dům Boží! (Genesis 28,17)

Není divu, že toto místo chtěl vlastnit každý významný dobyvatel v celé historii lidstva. (Jeruzalém byl za 3 000 let dobyt nebo zničen 36krát.)

Dnes na tomto místě stojí islámská stavba známá jako Skalní dóm. Pod touto zlatou kopulí se nachází obnažený kus skalního podloží hory Moria – metafyzicky známý jako even šatíja, doslova „pijící kámen“. Voda a duchovno jsou synonyma a Tóra je známá jako mayim chajim, „voda života“. Podle judaismu je svět duchovně vyživován z tohoto místa, z tohoto kamene – který je metafyzickým středem vesmíru.

Je to místo, kde lze pociťovat Boží přítomnost intenzivněji než na kterémkoli jiném místě planety Země. Proto je to logické místo pro vybudování trvalého místa odpočinku nejposvátnějšího předmětu, který židovský lid má – stánku a archy úmluvy.

Místo chrámu

Král David neztrácí čas přenesením archy do Jeruzaléma. A je to příležitost k velkému společnému štěstí. V extázi David při této slavnosti divoce tančí. Za to je odsouzen svou ženou Míkal, Saulovou dcerou, která s ním vydržela v dobrém i zlém a která mu dokonce zachránila život, když ho chtěl král Saul zabít. Nyní však Míkal na Davida útočí a zesměšňuje jeho chování (2 Sam 6,16-23):

„Jak slavný byl dnes izraelský král, který se dnes odhalil v očích služebnic svých služebníků, jako by se odhalil jeden z chamtivců!“ (2 Sam 6,16-23).

David – který ve své radosti z toho, že navázal zvláštní spojení s Bohem, nemyslel na svou vlastní čest – v úžasu odpovídá:

„Před Hospodinem se budu veselit. A budu se chovat ještě pokorněji než dosud a budu pokorný ve svých očích; a ze služebnic, o nichž jsi mluvil, u nich budu v úctě.“ „Ať se stane, co se stane,“ odpověděl.

Příběh končí trestem, který postihl Míkal za její tvrdé odsouzení muže vyvoleného Bohem za izraelského krále:

A Míkal, dcera Saulova, neměla dítě až do dne své smrti.

Ačkoli David vynese na horu Moria archu úmluvy, Bůh mu nedovolí postavit chrám. Uvádí se řada důvodů. Jedním z nich je, že Chrám je domem Božím a domem pokoje a David má na rukou mnoho krve z podmanění nepřátel Izraele. Je mu však slíbeno, že ho postaví jeho syn.

David má řadu synů od několika žen, z nichž některé mu působí vážné potíže. Jeden z nich, Amnon, znásilní svou sestru Támar. Další, Abšalom, proti Davidovi intrikuje a snaží se ho sesadit. Je tu však jeden výjimečný chlapec, Šalomoun, který se narodil z Davidova vztahu s krásnou Batšebou.

David a Batšeba

Příběh o Davidově vztahu s Batšebou (II Samuelova kap. 11) je jedním z nejhůře čtených příběhů v Bibli a musíme být opatrní při jeho čtení, jako by šlo o nějakou telenovelu. Ve zkratce se však stane toto:

Jedné noci se David neklidně prochází po střeše svého paláce, odkud má výhled na domy a zahrady ve městě pod sebou(3). A tam zahlédne koupající se krásnou ženu. Je to manželka jednoho z jeho generálů, Chetejce Urijáše, který je pryč ve válce.

David posílá pro Batšebu a stráví s ní noc. Když otěhotní, přikáže, aby byl Urijáš postaven do první linie, kde v bitvě zemře. David se pak ožení s Batšebou.

V této chvíli je Bohem poslán prorok Nátan, aby Davida pokáral. (Viz 2 Samuelova 12.) Říká, že přišel krále informovat o velké nespravedlnosti v zemi. Bohatý muž, který měl mnoho ovcí, ukradl jednu milovanou ovci chudákovi a nechal ji zabít na hostinu.

Král David, rozzuřený tím, co slyší, prohlašuje: „Jakože Bůh žije, ten, kdo to udělal, zaslouží smrt.“

Prorok odpovídá: „Ty jsi ten člověk!“

David je pokořen. „Zhřešil jsem před Bohem,“ říká.

Je to nesmírně složitý příběh a je v něm mnohem víc, než se na první pohled zdá. Technicky vzato Batšeba nebyla vdanou ženou, protože Davidovi vojáci vždy dávali svým ženám podmíněné rozvody, aby voják nechyběl v akci a nemohl svou ženu znovu provdat.4) Bible však jasně říká, že David jednal nesprávně, a mudrci vysvětlují, že David se sice nedopustil cizoložství v pravém slova smyslu, ale porušil ducha zákona(5).

Jak bylo uvedeno v předchozích dílech, Bible zaujímá k židovským vůdcům hyperkritický postoj. Nikdy nebělí ničí minulost a v tom je osamocená mezi záznamy starověkých národů, které obvykle popisují krále jako potomky bohů bez chyb.

Davidova velikost září jak v jeho schopnosti převzít odpovědnost za své činy, tak v pokoře jeho přiznání a následném pokání. To je jeden z důvodů, proč z Davidova rodu vzejde konečný vykupitel židovského národa a světa – bude to „Mesiáš, syn Davidův“.

Krátce nato Batšeba porodí, ale dítě smrtelně onemocní, jak předpověděl prorok Nátan. David se pouští do období modliteb a půstu, ale dítě přesto umírá. David si uvědomuje, že smrt dítěte a později i vzpoura jeho milovaného syna Abšaloma (II Samuelova 15-19) byly božím trestem a zároveň sloužily jako odčinění jeho činů. David „platí své dluhy“, dlouhá léta se kaje a nakonec je mu Bohem odpuštěno.

Brzy nato je Batšeba opět těhotná. A tentokrát porodí zdravé dítě – které dostane jméno Šalomoun a které bude zlatým dítětem, obdařeným neobyčejnou moudrostí.

1) Mnohé národy na celém světě tuto myšlenku posunuly o krok dál a vlastně tvrdí, že jejich královská rodina a dokonce i ony samy jsou skutečnými potomky starých Hebrejců. Jedním z fascinujících příkladů je sekta Makuya v Japonsku, která tvrdí, že mezi Japonci a Židy existuje starobylé spojení a že japonská královská rodina je ve skutečnosti potomkem krále Davida.
Dalším příkladem jsou Britové. Po sedm set let byl každý anglický král a královna korunováni na krále, když seděli na trůnu upevněném na velkém vápencovém kvádru. Kámen se nazývá „Stone of Scone“ Král Eduard I. (1239-1307) kámen ukradl Skotům (Skotsku byl vrácen v roce 1997). Podle skotské tradice byl kámen „polštářem“, o který si Jakub opřel hlavu, když se mu zdál sen. Kámen byl používán jako korunovační kámen prvními hebrejskými králi a byl uchováván v Šalamounově chrámu v Jeruzalémě Po zničení Prvního chrámu v roce 422 př. n. l. se kámen nakonec dostal nejprve do Irska a později do Skotska, . Jakkoli tato myšlenka může znít pobuřujícím způsobem, ukazuje nám ústřední postavení a význam Davidovy linie v dějinách.
2) Často se zmiňuje, že Západní zeď je pro Židy nejposvátnějším místem na světě. To jednoduše není pravda. Západní zeď je pouze opěrná zeď, kterou kolem hory Moria postavil Herodes Veliký před více než dvěma tisíci lety. Nejsvětějším místem je samotná hora Moria. Dnes je toto nejsvětější místo ukryto za Západní zdí a pod muslimskou svatyní zvanou Skalní dóm. 3) Podrobněji viz Talmud, Sanhedrin 107a
4) Talmud, Šabat 56b
5) Viz Talmud, Sanhedrin 107b. David jako prorok viděl, že Batšeba je mu souzena. (Šalomounovo narození a kralování jsou toho důkazem). Nešlo o to, že Batšeba měla být jeho ženou, ale spíše o to, jak ji získal.